DOKUMENT: Hra o život

Je takové ustálené přísloví, že někdo udělal něco „za pět minut dvanáct“. Při seznámení s dokumentárním projektem „Narozeni 1918 - viděno šesti“, jenž zachytil na zvukový a filmový pás příběhy těch, kteří se narodili v roce vzniku republiky a dožili se jejího stého výročí, lze říci, že vznikl téměř pět minut po dvanácté. Tedy v době, kdy světa běh už dávno smetl skoro všechny, kteří přišli na svět v roce 1918. Ale jak se ukázalo při přípravě filmové série, žila zde stále ještě skupinka lidí, jejichž život plynul společně s během života republiky. A že to nebyl život jednoduchý ani z hlediska jejich, ani z hlediska republiky. Bylo žádoucí tento jedinečný pramen historie pochytit.

Století obyvatelé Republiky československé jsou na tom podobně jako onen obžalovaný, který u soudu sdělil, že se narodil v Rakousku-Uhersku. Do školy chodil v Československu, pak začal pracovat v Maďarsku, potom žil v Protektorátu, pak opět v Československu a nakonec skončil v České republice. A na sdělení soudce, že to musí být pěkný světoběžník, zalkal a přísahal, že se celý život nikam ani nehnul.

Autorem projektu „Narozeni 1918 - viděno šesti“ byl Pavel Chalupa, scénárista, režisér a zakladatel festivalů Khamoro a Devět bran, motor mnoha zajímavých kulturních projektů. A přizval si k tomu šest kolegů, režisérů, a to Evu Tomanovou , Karla Smyczska, Ludvíka Klegu, Pavla Dragouna, Pavla Chalupu a Radima Filipce.

V letech 2014 - 2015 bylo natočeno přibližně 80 tzv. vstupních rozhovorů. Ty se natáčely s lidmi narozenými v roce 1918, kteří se do projektu přihlásili na základě dopisu, kterým je oslovila ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Celkově bylo osloveno 997 stoletých osob.

Vstupní rozhovory natáčela malá skupinka nadšenců: divadelní režisér Petr Kracik, produkční Eliška Vavrouchová a autor projektu Pavel Chalupa. Vznikl tak základní veliký dokumentační materiál, který nám zanechal autentické výpovědi lidí, jejichž život byl spojen s republikou.

Autor projektu Pavel Chalupa a producent Jan Kynčl, jak u nás bývá zvykem, bojovali s problémy. Nakonec filmy vznikly ve spolupráci firmy RETRO FILM s ministerstvy kultury a práce a sociálních věcí. Je potřeba poděkovat ministryni Marksové, že pro nás a pro naše potomky zůstanou už téměř ztracené vzpomínky a dokumenty, které by už nikdy nešlo nějak nahradit.

Zájemci o podrobnější informace o dokumentu „Narozeni 1918 – viděno šesti“ naleznou zde. Diváci je mohli zhlédnout na ČT 2 v prosinci 2019 , ale téměř bez jakékoli reklamy v mediích, což je škoda.

Nelze se zde rozepsat o všech dílech, mne zaujal film režisérky Evy Tomanové s názvem „Hra o život“. Víte-li předem, že je to dokument o stoletém muži, Ludvíku Kučerkovi, který přežil jeden z nejstrašnějších koncentračních táborů Osvětim (Auschwitz), máte určité očekávání. Osvětim je přímo symbolem holokaustu a hrůz koncentráků. Podvědomě očekáváte tedy něco podobného, co jste viděli už tisíckrát. Tentokrát je to jinak.

Už první obrazy svědčí o novém a aktivním zpracování. První filmový obraz není jedním z tisíckrát opakovaných historických filmových záběrů, které znají už všichni nazpaměť. Tento totiž ukazuje počítačovou tomografií (CT) zhotovený průřez lidským mozkem. Lékař, profesor Ivan Rektor, vysvětluje a ukazuje na CT mozku změny, které zanechal u těch, co přežili, holokaust. Lékaři zkoumají, zda se tyto změny, fyzické stopy v mozku, přenášejí dále. Geneticky anebo sociálně na potomky. Modrá místa na řezech CT ukazují, že traumata jsou v nás zapsána daleko hlouběji, než jsme si donedávna dokázali představit.

