LN přinesly uprostřed prázdnin, 31. července skvělou zprávu. Experti ministerstva zdravotnictví vydali závazné stanovisko, že že koncentrace alkoholu v krvi nižší než čtvrtina promile neovlivní chování řidiče. Nevím, pro koho je toto stanovisko závazné ani pro kolik lidí je ta zpráva skvělá. Čtu dál. Zástupci ministerstva dopravy a vnitra si k tomu sednou, šéf české dopravy hned ví, že to není průlom nulové tolerance.

Jako lékař se věnuji po celý profesinolání život psychofarmakologií. Alkohol je jedno z nejstarších psychofarmak. A tak vím, že s výjimkou vyložené otravy alkoholem s koncentracemi vyššími než jedno promile, ovlivňuje chování řidiče víc jeho vědomí, že něco vypil než samotná koncentrace alkoholu do 0,24 promile. Naprostá většina lidí řídí auto daleko opatrněji a úzkostlivě dodržují všechny dopravní předpisy, jestliže vědí, že něco popili. Nevím, jestli se to děje ještě dnes, ale pamatuji, že před dvaceti lety mi tehdejší příslušníci SNB vysvětlili, že jdou téměř najisto, když výbírají ke kontrole z aut jedoucích od centra Prahy v pozdních večerních hodinách k mostu Barikádníků jen ta, která jedou 50 km/hod. nebo pomaleji. Řidiči jedoucí rychle a bezohledně, i když se něčeho napili, mívají zpravidla koncentraci alkoholu v krvi daleko vyšší, většinou nad jedno promile. Takoví lidé jsou však schopni chovat se podobně, i když nepili nic.

Nevím sice, o jaké pokusy experti ministerstva zdravotnictví své stanovisko opírají, ale předpokládám, že znají mimo jiné i výsledky dvojitě slepých studií, kde řidič ani pracovník, který jeho chování posuzuje, nevědí, zda řidič dostal placebo nebo alkohol. Nejspolehlivější je, když je alkohol nebo fyziologický roztok podán intravenózně. Poměrně bezpečně lze reliabilitu zajistit také podáním alkoholu v ledovém, dobře vychlazeném pomerančovém džusu, ve kterém chuť chemicky čistého alkoholu nelze rozeznat.

S nulovou tolerancí je ovšem potíž jako s jinými podobnými úředními nařízeními a zákony, které nejsou obecně pokládány za dobře zdůvodněné. Nejen řidiči, ale i jiní občané nepokládají právě za rozumné, že policisté plýtvají svým časem, když měří rychlost na rovných dobře přehledných úsecích silnic a přísně trestají překročení padesátky v uzavřených obcích. Nelze se divit, že si to vysvětlují jako samoúčelnou šikanu motivovanou snahou vybrat hodně na pokutách a uvažují o tom, zda výše vybraných pokut nemá vliv na nějaké mimořadné odměny.

Pokuty se vybírají hlavně tam, kde je snadné spáchání přestupku prokázat. Bývá to v místech, kde lze skrýt radary a kde kontrolované auto lze odstavit na krajnici, aby přiliš nepřekáželo provozu. Prokázat bezohlednou jízdu a časté „myšky“ řidičů aut se silným motorem a výbornou akcelerací je daleko těžší. Neděje se to někdy ani tam, kde by prokázání přestupku nebylo nesnadné. Mám na mysli např. křižovatku před Letenským tunelem na nábřeží kpt. Jaroše. Ve směru od Holešovic je tam skoro vždy dlouhá kolona před světly. Často se agresivně vmáčkne do kolony řidič auta z pruhu, který má povinně odbočit doleva na most. Někdy se ani o takové vmáčknutí nesnaží, neodbočí a pálí si to dál rovně po nábřeží k Malé Straně. Takový řidič „elektrizuje“ emoce těch ukázěných čekajících v koloně. Snižují na minimum vzdálenost mezi svým vozidlem a vozidlem před sebou, aby se do větší mezery arogantní asertivní jedinec nevešel. Nedivím se pak řetězovým srážkám a pomačkanému plechu, když kolona musí náhle zabrzdit.

