Udála se kapitulací dne 30. září 1938. Nevím, zda se dají na prstech obou rukou spočítat ti, kdož věděli, rozuměli, chápali její příčinu. Snad jich byly tisíce. Nevím. Přiznávám se však, že já jsem mezi nimi nebyl a neznal je, ač před kapitulací, tak i po ní, až do nynějška jsem nikdy nepřestal po nich pátrat. Všechno, co mi přátelé i nepřátelé o tom kdy pověděli, nebylo ani zdaleka logickým, dostačujícím, platným vysvětlením.

Mohl mně Jan Masaryk stokrát vyprávěti, jak francouzský a anglický velvyslanec vytáhli dr. Ed. Beneše ve tři hodiny ráno z postele a kterak ho donutili ke kapitulaci pod pohrůžkami, že jejich armády i s italskou budou mašírovat do případné války spolu s Němci, nevzdá-li dr. Beneš Sudety. Mohl mně gen. Spears vyprávěti pohádky o tom, kterak anglická armáda není připravena na válku a že to potrvá nejméně rok, než budou tak daleko. Mohl mně francouzský vojenský učenec Rimaliho tvrditi, že nebylo naprosto žádné možnosti, aby Francouzi pomohli. Mohl mně gen. Husák vyprávěti o tom, kterak ho v Moskvě nabádali sovětští generálové, aby ČSR za žádnou cenu neválčila. Mohl mně vyprávět gen. Klecanda, kterak řekl presidentovi: „My zemřeme na Vašem prahu. Půjde o to, kam jej položíte!“ Mohl i ten či onen náš generál v panice vyprávěti Fauchérovi, šéfu francouzské vojenské mise, že než by si stačil při poplachu obléci kalhoty, padaly by mu už v Praze na hlavu nacistické bomby z Berlína. Souhlasil jsem srdečně s morálním pohlavkem, který mu starý voják Faucher uštědřil: „Vy myslíte, generále, že z Berlína do Prahy je blíže než z Prahy do Berlína...? A kolik mají oni a kolik my bojových letadel?“

Mohl... mohl bych pokračovati uváděje ještě dalších dvacet či padesát jiných „mohl bych..“ To všechno nestačilo pro vysvětlení, ba ani ne náznak vysvětlení naší kapitulace v r. 1938.

Neměli jsme vůdců. Byl jenom jeden president, nejvyšší velitel armády, který v této své funkci byl vázán slavnostní přísahou před tváří Všemohoucího a národa, že obětuje život svůj a třeba polovinu národa k obraně státu. Jan Masaryk mně za války vyprávěl velmi hněvně o výroku Mussoliniho, jenž prý řekl: „Národ, který uhne od prolití krve za zachování své svobody, není jí hoden!“ Neshodli jsme se tehdy s Janem Masarykem. – Brzy nato byl jsem uvržen na černou listinu anglické a jiné. – Odkráglován...

Nikdo z nesocialistů neuměl pochopiti tu kapitulaci. Nejméně ze všech to chápali naši tehdejší prospektivní nepřátelé – Němci. Jejich generálové neměli z kapitulace radost.

Teprve z dopisu, který zaslal dr. Ed. Beneš 22. října 1938 na rozloučenou Karlu Čapkovi, dostává se nám zřetelného vysvětlení celé té příšerné, děsné záhady, jež byla čs.tragédií.

„…….Nemyslete si, že se vzdávám. Nikdy. Do posledního dne a dechu, ať jsem kde jsem, pracuji jako politik a vůdce určité části československého národa, která mně dala svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé, kde všechno bude v sázce, ale já jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život roku 1917 Sovětský svaz a který jsme konec konců i my podporovali, se neskončí v marasmu, nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako tak pro sebe získá nejvíce práv……..“