Tato fakta, týkající se holokaustu, mohou dnes výrazně pozměnit pohled na lidi postižené posttraumatickou poruchou i na jejich potomky. Skrz historii holokaustu mluví věda k dnešku. Vojáci, záchranáři, oběti katastrof i různých válek a utrpení prošli pro většinu obyvatel nevídanými traumaty. To může mj. vysvětlit (nikoli omluvit!) například chování bývalých vězňů nacistických táborů, partyzánů, ale i dalších k „třídním nepřátelům“. Ale také to může pomoci vysvětlit chování mnoha mladých Američanů po zážitcích ve Vietnamu, ale i v Iráku, Afghánistánu a také sovětských vojáků po Afghánistánu a jejich potomků. To však také asi znamená, že osoby, které prošly traumatickými zkušenostmi, dnes například uprchlíci z oblastí bojů a teroru (zvláště z muslimských států) do Evropy, nelze jen tak lehce zařadit do naší společnosti. A převést jejich myšlení a vzorce chování na naše zvyklosti a způsoby života, jak se mnozí idealisté domnívají.

S radostí jsem po zhlédnutí dokumentárního filmu o panu Kučerkovi zkonstatoval, že se režisérka vyvarovala nectnosti, která mně, jako člověku dlouhá léta se zabírajícímu zločiny dvacátého století, děsně štve. Filmový štáb často natáčí výpovědi svědků o strašlivých činech i událostech a svědci těch hrůz se při tom do kamery připitoměle usmívají. Oni to jistě nedělají schválně! To je nevědomá reakce člověka, kterého - často poprvé v životě - natáčí kamera. A on je celý zmatený a chce vyhovět, viz rčení „usmívejte se, vyletí ptáček“. Tak se poněkud zmateně usmívá. A ústa zatím vyprávějí třeba o tom, jak jeho kamarády, spoluvězně či příbuzné vraždili a mučili, jak je vyháněli z domovů atd. Díky bohu, v tomto filmu se ani jedna z osob, ani onen hlavní aktér, hloupě neusmívá.

Ludvík Kučerka

Druhá je skutečnost, že hrdinové nemusí být kladní. Pan Kučerka byl od mládí ranař. Hrál karty a v hospodě se pral. Nebyl zrovna milovník „usilovné a obětavé práce“. To jej také dostalo do koncentráku. Nejdřív dal pár facek nějakému náckovi v uniformě, pak obehrál jiného nácka v kartách a potom už následovalo „vyhýbání se poctivé práci“ (pro Říši). Sympatické na panu Kučerkovi je, že se na nic nevymlouvá a nedělá ze sebe hrdinu. Na otázku, jak mohl přežít tři roky v Auschwitzu, s téměř nepohnutým obličejem říká: „Nebyl jsem žid ani politický vězeň. Měl jsem černé označení „osoby práce se štítící“. A byl jsem zařazen jako “vorarbeiter“. Tedy předák, což bylo logické, nacisté potřebovali zajistit chod a práci v lágru alespoň po nějakou dobu. Židé, Cikáni, sovětští zajatci a političtí vězni byli určeni k likvidaci.

Kučerka říká: „Nemusel jsem fyzicky pracovat. Kdo musel, vyčerpáním a hlady zemřel!“ Máte-li náhodou myšlenky na to, že se tedy jako „vorarbeiter“ měl nějak lépe, zapomeňte na to. Jeho skupina po určitou dobu také uklízela plynové komory. Ihned po zavraždění lidí plynem. Do jedné komory v Osvětimi se vešly i dva tisíce lidí!! “Šli jsme dovnitř, až když přestal křik,“ říká. Speciální komando vytahalo mrtvoly. Pak šli uklízeči.: „Vyčistili jsme komoru, kde byla podlaha plná moče a výkalů. Pak jsme ji opláchli hadicí. Aby mohli nastoupit další.“

Napadlo vás někdy, při přemýšlení o umírání v plynové komoře, tak mediálně milionkrát zpracovaném, že při úmrtí přestanou lidem fungovat tělní svěrače? Pan Kučerka s nepohnutou tváří říká: „To, co zůstalo na podlaze, jsme museli uklízet i holýma rukama. Jinak by nás Němci zabili.“

Obávám se, že části diváků unikne celý smysl jedné z nejstrašnější částí Kučerkova vyprávění: Komando vězňů, v němž byl i Kučerka, bylo vysláno likvidovat hromadné hroby.

