Jsem velmi rád, že jsem dnes zde. Chtěl bych poděkovat všem, kteří přispěli k realizaci překladu a anglického vydání mé knihy, zejména Fredu Smithovi a jeho Competitive Enterprise institutu a všem, kteří pomohli zorganizovat její dnešní prezentaci na tomto velmi prestižním místě. Je úžasné mít konečně v ruce – po českém, německém a holandském vydání – i anglickou verzi své knihy.

Autoři obvykle říkají, že jejich knihy mluví samy za sebe. S jistou opatrností s tímto výrokem souhlasím, a proto teď nebudu mluvit o knize samotné, ale o své motivaci ji napsat.

Aby to bylo zřejmějším, měl bych připomenout svou životní zkušenost. Mé dnešní uvažování je zásadně ovlivněno tím, že jsem většinu svého života strávil v komunistickém režimu, který brutálně pošlapával lidskou svobodu a chtěl poroučet nejen lidem, ale i přírodě. „Poručíme větru a dešti“ je slavné heslo, které si pamatuji od dětství. Tato zkušenost mne naučila mimo jiné i to, že lidská svoboda a racionální zacházení s přírodou jsou nedělitelné. Není jedno nebo druhé. To mne přivedlo k tomu, že mám relativně velmi ostré názory na křehkost a zranitelnost svobodné společnosti a vysokou míru citlivosti na všechny faktory, které ji mohou ohrožovat.

Nežiji však v minulosti, a proto si nemyslím, že budoucí ohrožení svobodné společnosti přijde od staré komunistické ideologie. Jméno té nové bude nepochybně jiné, i když se její podstata příliš lišit nebude. Bude tam opět atraktivní, vysoce patetická a na první pohled jakoby vznešená myšlenka, která bude překračovat jednotlivce ve jménu něčeho „nad ním“ (něčeho většího než jeho maličkost), a tato myšlenka bude posilována nesmírnou sebedůvěrou jejích stoupenců. Jako jejich předchůdci, i oni si budou jisti, že mají právo obětovat člověka a jeho svobodu pro uskutečnění svého ideálu. V minulosti to bylo ve jménu pracujících (či proletariátu), dnes ve jménu planety Země. Strukturálně je to velmi podobné.

Současné ohrožení svobody vidím v environmentalismu a zejména v jeho nejradikálnější verzi, v klimatickém alarmismu. Protože to cítím velmi silně a snažím se tomu ze všech sil oponovat, vznikla na jaře 2007 – původně v češtině – tato moje kniha. Tento můj pocit je také hlavním důvodem mého aktivního zapojení se do soudobé velké debaty o klimatických změnách a důvodem toho, že jsem byl v září 2007 v New Yorku na konferenci OSN o klimatických změnách jedinou hlavou státu, která explicitně odmítala dnešní hysterii ohledně globálního oteplování.

Moje základní obava je velmi zkratkovitě vyjádřena v podtitulu mé knihy, kde se ptám: „Co je ohroženo? Klima nebo svoboda?“ Odpovídám „svoboda“. Mohl bych dodat „a prosperita“.

Kniha byla napsaná ekonomem nacházejícím se ve vysoké politické pozici. Neskrývám své základní paradigma, kterým je „ekonomický způsob myšlení“ (abych citoval název i u nás známé učebnice Paula Heyneho). Považuji to za výhodu, nikoli nevýhodu. Chci tím říci, že dnešní velká debata o klimatických změnách v širším, ale jediném relevantním smyslu nemá být o desetinách stupně Celsia, o pohybech mořské hladiny, o tloušťce ledu na severním a jižním pólu, ale ani o měnícím se podílu CO2 v atmosféře.

Vážná debata by měla být vedena o nákladech a výnosech alternativních lidských aktivit, o tom, jak racionálně zacházet s neznámou budoucností, o tom, jaká míra solidarity s budoucími, daleko bohatšími generacemi je ospravedlnitelná, o velikosti externalit a jejich eventuální „internalizaci“, o tom, jak moc věříme neosobnímu fungování trhů, že vyřeší všechny problémy, včetně globálního oteplování a o tom, jak moc nevěřit viditelné ruce velmi lidsky motivovaných politiků a jejich úředníků. Některé z těchto témat jsou diskutovány v mé knize.

Moje hluboká frustrace v posledních letech exponenciálně roste spolu s tím, že snad všechno již bylo řečeno, že všechny racionální argumenty byly vysloveny a že alarmismus globálního oteplování přesto „kráčí dál“. Asi jsme se dostali do fáze, kdy fakta, rozum a pravda začínají být bezmocné vůči propagandě globálního oteplování a vůči výhodám, které z toho plynou.

Už jsme se do této fáze bohužel dostali. Celý tento proces už je v rukou těch, kteří o racionální myšlenky a pravdu nemají zájem. Je v rukou klimatologů a jim blízkých vědců, kteří jsou vysoce motivováni dívat se jen jedním směrem, neboť obrovské množství vědeckých kariér se dnes točí kolem myšlenky lidmi způsobeného globálního oteplování. Je v rukou politiků, kteří maximalizují počet hlasů, které mohou díky manipulaci lidí dostat od svých voličů. Důsledkem toho je i to, že je v rukou úředníků národních a stále častěji nadnárodních institucí, neboť i ti se snaží maximalizovat rozpočty svých organizací a délku svých kariér – bez ohledu na náklady, pravdu a racionalitu. Je i v rukou byznysmenů, kteří – na základě existujících politik – usilují o co největší objem dotací, které mohou dostat a kteří hledají všechny možné cestičky, jak se vymanit z nemilosrdného (pro ně), ale všeobecný blahobyt zvyšujícího působení trhu. Kolem těchto dotací se vytvořila celá nová hospodářská odvětví.

Základní otázky dnešní debaty jsou dostatečně známé a dobře strukturované:

1) žijeme v období statisticky významných, tedy nenáhodných a navíc necyklických klimatických změn?

2) je-li tomu tak, způsobuje tyto změny převážně člověk svou aktivitou?

3) je-li tomu tak, mělo by nás mírné zvyšování teplot natolik znepokojovat, že bychom mu měli věnovat tak mimořádnou pozornost? Na úkor řešení jiných naléhavých problémů?

4) chceme-li měnit klima, je to vůbec možné? A jsou dnešní pokusy o tento záměr nejlepší alokací omezených zdrojů?

Moje odpověď na tyto otázky je NE, ale s lišícím se důrazem. Nemám sebemenší ambice ani měřit globální teploty, ani odhadovat relativní význam faktorů, které jejich změny způsobují. V této oblasti navíc nemám žádnou komparativní výhodu. Jednu věc ale vím. Tvrdit, jak to dělají mnozí soudobí environmentalisté, že byly všechny tyto otázky už dávno zodpovězeny konsensuálním ANO a že v tomto ohledu existuje nepopiratelný vědecký konsensus, je nepřijatelné a neospravedlnitelné. Je to navíc morálním a intelektuálním podvodem.

Některé z mých argumentů ohledně všech těchto věcí je možné najít v mé knize. Jenom bych si přál, aby Vám její čtení přineslo aspoň nějaké potěšení.

National Press Club, Washington, D.C., 27. května 2008