vrátil jsem se z Poděbrad z Tvého pohřbu a píši Ti tento dopis. Byla to velká sláva, plno věnců a kolem Tvé rakve na jevišti divadla na zámku se střídali vojáci, skauti, muklové a Tvoji kamarádi. Všude uniformy, vyznamenání, květiny, americké a československé vlajky. V hledišti seděli celebrity, příbuzní, přátelé, kamarádi a ti co Tě měli rádi. Také někteří, kterým bys ale ruku nepodal a zabírali místo těm Tvým kamarádům, kteří museli zůstat na nádvoří zámku. Ale tak to u nás chodí, to přece víš.

V noci komunisti po Poděbradech vylepili plakáty s Tvojí fotografií a textem „vrah zůstane vrahem“. U milovníků masového vraha Gottwalda je to dokonce i vtipné. Ale ve dne se na nic nezmohli. Jako vždy – když se jim Tě nepodařilo tenkrát v NDR pomocí 20.000 vojáků a policistů dopadnout a pak u nás popravit jako Tvé kamarády Václava Švédu a Zbyňka Janatu, snažili se Tě po návratu očernit a pomluvit. Ale vždy ze zálohy, zezadu a v noci. Jinak to neumí. Mají to těžké a Tys jim to udělal ještě těžší – stal ses legendou ještě za života a oni zůstali komunistickými trpaslíky, či spíše tajtrlíky. Chodil jsi po školách a besedoval se studenty a ukazoval jim tu kulku z břicha, se kterou jsi doběhl do Berlína. Je to neuvěřitelný příběh, ta Vaše Cesta na severozápad aneb Tři muži do Berlína. Tak silný a tak pravdivý, že jednou z něj bude nový western, tentokráte s názvem „Tři stateční“. Nazýval ses „Třetím od Mašínů“ – na pořadí ale nezáleží, mušketýři byli čtyři a legenda o nich se jmenuje „Tři mušketýři“. Tři a jeden navíc. U vás dva a jeden navíc – jeden za všechny a všichni za jednoho. Na Tvém pohřbu byla pronesena jímavá slova, kněz citoval z evangelia “... a půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života“ (Matouš kap. 25, verš 46 ).Ty jsi už do něho odešel a měl jsi na to právo, nejen věkem, ale především vykonanými skutky. Připomněli to i tři nejvyšší ústavní činitelé – předseda Senátu, předsedkyně Poslanecké sněmovny a pan premiér. Řekli to jasně, na rovinu a nebáli se ztráty politických bodů. Mašíni a Paumer jsou hrdinové! Pan premiér řekl, že před Božím soudem budeš shledán čistým a spravedlivým. Vedle nich tam byla i předsedkyně Nejvyššího soudu, kníže Schwarzenberg a ministři. Skoro celá ústavní elita. Milane, je to fantastické, nevadí, že se neozvali prezidenti, ani z generálního štábu a vedení armády, vždyť před deseti lety by se něco takového neodvážil říci žádný politik v ČR, natož se postavit k Tvé rakvi před televizní kamery. Ani představitel ČSSD nezklamal, Bohuslav Sobotka prohlásil, že oni neuznávají metody boje za svobodu, které vedou k lidským obětem. Chudák Reinhard Heydrich mohl vraždit dál a dodnes žít, kdyby si Gabčík s Kubišem místo zbraní vzali na křižovatku do Kobylis mávátka.

Těšil jsem se na naše setkání koncem srpna na Boudě, u pohraničních pevností na bojové akci armády a military klubů „Cihelna 2010“. Jak si budeme zase tisknout ruce a jak srdečně uvítáš moji maminku, která Tě má tak ráda. Jenže mi navečer u moře na Rhodosu pípla esemeska, že už na Boudu nepřijedeš. Že nepřijedeš nikdy a nikam. Po ní začaly pršet další. Tolik kamarádů Tě začalo postrádat. Odešel jsi bez rozloučení a jak je tomu zvykem v Česku, rozpoutal se zase tiskový boj o Mašíny a toho třetího. V národě uctívaných mučedníků a diskutovaných bojovníků není lehké bojovat za svobodu se zbraní. Ale jestli jste něco učinili pro jeho dějiny, pak to s nimi bude věčně stát. Jako v těch verších velkého českého básníka, “... co bylo krásy v gestu, zvednout pušku a jít bojovat“. Prý jste neměli. Prý náklady do toho vložené nestály za ty výnosy. A dokonce jste zabili několik lidí, kteří chtěli zabít vás. Hrůza. Jenže Tvůj odchod něco změnil. Vždyť vláda kvůli Tvému pohřbu přerušila zasedání a poté doplnila svůj program o návrh na přijetí zákona o třetím odboji. Těch, co zase psali o vrazích, bylo výrazně méně. Dokonce, a je to neuvěřitelné, na vaši obranu vystoupil svazácký básník, který v době Vašeho boje psal oslavné verše na režim, vůči kterému jste pozvedli zbraň: “Oba Mašínovi, Milan Paumer a jejich popravení kamarádi byli spolubojovníky všech statečných, kteří ode dne, kdy Československo obsadila německá armáda, až do dne, kdy je opustila armáda ruská, vedli zápas o svobodu a demokracii, jaký mnoho občanů raději vzdalo a teď se, krom toho, že je soudí, chlubí, jak porazili totalitu svým mlčením.“ Lépe než Pavel Kohout bych to nenapsal.

Milane, na hřbitov Tě ze zámku za čestných salv doprovodila kolona džípů a Tvoji čeští a američtí kamarádi, dostal jsi na cestu i americkou vlajku válečných veteránů – sám vojenský přidělenec velvyslanectví USA Ti ji přinesl a tak Tě omlouvám, že letos na Boudě nebudeš, ale příště, tam nahoře, určitě na shledanou.