Při sledování bude divák možná řešit dilema, jestli skutečně vyhrál ten nejlepší sportovec nebo ten nejlepší dopingový mág v jeho službách.

Světová antidopingová organizace WADA přinesla důkazy, že na zimních olympijských hrách v Soči došlo k masovému podvádění se vzorky moči ruských reprezentantů. Díky svědectví šéfa antidopingové laboratoře G. Rodčenka, uprchnuvšího do USA po provalení skandálu, se dostala na veřejnost informace, že v Soči byl doping domácích řízen státem, tedy s plným vědomím předních představitelů ruského sportu a nejspíše i politiků. Ať už dopadne arbitráž v Lausanne ve věci účasti ruských sportovců na letošních OH jakkoli, zůstává pocit marnosti zažraný pod kůži a nelze se jej zbavit. Budeme věřit, že vlajka a hymna, stoupající při ceremoniálu patří tomu pravému, nebo jde o podvod?

Doping sportovců není nic nového. Pamatujeme si ještě případ sprintera Bena Johnsona, cyklisty Lance Armstronga, případně i běžkyně na lyžích Jegorovové, kteří slavně vystoupali na nejvyšší metu svého sportu, aby po usvědčení byli potupně zbaveni oněch poct a jejich jméno se stalo jakýmsi synonymem podvodu a falše. Tragédií zůstává ono pole poražených, kterému zůstalo díky podvodu místo pod stupni vítězů, onen zmíněný pocit marnosti, že prohrálo nikoli menší přípravou, ale díky tomu, že zůstalo „čisté“. Zmíněné dopingové excesy však byly spíše záležitostí jedinců.

V dějinách se masový doping řízený státem objevil až v tzv. období budování rozvinuté socialistické společnosti. Nejspíše v rámci zjištění, že v technických oborech nelze systém kapitalismu předehnat, soustředili se plánovači všeho na to, aby se tak stávalo aspoň na běžecké dráze. Pamětníci pamatují ohromující úspěchy sportovců Německé demokratické republiky, kteří v hodnocení národů v přepočtu na jednoho obyvatele byli za doby existence socialistického tábora suverénně jedni z nejlepších. Nevídané sportovní úspěchy byly prezentovány jako úspěchy mládežnické péče a výběru, z něhož se posléze rekrutují oni olympijští vítězové. Tušení nepravosti došlo k jistotě až s pádem režimu, kdy se na veřejnost dostávaly šokující informace o doslova odvětví dopingového průmyslu, kdy ten, kdo chtěl být aspoň trochu dobrý, dostával „vitaminové“ injekce.

Zatímco NDR již neexistuje a s ním zaniklo i mrzačení německých sportovců, Rusko se nejspíše na podkladě poklesu sportovní prestiže (výrazný neúspěch na OH ve Vancouveru) rozhodlo oživit onu „východoněmeckou“ zašlou slávu. To, že to „někdo vykecá“, se dalo tušit a ruští sportovci nyní pár dní před OH nemají jistého vůbec nic.

Jsem zapřisáhlým odpůrcem kolektivní viny. Ono riziko, že bude potrestán zcela nevinný člověk jen proto, že patří do nějaké skupiny, je sice v Rusku historickou tradicí, nicméně moderní pojetí společnosti by se mělo podobného přístupu vyvarovat. Je třeba nalézt původce onoho dopingového excesu a ty na doživotí eliminovat z jakéhokoli angažmá ve sportu. Rovněž je třeba ze sportovního klání vyřadit ty, u nichž je prokázáno, že své výkony dosáhli nikoli jen vlastním úsilím. Jejich jména by měla být zveřejněna, stejně jako jejich tresty. Jde nejspíše o jedinou možnou cestu, jak do sportu vrátit jeho původní smysl.

Aby navždy zaniklo podezření, že pořadí na bedně je výsledkem nikoli svalů, ale nejlepšího „koktejlu“.