Ve svém dopise se Dr. Beneš přiznává k velezradě. Podívejme se však pod „zorným úhlem“ přiznaných a zjištěných skutečností, jaká byla situace v r. 1938 před kapitulací. Sir L. Namler v „Peace of our times“ píše: Německé vrchní velení bylo přesvědčeno, že nesmí riskovat válku (s ČSR). Gen. Beck odmítl odpovědnost řka, že by byla pro Německo fatální. Dne 16.7.1938 řekl: „Válka by byla pro Německo dnes katastrofou.“ V srpnu svolal generalitu Brauchitsch. Beck a všichni velitelé byli proti válce. Beck resignoval na znamení protestu.“ Dne 22. září řekl dr. Beneš v rádiu: “Mám svůj plán pro všechny případy a nedám se ničím mýlit..nebojím se ani dnes o náš stát. Vidím věci jasně a – mám svůj plán.“

Dne 26. září se němečtí generálové pokusili zadržet Hitlera.

Dne 30.září dr. Beneš podepisuje kapitulaci.

Dne 5. října odstupuje.

Dne 22. října píše dopis Čapkovi a odjíždí ze zrazené a prodané země.

Gen. Harder v Norimberce vypověděl, že v r. 1938 si německý generální štáb netroufal ani na samostatnou ČSR, a to ani výzbrojí ani výcvikem. Generalita měla přichystán puč a svržení Hitlera, který museli nahonem odvolat, když dr. Beneš ČSR vzdal.

Nepochopitelné se stává jasným. Dr. Beneš hledal způsob, jak přivésti národ do „hospodářské demokracie“, t.j. do komunismu. Dr. Beneš se přiznává, že byl komunistou už od r. 1917, a považoval se za presidenta nikoli národa, ale oné třídy, jíž byl uveden v život Sovětský svaz (který ONI podporovali) a v jejíž vítězství věří. Odchází do exilu ne proto, aby napravil svůj zločin a vrátil národu svobodu, o kterou jej připravil, ale proto, aby do posledního dechu pracoval na vítězství oné třídy, která se ujme vlády nad celou „zasněnou“ Evropou. Za války mně řekl zakladatel KSČ dr. Jiří Udržal: „Po válce budete souzen a odsouzen. Milion svědků povedeme proti Vám a každý odpřisáhne, co se mu uloží.“ Tak se také stalo. Tak jsem byl odsouzen 3. května 1947 Národním soudem pomsty (retribuce) na základě dialektiky. „Tvorba“ z dubna 1957 píše, že jsem byl odsouzen „na výslovné přání presidenta dr..Edvarda Beneše“.

Dr. Beneš, předseda nár. socialistické strany a vůdce socialistů v ČSR, je mrtev. Karel Čapek, jenž dne 22. října 1938 dostal do rukou onen děsný dokument Benešova bezostyšného přiznání se k velezradě na národě, od té doby chřadl a zemřel pár neděl později na „nezájem na životě“. Řekl bych, že neměl právo ani zemřít, dokud nepromluvil, dokud neuveřejnil on, intelektuální vůdce národa, skutečné slovo. Avšak dosud jsou živi Benešovi souputníci, spolupracovníci, z nichž z mnohých se stali jacísi exiloví „svatí“. Karel Čapek zemřel hanbou. Oni nezemřeli hanbou. Žijí v hanbě. A s nimi žije duch Benešovy zrady na národě, jenž hrozí býti jeho prokletím.

Abych předešel zbytečnému vymlouvání se, kdo všechno nevěděl….

V r. 1938 za mobilizace vyšel v Českém slově článek straníka, říkající totéž, co přiznává v dopise dr. Beneš: „Půjdu do války. Avšak nikoli za národ, nýbrž za socialismus!“

Fr. Uhlíř píše skoro týmiž slovy, jako dr. Beneš, že je třeba přestaviti svět na komunismus. (O nové Československo, 1943, Londýn). Že je třeba vyvlastniti podniky, velkostatky, banky, doly, lázně, Zlín….a tak to potom pokračovalo, až do posledního holiče. Dr. Beneš byl sám tragédií Československa!

(Článek převzat a velmi zkrácen z Nedělního hlasatele, USA, leden 1995. Benešův dopis byl naposledy vzpomenut s poznámkami Pavla Běliny v časopise Střední Evropa 64/1996, kde byl citován i s úvodním odstavcem tak, jak byl zveřejněn v květnu 1945.)