Demokracie se přežila. Dobro bylo vždy vyšší hodnotou než demokracie, demokracie byla pouze cestou, jak nastolit dobro. Jenže v momentu, kdy demokracie plodí zlo a kdy dobro lze efektivně nastolit jedině jinak než demokraticky, je třeba se s demokracií rozloučit.

Jsou dva hlavní důvody, proč se máme zbavit kultu demokracie. Prvním důvodem je skutečnost, že potřebujeme prosadit takové dobra, která veřejnost odmítá. Veřejnost ne dost dobře chápe vyšší hodnoty typu multikulturalismus, genderismus či záchrana planetárního podnebí. A pokud chcete prosadit hodnoty, které veřejnost kvůli nepochopení odmítá, musíte vsadit na jiné nástroje než na demokracii.

Druhým důvodem je neexistence alternativy. V dávných dobách existovala možnost volby. Někdo chtěl více státního pečovatelství, více přerozdělování, více regulací, někdo tohoto všeho méně. A podle toho občané volili z vějíře politické nabídky. Dnes jsme v situaci jiné. Dnes už nejde o titěrné nuance politických programů. Jde o naše bytí či nebytí. Vývoj pokročil, a na samém vrcholu tohoto vývoje stojí Česká republika, která se tak stala demonstrativní laboratoří pro ověření fungování systému, který je v ostatních hodnotově správně orientovaných evropských zemích teprve zaváděn.

V čem je ČR tak vepředu? Podívejme se na zdejší politickou situaci. I zde, jako v dalších liberálně demokratických zemích, působí na veřejné scéně síly dvojího typu. Na jedné straně jsou síly svobody, inkluze, zodpovědnosti a pokroku. A na druhé straně jsou populisté, extremisté a reakcionáři.

A ČR je unikátem v tom, že všechny síly dobra jsou naštěstí právě u moci a všechny síly zla jsou naštěstí mimo vládu. Nebo ještě jinak, ostřeji: všichni, kdo jsou vůbec přijatelní, jsou už u moci, zatímco všichni v opozici jsou pro účast ve vládě nepřijatelní. (Nedávný odchod Pirátů z vlády je detailem, který systémovou čistotu politického uspořádání u nás nemohl narušit.)

Za těchto okolností je zcela legitimní otázka: k čemu tedy volby? K čemu demokracie? Volby evidentně mohou dopadnout jen jedním správným způsobem: potvrzením současného politického uspořádání. Pokud by volby přinesly jiné složení vládnoucích sil než jaké existuje dnes, byl by to nejen výsledek špatný, byl by to výsledek rovnou nepřijatelný. A pokud existuje jen jeden jediný přijatelný výsledek voleb, pak jsou takové volby nejen zbytečné, ale i škodlivé, protože by mohly dopadnout nepřijatelně.

Žijeme v bezalternativní době. Demokracie nám už nemůže nabídnout různé typy dobrých nebo alespoň přijatelných výsledků. Jen jeden: potvrzení současných vládnoucích sil ve funkcích. Jakýkoli jiný výsledek by nebyl jen horší, byl by rovnou zcela nepřípustný.

Až do této věty jste v tomto textu četli skutečnou charakteristiku přístupu politiků i médií hlavního proudu k aktuální společenské a politické realitě (snad jste si nemysleli, že takto vidím svět já). A nejen naší. Na české, evropské i světové politické scéně už nekoexistují vedle sebe v demokratické soutěži se potýkající různé ideové a politické koncepty, různé politické programy, různé koncepty v přístupu ke vztahu mezi státem a jednotlivcem. Z pohledu pečovatelů o naši politickou a společenskou korektnost jsou tu dnes už jen síly přijatelné a síly zcela nepřijatelné. Bez nuancí. Nepřijatelné nelze přijmout. A české specifikum je v tom, že přijatelné jsou u nás úplně všechny ve vládě a všechny, co jsou dnes mimo vládu, jsou nepřijatelné. Takže jediným logickým vyústěním těchto postojů je tento závěr: volby nesmějí dopadnout nepřijatelně, je tedy třeba bezpečně a tvrdě kontrolovat jejich výsledek, nebo je rovnou zrušit. Tento závěr pochopitelně nehlásá vládnoucí garnitura otevřeně a explicitně, ale vše, co koná, koná právě v jeho intencích.

Stejně tak je podle dnešní vlády a spřátelených médií a struktur nutno zrušit svobodnou výměnu myšlenek, protože myšlenky už se nedělí na různě chytré nebo různě pitomé, ale jen na přijatelné a nepřijatelné. Nepřijatelné nelze přijmout, nelze trpět jejich přítomnost ve veřejné debatě. Proto je nutno přijít s metodami, jak nepřijatelné myšleny vyloučit z veřejné debaty.

Kouzlo demokracie je ale právě v tom, že demokratické mechanismy mohou zplodit i problematické, hloupé, zlomyslné či nepoctivé ovoce. A v rámci konkurence idejí jsou ty méně prospěšné nakonec i méně úspěšné. Demokrat se pozná podle toho, že hájí strom demokracie i tehdy, když ten strom nese plody, které demokratovi nechutnají. Jenže toto vše jsou dnes jen idealistické výkřiky posledních zastánců svobody. Dnes moc drží ti, kdo nám vysvětlí, že neregulovaná demokracie se přežila.

Poslouchejme dobře prosazovatele utahování šroubů. Pokud přeložíme jejich slova do češtiny, vyjde nám toto: je nutno zabránit situaci, kdy by lidé odmítli dobro a kdy by zvolili zlo. Proto je nutno omezit jejich možnost odmítat a jejich možnost volit. Proto je třeba suspendovat demokracii.