Zvláště zpočátku ještě neměli Němci vypracovanou metodu efektivního vraždění a likvidace mrtvol. Mnoho míst v lese a v okolí Osvětimi, například u KL Březinka (Auschwitz-Birkenau), mnohokrát posloužilo jako obrovské masové hroby mrtvých z okolních táborů. Byly zde zahrabány desetitisíce, až statisíce mrtvol. Dodnes tam jsou takové hroby nacházeny. Ve všech táborech KT Auschwitz-Birkenau zemřelo nejméně 1,3 miliónu lidí (Jean-Claude Pressac: Die Krematorien von Auschwitz).

„V noci nás (vězně KT Osvětim) spočítali, mrtvá těla byla narovnána na ploché vozy s úzkým rozchodem kol nebo do náklaďáků a odvezena do Březového lesa (Brzezinky), kde byla spálena v příkopech několik metrů hlubokých a asi 15 metrů dlouhých.“ (Úryvek ze zprávy utečenců Vrby a Wetzlera z 25. dubna 1944.)

Tisíce nedostatečně zahrabaných mrtvol se však postupně začaly rozkládat. Povrch země „bublal“, jak odcházely plyny. (Popis podobné situace na místě zvaném Babij Jar na Ukrajině nalezne čtenář v mé knize Mauthausen – Ďábel v líbezné krajině.) V Březince s písečnou půdou prosakovaly tělní tekutiny z mrtvol dolů, a to v takovém množství, že zničily prameny pitné vody. A tak tam byly nahnány skupiny vězňů, aby nebyla znečištěna voda pro město Osvětim, kde žili Němci dovezení z Říše a obsluha koncentráku včetně SS. Vězni z hromadných hrobů vyhrabávali často jen holýma rukama napůl zetlelé mrtvoly. Ty pak a shromažďovali na místa, kde byly polity hořlavinou a páleny. 

Auschwitz, pálení mrtvol

Pan Kučerka potom s téměř nepohnutým obličejem stručně sděluje další informace. Nevypráví. On vůbec skoro nevypráví. Po návratu z koncentráku nikdy nic nevyprávěl. Jak říká, oni by mi to stejně nevěřili. Řekne-li však, že „lidský život neměl žádnou cenu“, není to fráze. On to ví. On to zažil. Jak se zdá, v rodině to ani ti jeho nejbližší moc nechápali.

Pan Kučerka se sice oženil, ale doma moc nebyl. Nebyl pomstychtivý, vzat si za ženu Rakušanku, ale nemohl už nikoho milovat. Hrál karty po hospodách, chodil za kamarády, hrál karty falešně a nezdá se, že by toho litoval. Copak je falešná hra nějaký přestupek, když jste viděli stovky vrahů a statisíce jejich obětí? Až na výjimky vrahy nikdo nepotrestal. A mrtvé nikdo neoživil. Ani Bůh.

Mimořádně zajímavá je filmová pasáž, když se rodinní příslušníci jedou prvně v životě podívat do Osvětimi. První otřes na nich je vidět, když jeden z členů rodiny řekne, jaké je to tady skutečné. Řekne: „Už jsem to mockrát viděl. Jako obrázky. V televizi. A ona je to najednou skutečnost.“ Pak se zlomí vnuk. U hromady bot zavražděných najednou uvidí malou dětskou botičku. „To je dětská botička! Skutečná dětská botička,“ říká otřeseně, protože ta „televizní informace“ je najednou realitou. Oni tam nevraždili nějaké imaginární židy. Oni tam vraždili ve velkém i malé děti. Rozumíte? Malé děti!! Mladému vnukovi to došlo.

