28.3.2024 | Svátek má Soňa


DOPRAVA: Bezstarostná jízda aneb Z pohledu vyvrhelova

25.7.2007

Ano, laskavý čtenář či laskavá čtenářka mají právo uchopit kámen a metati jím ve směru, kde vytuší moji přítomnost: jezdím na motocyklu, a patřím tedy k té vrstvě motoristů, kterým se pohrdavě říká „dárci orgánů“ a obecně platí za nejhorší výtržníky a přestupce na silnici.

Automobil řídím (legálně) od svých sedmnácti let, tedy je to už pětačtyřicet roků. Za tu dobu jsem toho zažil na silnicích tří kontinentů nepočítaně a vyslechl historek nepočítaně na entou. Vybavuji si jen jednu, kdy šlo o nehodu a zavinilo ji cosi podobného motocyklu - byla to motorová tříkolka, jakási rikša, která nedala mému kamarádovi Kováříkovi přednost a naprala to do něho.

Morálku příběhu narušuje fakt, že můj přítel Kovářík jel v ten osudný okamžik na motocyklu. V ostatních stovkách, možná tisícovkách „bouracích příběhů“ byl na vině vždy řidič automobilu, nikdy motocyklu. Čímž nechci tvrdit, že motocykly jsou bezpečné a jejich řidiči svatí.

Není to tak dávno, kdy jsem viděl ležet na silnici v Lahovicích motocykl přeražený na dva kusy a jeho řidič byl patrně mrtev.

Lidé mají různé motivy pro motorkaření. Specifickou vrstvu tvoří harleyáři a řidiči motorek harleyům příbuzných - to jsou pohodáři, berušky silnice. Na opačném pólu jsou vyznavači rychlých kol.

Nebudu jim dělat advokáta a trnu, když kmitají kolem mě. Nelze jim upřít, že techniku jízdy zpravidla ovládají nadprůměrně. Podle mě dělají tu chybu, že si nenechávají rezervu pro případ, že někdo zvládne techniku jízdy hůř než oni. Pak skončí jako ten v Lahovicích. Za poslední rok se situace na silnicích zklidnila. Statistiky jsou pořád alarmující - myslím, že lví podíl na tom má stát a jeho arogantní vztah k silniční infrastruktuře. Nezájem zadavatelů stavebních prací (těžko nemyslet na korupci), volná ruka nechaná drzým stavebním firmám, které odevzdávají mizernou pomalou práci za nestoudné peníze vydřené ze státní kasy. Nejvíc nehod je na dálnici v místech, kde se „opravuje“. Tedy na místech, kde se někdo opírá o lopatu, zatímco kolem tečou miliony.

Nezdržuju. Zmizím jak pára

Na mě jako na motorkáře jsou lidi ohleduplnější, než to bývalo. Už jen hodně vyměklý mozek se pokouší „závodit“. Já tyhle blby pouštím před sebe, naposledy zrovna dnes, kdy mě jeden předjel ve vesnici, když jsem jel padesátkou a mačkal jsem se k chodníku, aby mě v záchvatu vítězného opojení nesmetl.

Lidi štve, když se cpeme s našimi mašinami v koloně dopředu. Já to chápu. Zase na druhou stranu: nikoho nezdržuju. Zmizím jak pára nad hrncem. Nikoho nepředjedu, abych tam pak před ním deset minut vartoval. Už za deset vteřin nebude vědět, jestli viděl motorku zelenou, nebo červenou (je modrá). Ve Francii dělají automobilisté motorkářům uličku. Tohle předjetí neberou jako urážku majestátu. Vědí, že kdo jede na motorce, zabere pětinu parkovacího prostoru potřebného pro auto.

V Itálii motorkáře nepouštějí, tam se rve každý s každým, ale ve výsledku je zase před semaforem chumel skútrů a motorek a jakmile cvakne zelená, udělá to frrr a zbudou zase auta. Nejlépe, co jsem zažil, se lidé chovají k motorkářům v Anglii, tam jsou dokonce vyhrazená motorkářská parkoviště. Možná že to má kořeny historické, možná je Angličanům věčně zmoklých motorkářů líto. K tomu mají zatím naši řidiči daleko, to se mi někdy stává, že jedu v dešti pomalu a někdo si myslí, že dělá něco moc důvtipného, když se snaží dotknout nárazníkem mého blatníku. V Praze je ročně skoro pětatřicet tisíc nehod, počet nehod motorek je necelých pět set. Když mě pan Chytrý takhle pěkně zezadu pošťuchuje, divím se, že jich není víc.

Když tak sleduju provoz přes řídítka, myslím, že za velké procento nehod může jezdění bez rezervy, a to platí o motorkářích jako o automobilistech. Motorka ale ze své podstaty vyžaduje vyšší míru technické zdatnosti. Autem se dá jezdit vysloveně blbě, kdežto na motorce byste se „blbě“ z Pankráce do Vysočan nedostali. Přál bych si, aby nám lidi nedělali naschvály - slyšel jsem vyprávět i o dveřích otevřených motorkářovi před předním kolem. Nezáviďte nám, není co, rozhodně ne zima a déšť a smrad z výfukových plynů.

Jen ta trocha svobody. To je narkotikum, které jsme si našpricovali do žil. Kvůli tomu to děláme. A myslím si, že tím škodíme daleko míň, než si lidé obvykle o nás vyvrhelích myslí.

LN, 24.7.2007