O nutnosti trestat bezohlednou jízdu se začalo diskutovat i v naší sněmovně. Chování řidiče by měl ovlivňovat jen rozum a ne emoce. Je v tom jakýsi atavizmus, že si snad u nás častěji než jinde lidé řeší bezohlednou jízdou své neurotické komplexy. Odreagovávají-li si svůj komplex méněcennosti koupí mohutného sportovního off-roadu. Zdržuje-li je ten pomalu jedoucí blbec před nimi, ukážou mu svou převahu. Třeba i s jistým rizikem ho předjedou, zařadí se před něj a prudce přibrzdí. Nestarají se moc o to, zda si ten pomalý blbec neroztříská kapotu o jejich robustní vysoký zadní nárazník. Obávám se, že i kdyby byl svědkem takového jednání policista, advokát obžalovaného hulváta by vyžadoval filmovou dokumentaci takové příhody.

Někdy nevěřím svým očím. Zírám na reklamu na Renault Mégane Grandtour za pouhých 269.900 Kč, nad jehož obrázkem se skví velký nápis UKAŽTE SVÉ EMOCE. Mrzí mě to u francouzské značky, která mi byla odjakživa sympatická.

Lidé překračují především příkazy, které jim připadají nerozumné. Často to i policie toleruje. Stačí jet autem po mostě Barikádníků a ulicí V Holešovičkách na výpadovku do Teplic. Skoro všichni zde jedou sedmdesátkou, často i rychleji. Ke koloně ploužící se padesátkou tam dojde jen tehdy, když v čele kolony jede stříbrřité policejní auto. A je mi sympatický řidič takového policejního auta, kterému v polovině kopce „rupnou nervy“ a rozjede se tou sedmdeátkou. Hned to z té Prahy ven rychleji odsýpá a zkrátí se čas po který výfuky chrlí své produkty, jejichž hustota při pomalé jízdě do kopce je zpravidla vyšší než při rychlejší jízdě, na kterou je motor v takové situaci vyladěn. Opravdu nevím, komu by mohlo být povolení sedmdesátky v tomto kopci nebezpečné. Ještě jsem tam neviděl chodce, který by chtěl přeskočit zábrádlí uprostřed ulice, aby ji mohl přejít.

Neúčelné je omezení rychlosti až na třicítku před školami o prázdninách. Ve Švýcarsku takové omezení neplatí ani během školního roku o víkendech, když není vyučování.

Lituji, že zatím skoro vůbec nevyužíváme zkušenosti z mnoha měst západní Evropy, kde se ruší na mnoha křižovatkách řízení světly. Výsledkem je zvýšení plynulosti provozu a snížení počtu nehod. Řidiči si váží toho, že policie má důvěru v jejich ohleduplnost a jezdí velmi rozumně. Stačí řídit se pravidlem pravé ruky a dávat přednost chodcům na přechodu.

Kdysi mě překvapilo tvrzení, že čím více je na určitém území psychiatrů, tím vice je tam duševně nemocných. I ve zdravotnictví nabídka může vytvářet poptávku a k lékaři jdou lidé s problémy, které by bez této nabídky řešili bez lékaře. Přesto věřím, že dobrá dostupnost lékařské péče pacienty „nevyrábí“ a že lékař dovede „nepacientovi“ vysvětlit, že není nemocný a že pro něho bude lepší, když se naučí své drobné problémy řešit bez lékaře a bez pilulek.

Analogii vidím v tvrzení, že čím více zákonů, zákazů a příkazů, tím více trestních činů a přestupků. Mám ještě schovanou smaltovanou tabulku, která varuje návštěvníky úřadu, že plivání na podlahu se trestá pokutou až do sta korun. Stačilo prosadit normy slušného chování a dnes plive na veřejnosti na zem jen někdo, kdo by na zem plival, i kdyby tam taková tabulka byla.

Jestliže se toleruje přestupování málo smysluplných zákazů, stává se taková tolerance záminkou k tomu, aby se nebraly vážně ani zákony a nařízení, která smysl mají.

Od nepaměti se v poddůstojnických a aspirantských vojenských školách učí, že se nesmí dát rozkaz, o kterém si není důstojník jist, že ho vojáci poslechnou. Neuposlechnutí rozkazů armádu demoralizuje. Měli by to mít na paměti ti, kteří rozhodují o umístění dopravních značek. Zamyslet by se nad tím měli i ti, co rozhodují o nulové toleranci alkoholu.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora