Nová pravidla silničního provozu se pomalu vžívají, provoz se opravdu příjemně zklidnil, nehod, zraněných, mrtvých i opilců s volantem v ruce znatelně ubylo (policie má ovšem opačný trend), a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že je stále ještě dost agresivních řidičů nestrpících, aby jejich rychlé a silné vozy dodržovaly relativně nízké limity. Na časy se začíná blýskat i v policejní praxi měření rychlosti, kde se začíná pracovat na jisté toleranci a akce Čisté silnice pomalu ale jistě začíná odstraňovat zmatečné či zbytečné značky, zejména přehnaná rychlostní omezení. Pěkně se o tom píše a ruku na srdce: ten zákon prostě byl třeba ať už trpí jakýmikoli vadami. Nyní je třeba začít - jestli ovšem vůbec někdy Poslanecká sněmovna bude práceschopná - s doladěním celého zákona rozumnou novelou, která přihlédne jak k narůstajícímu množství praktických poznatků, tak i k zahraničním zkušenostem, které dosud gestoři tohoto zákona příliš nevyužívali. To je jedna strana mince.

Ta druhá strana mince spočívá v tom, že stát a potažmo samosprávné celky nemají žádnou úctu ke svým občanům - řidičům, cyklistům a chodcům. Veřejnoprávní tělesa si neváží našeho zdraví, vozidel, kol, domů a dalšího majetku strpíce, abychom jezdili a chodili po takových dálnicích a silnicích, po jakých musíme jezdit a chodit a cyklisté museli jezdit ustrašeně na samé krajnici rušných a devastovaných vozovek. Výtluky, výmoly, někdy až šílené propady vozovek, stržené krajnice, úzké jízdní pruhy, nesmyslná stoupání na dálnicích, která lze odstranit tunely, katastrofální nedostatek cyklostezek, to jsou všechno zásadní atributy chování státu a samosprávných celků ke všem, kteří nějak užíváme pozemní komunikace všeho druhu.

Dálnice jsou jak kapacitně, tak i svojí kilometráží poddimenzovány a hlavně dosud nevedou tam, kam by vést měly, a to v doplnění s víceproudými rychlostními komunikacemi (silnice pro motorová vozidla) a obchvaty s těmito parametry. Tristní je například skutečnost, že Ústecký a Liberecký kraj nejsou propojeny s Královehradeckým, a tak by bylo možno pokračovat dál, o dostupnosti kraje Karlovarského raději ani nemluvě. Naši politici dosud nedospěli k závěru, který jako jediný možný za tristního stavu našich veřejnoprávních rozpočtů může vést k urychlenému dobudování potřebné sítě dálnic a silnic pro motorová vozidla: svěřit tuto náročnou výstavbu soukromým investorům oproti povinnosti řidičů platit mýtné. Ukazuje se, že náš stát na tyto nesmírně náročné a navíc ještě předražené investice nemá dost prostředků v relativně krátké době. Rychlostní komunikace prostě musí začít s vidinou rentability budovat s podporou státu a krajů soukromí investoři, a to takoví, kteří již v tomto oboru mají za sebou takové investice a jejich provoz v zahraničí. A že to bude řidiče stát nějakou tu korunu (euro)? Na a co! Kamiony tam budou muset ze zákona a ostatní nechť mají na výběr - buď pomaleji, ale zdarma, anebo rychleji, leč za peníze. Je to prosté a platí, že na jízdu po dobré dálnici zdarma prostě nemůže být nárok. I kdysi tak bohatý stát jako Německo o mýtě již vážně uvažuje a zavede je pravděpodobně příští rok, protože není schopen financovat další výstavbu dálniční sítě, která nepostačuje svojí kapacitou, a její náročnou údržbu, rozšiřování a opravy. Oddalování tohoto řešení a šnečí výstavba dálnic, kterou předvádí nyní ČR, to je ostuda a centra měst a městeček či vesnic přecpaná dálkovou dopravou jsou mementem hrůzy, ve které musejí žít tamní obyvatelé. Tady je - a to říkám se vší odpovědností - na zvážení, jak efektivně a rozumně omezit bezbřehá práva ekologických organizací a hnutí, která často nesmyslně buď neúnosně zpožďují vydávání veřejnoprávních rozhodnutí pro liniové stavby, anebo jim dokonce zcela brání. Ekologický fanatismus ještě nikomu nikde nikdy nepomohl, jen egu samotných fanatiků.

Silnice 1. a 2. třídy se musí naopak stát prioritou státu a krajů a na jejich rozšiřování, rekonstrukce, na výstavbu městských obchvatů bude možno přesunout prostředky, které nebudou státem utráceny (navíc navýsost neefektivně v porovnání s privátními investicemi, jak ukazují statistiky) na vlastní výstavbu dálnic a rychlostních komunikací nižšího řádu. Vedle toho je třeba hledat nové zdroje, a to především úsporami v systému někdy až nesmyslně konstruovaných sociálních dávek na možné i nemožné. Kromě toho veškeré výnosy z vybraných pokut za porušení pravidel silničního provozu by měly být stoprocentně použity právě na tyto účely a ne vylepšovat rozpočet MV ČR nebo obcí. Města by pak namísto pytlačení ve vyloženě privátních podnikatelských vodách horlivě investujíce své i státní peníze na výstavbu akvaparků a podobných velmi problematických projektů, měla spolu s kraji investovat do kvalitních oddělených cyklostezek anebo značení zvláštních viditelně značených cyklistických jízdních pruhů na stávajících vozovkách.

Je třeba začít nahlas říkat, že jsme občané a nejsme ovce, které stát a jeho politici povodí, trochu popasou a nechají nás na pospas katastrofálním komunikacím, nebezpečným jak pro automobilisty, tak i cyklisty a chodce (pořadí nerozhoduje). Každý rok odkladu rázných řešení těchto bolavých problémů je důkazem toho, že na nás stát jako výraz díků za vysoké zdanění kašle, že politiky málo zajímáme a že je státu obecně a politikům a státním úředníkům všech úrovní jedno, jestli do zaměstnání, na obchodní schůzky, k soudu, na úřady anebo prostě na rande dojedeme za cenu vypětí nutného k tomu, abychom nespadli do příkopu anebo neutrhli poloosu. A měli bychom škody, které vznikají nám na zdraví a majetku začít dávat jako protiváhu všem omezením, příkazům a zákazům, kterými nás zavazuje stát a jeho politici svými zákony. Aby jediné, co zatím spolehlivě funguje beze změny nefungovalo dále jako v jedné sloce Hymny státního úředníka, kterou kdosi kdesi někdy před 20 lety napsal: "....Bůh nás státní úředníky věky věků zachovej / aby prachy rostly v bance / a my v třídě platovej."