... než je začnou řidiči aut respektovat?

Každý, kdo jezdí na kole, to zná. Jede po pravé straně cesty a kolem něj proletí auto devadesátkou zhruba necelý metr od jeho levé nohy.

Jsem cyklista i řidič a to už drahnou dobu, takže zkušeností mám za ty roky habaděj. Oba způsoby cestování jsou fajn, každý má svůj účel a také pravidla. Jedním ze základních by mělo být, že by oba - řidič i cyklista - měli dojet na místo určení bez nehody a že by se měli oba dva vzájemně respektovat.

Problémem zůstává prostý fakt, že při střetu obou utrpí auto poranění plechu, zatímco cyklista dopadne podstatně hůře, pokud vůbec ono nemilé setkání přežije. Nehoda může být způsobena nepřehledností terénu, neosvětlením cyklisty za tmy (naprostá zhůvěřilost z jeho strany). nejčastějším důvodem je ale bezohlednost řidiče auta, který „spěchá“ a cyklista je pro něj obtížný šnek.

Úplnou lahůdkou, často zažitou, je situace, kdy se setkají protijedoucí vozidla přesně v okamžiku, kdy je na krajnici ještě cyklista. To, že by aspoň to souběžně jedoucí přibrzdilo a tak si nechalo prostor pro větší objetí cyklisty, není vůbec pravidlem. Mockrát jsem zažil, že mne proud vzduchu mistra světa za volantem odfoukl doprava a to jsem byl vděčný, že jsem to ukočíroval bez pádu a jeho frajeřinu přežil. Z profesního hlediska se občas setkávám s těmi, kteří měli méně štěstí a následky - zejména při poranění mozku - nejsou vůbec veselé.

Jaká je bezpečná vzdálenost auta od cyklisty? Nedávno v Praze jezdili cyklisté s pásem 1,5 metru dlouhým, umístěným doleva, aby tak naznačili, že právě toto je nejspíše ten správný rozměr vzdálenosti kapoty a kola. Nemyslím, že by tomu tak muselo být vždy, protože pomalu jedoucí auto není zásadním ohrožením a slušný řidič v tu chvíli dá nohu z plynu a přesune ji na brzdu.

Mé bohaté zkušenosti z ciziny jsou veskrze pozitivní. Jak ve Francii, tak ani v Německu se mi nikdy nestalo, že by došlo k onomu popsanému „setkání tří“. Předjíždějící auto vždy zpomalilo na dobu nutnou k průjezdu protijedoucího vozidla a teprve poté provedlo přejezd v protisměrném pruhu a to i ve chvílích, kdy muselo čekat na několik aut v protisměru. Nikdo netroubil, nikdo se nevztekal. Neměl jsem strach ani o své děti, které jely ve štrůdlu v pořadí matka-dítě-dítě-dítě-otec. Když jsem - tento u nás do té doby nevídaný jev probíral s francouzským hostem v hotelu, tak mi sdělil, že v případě nehody a nedej Bože úmrtí cyklisty za těchto okolností je skutek považován za vraždu s odpovídajícím trestem. Navíc - v těchto zemích (taktéž v Rakousku) je síť cyklostezek velmi bohatá a tak obě skupiny přicházejí do kontaktu spíše výjimečně.

Na druhé straně jako řidič občas vidím skupinu cyklistů, kteří místo štrůdlu jedou vesele vedle sebe /mnohdy i tři/ a vesele diskutujíce, zabírají celý pruh. Což lze nazvat rovněž bezohledností z jejich strany, protože řidič auta není schopen provést pomalé předjetí a musí čekat na volný protisměr.

Řešením je ona proklamovaná a ne často uplatňovaná ohleduplnost. Jako cyklista jsem povinen kopírovat pravou část silnice, být dobře viděn za světla a o to více za tmy. Nikdy nejezdit po těchto společných komunikacích vedle sebe.

Jako řidič si musím uvědomit, že na cestě nejsem sám, že tam cyklista patří úplně stejně jako chodec a že základním faktorem mé jízdy je nikomu neuškodit. Že není nutno zkoušet, jak blízko jsem schopen toho plaza na krajnici předjet, aniž bych snížil rychlost. Že protijedoucí auto znamená přibrzdit a počkat s předjetím cyklisty, až se opačná část silnice uvolní.

Možná by stálo za úvahu ony modely předjíždění auta a kol pouštět v nejsledovanějším čase v televizi. Ty ztracené životy, zničené rodiny, soudní jednání a tresty viníkům za těch pár vteřin rozhodně stojí.