Babička jde s dětmi k plynové komoře

Zajímavý je postoj jednoho člena rodiny. Kněze, který v Osvětimi nebyl a s panem Kučerkou nemluví. Že prý se nechoval „správně a mravně“. A pak, protože zřejmě naprosto nechápe, o co jde, z kazatelny hřímá o odpuštění a smíření. Aniž by toho byl sám schopen.

Finální scénou dokumentu režírovaného Evou Tomanovou je podle mne okamžik, kdy vnuk, původně obyčejný puberťák, jaké známe, po návštěvě Osvětimi a poslechu krátkých výpovědí dědy si vše uvědomí a najednou řekne: „Mám tě rád, dědo, chci abys to věděl.“ A stoletý pan Kučerka odpoví, že je rád, že je na jeho straně. Ale říct „Mám tě také rád“ nedokáže. Rty se chvějí, už už, skoro, ale nejde to.

Jak říká pan Kučerka uprostřed filmu: „Nikoho jsem nemiloval.“ Lidé, kteří prošli takovými hrůzami, mají ty obrazy v hlavě neustále. Vědomí, že existují místa a chvíle, kdy „život nemá žádnou cenu“, nelze vymazat. Je to dokument, který by měl vidět každý mladý člověk. Pro něhož je ta doba něco takového, jako bylo pro nás třeba husitství. Něco nesmírně vzdáleného.

Dnes stále není jasné, kde a jak mohou tyto filmy diváci vidět. Na základě aktivity autorů se připravuje promítání části dokumentárního díla v Kralupech nad Vltavou a Hodoníně. ČT má na další vysílání práva, ale dále se moc neví. Uložení na internetu je věcí smluvního ujednání, na kterém ještě produkce pracuje.

Na mé další dotazy Pavel Chalupa odpověděl:

Dotaz: Ví se, zda budou filmy nějak ke stažení anebo zakoupení, třeba pro školy?
Chalupa: V této záležitosti připravujeme s panem producentem Kynčlem technické řešení, které spočívá v registraci diváků na stránkách projektu Narozeni 1918. Po registraci bude umožněno shlédnout všech sedm filmů.
Dotaz: Co uložení na internetu?
Chalupa: Se stahováním to bude složitější. Školy budou mít stejnou možnost v rámci našeho vzdělávacího projektu „Ptej se, dokud je čas“ (který je zaměřen na žáky druhého stupně základních škol a studenty gymnázií, středních škol a učebních oborů). Pokud konkrétní škola projeví zájem o projekci spojenou s přednáškou, nebude problém tuto přednášku zorganizovat.

Co vy na to, páni učitelé? Když máte vysvětlovat, co byl holokaust, co je totalita, máte zde film režisérky Evy Tomanové Narozeni 1918 - Ludvík Kučerka.

Školy, učitelé dějepisu i občanské výchovy, ostatně i jiní zájemci by měli mít možnost celý dokumentární projekt Narozeni 1918 - viděno šesti vidět.

A mládež by to určitě bavilo více, než sedět a pasivně poslouchat nějaký výklad. O první republice, o protektorátu, o tom, co dělali komunisté po roce 1948. Měli by vidět šest příběhů šesti lidí a jejich rodin. Příběhů skutečně žitých a tak rozmanitých, jako bylo rozmanitých těch sto let, která uplynula.

*****************************

Při příležitosti uctění Dne památky obětí holocaustu bude v Městské knihovně v Praze, Mariánské náměstí 1, uspořádána beseda s autorem knihy Mauthausen – ďábel v líbezné krajině Václavem Vlkem st. a historiky Vlastislavem Janíkem, Jaroslavem Čvančarou a Vojtěchem Šustkem. Kniha obsahuje příběhy bojovníků proti nacismu, osudy hrdinů heydrichiády, Sokola, brněnských odbojářů a popisuje děj od výstavby koncentračního tábora až po hrdinské osvobození vězňů statečnou jednotkou americké armády.
Beseda, ukončená autogramiádou, se koná 27. ledna 2020 od 17 hodin.
Zájemci o historii si zde budou moci zakoupit knihu se slevou 100 Kč.