Klub volných novinářů pozval své příznivce a další zájemce na setkání s filmovým a televizním dokumentaristou, režisérem a kameramanem Martinem Vadasem (*1953), jehož desetidílný dokumentární seriál (10krát 52 minut) o procesu s JUDr. Miladou Horákovou vidělo před několika týdny u televizních obrazovek dva milióny lidí. Shlédli jsme závěrečný díl s přednesem „posledních slov“ obžalovaných v tomto zinscenovaném procesu na počátku 50. let minulého století, v němž vyniká vystoupení klidné a s životem vyrovnané statečné hlavní obžalované nejsilnějším dojmem.

Důvodů, proč s takovým odstupem došlo k tomuto setkání s autorem jedinečného projektu, bylo vícero. Proč posléze přišel, přestože se již mediálně vyjádřil? Hlavní důvod a typicky novinářská odpověď: vždy se najde něco, co ještě nepadlo a nebylo zveřejněno.

Vyptáváme se tvůrce nad jiné neobyčejně plodného. Víme o něm, že už od roku 1982 se začala psát jeho obsáhlá kameramanská činnost, že jeho filmografie jen od počátků 90. let obsahuje téměř padesátku dokumentů, k nimž čerpá náměty převážně z nacistické a komunistické minulosti našich dějin. Přitom působil ještě jako odborný asistent katedry dokumentární tvorby na Filmové akademii múzických umění, byl šéfredaktorem zpravodajství Čs. televize a později vedl dílnu a koordinoval projekt televizní publicistiky na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze.

Člověk – tvůrce s touto výbavou se jedině mohl pustit do tak rozsáhlého a odvážného díla, jakým bylo zpracování unikátních filmových fragmentů z několika zdrojů, jejichž výsledkem je prohlášení celého souboru za archivní kulturní památku naší republiky.

Se znalostí situace v naší České televizi chápeme, že Martin Vadas největší část svého úsilí musel napřít k tomu, aby celé jeho dílo mohlo spatřit světlo světa. Od roku 2005 promítal jeho díly české veřejnosti, školám i právnickým fakultám a knihovnám, na tradiční Letní filmové škole v Uherském Hradišti, vyjednával neustále odkládané vysílací termíny, ale současně ho posilovalo veřejné mínění, někteří naši historikové a odborní znalci z justice.

Není na tom o nic lépe při zpracovávání dokumentu o příběhu Vladimíra Hučína, k němuž již byly natočeny některé filmové dokumenty (Hostýn – srpen 2004, Svoboda projevu – 2005, Pravděpodobný příběh – 2006). Kolik však podobných příběhů čeká ještě na své zpracování? Proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, další dílčí politické procesy, období Pražského jara s jeho protagonisty, aktéry a ´účastníky, dokument o tom, co všechno se odehrávalo v srpnových dnech 1968 v Moskvě při jednání o tzv. protokolu, zejména pak aktualizace příběhů rodin odsouzených, pronásledování jejich rodinných členů kterým se v mnoha případech nedostalo náležitého ocenění a vyrovnání. Jsou jich – bohužel – stovky…

Zdálo by se, že natočit takový dokument je snadné, jestliže žijí dosud pamětníci, svědkové, jestliže archívy jsou badatelům a tvůrcům zpřístupněny. Skutečnost je mnohem drsnější. Ne vždy jsou lidé ochotni vyprávět o svých pocitech a osudech, pro většinu je všechno sice dávné, ale natolik živé, že k objektivnímu zhodnocení nedospěla atmosféra ve společnosti, že jsou zde lidé, kteří zůstávají v pozadí některých událostí, ačkoliv byli jejich aktéry (advokáti, vyšetřovatelé, prokurátoři, soudci, bývalí funkcionáři a státní úředníci). Uživatelé internetu jsou denně zaplavováni podklady všeho druhu, v našem parlamentu se vede nekončící diskuse o návrhu postavit komunistickou stranu mimo zákon, přitom těch, kteří by měli stanout před soudem za své minulé činy, jsou desítky. Činnost Ústavu pro studium totalitních režimů přispívá mnoha svými publikačními počiny k objasnění minulosti, zaslouží si více porozumění a podpory namísto obvinování a dokonce výzev k jeho likvidaci.

Věřme sveřepé zarputilosti dokumentárních publicistů a tvůrců, podporujme nové a mladší scenáristy, dramaturgy a režiséry . Mají se kde a u koho učit, na jejich dílech, jejich životě, který by mnohdy stál sám o sobě za to, aby o nich byl natočen dokument. O tom, jak tvrdá a neúprosná musí být cesta za objasněním naší minulosti, s jakou vzdělaností, statečností a oprávněným sebevědomím musí být vybaveni, aby obstáli a dosáhli očekávaného výsledku. Vždy a za všech okolností, v každém časovém období, bude platit rčení o historii – učitelce života, matce moudrosti. Bez jejího poznávání nemůžeme chápat dobře přítomnou současnost, natožpak odhadovat vývoj naší jen pomalu se rodící humanitní demokracie, morálně vyspělé, sociálně spolehlivé a právně spravedlivé.

8. prosince 2009

Poznámka redakce: Každý, kdo si chce osvěžit paměť či kdo chce nabýt vědomosti o jednom dramatickém období našich dějin, by měl mít doma autorovu knihu Události pravdy, zrady a nadějí 1967-1971. Viz recenze z pera Václava Vlka st.