Jiří Ovčáček zveřejnil v pondělí 16. ledna odpoledne na Twitteru (PREZIDENT mluvčí) „srdečné pozvání na putování za mír a úctu k životu“. Kdo by odolal? Mír a úcta k životu jsou ty nejvznešenější hodnoty.

Podíváme-li se ovšem na celou věc podrobněji, dočteme se v přiložené pozvánce, že nejde „o putování za mír a úctu k životu“, ale o něco trochu jiného: „Putování od Pražského Jezulátka k Panně Marii Neposkvrněné za mír a úctu k životu“. To sice dává tušit, takříkajíc odkud vane vítr, jde o „užší definici“ putování, ale to samo o sobě neznamená nic, co by stálo za zvláštní pozornost. Ačkoli to z Ovčáčkova postu přímo nevyplývá, jedná se, soudě podle programu (něco o něm níže), zjevně o katolickou akci, ale s ohledem na náboženskou svobodu v naší zemi je na místě otázka, v čem je problém.

Problém snad ani ne, spíše podivení. A to dvojí. Politické a teologické.

Nejprve k politickému. Proč vysoký státní úřední, mluvčí hlavy státu, propaguje na twitterovém účtu, který se tváří jako oficiální komunikační kanál Hradu, akci spojenou s jednou náboženskou orientací? Co je na tom špatného? Jednostrannost. Jiří Ovčáček už delší dobu vystupuje „v dresu“ římskokatolické církve, jejímž členem se stal v roce 2018 (dle webu Christnet.eu z 10. 9. 2018) a pokud na zmíněném Twitteru zveřejňuje posty na náboženská témata, tak pouze ta, která jsou v souladu s jeho konfesí. Nevzpomínám si, že by podobně propagoval nějakou nekatolickou akci, například protestantskou evangelizaci. Kdyby byl při podávání informací alespoň trochu objektivní, tuto námitku bych nevznesl. Zdůrazňuji, že příslušnost k té či oné konfesi je ryze jeho soukromou záležitostí, ale jako mluvčí prezidenta by si měl při vykonávání svého úřadu počínat profesionálně, tzn. neprotěžovat pouze jednu stranu.

Podivení teologické. Byl jsem v šoku, když jsem si přečetl program této pouti. Začíná v sobotu 21. ledna 2023 v 10:30 modlitbou k Pražskému Jezulátku v kostele Panny Marie Vítězné za národ, církev a mír ve světě. A v 11:00 votivní mše – opět k Pražskému Jezulátku.

Čtu dobře? Modlitba k Pražskému Jezulátku? Modlitba za národ, církev a mír ve světě k nehmotné sošce? Ze dřeva a vosku? Není to projev přesně toho, co je v Bibli přísně zapovězeno? Projev modlářství?

V biblické starozákonní pasáži známé jako Desatero čteme ( ve 20. kapitole knihy Exodus):

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.

Celou Biblí jako příslovečná červená nit prolíná učení o tom, že klanění se modlám – a Pražské Jezulátko modla je – patří mezi činnosti člověka, které jsou v očích živého Boha, v něhož všichni křesťané věří – bez výjimky, i katolíci! – nejvíce ohavné. V 17. kapitole Druhé knihy královské čteme, že klanění se modlám vnímá Bůh jako urážku.

A k tomu nás Jiří Ovčáček na svém Twitteru zve?

Stranou nechávám další aspekty zmíněné pouti, aspekty antiprotestantské. K čemu se vztahuje označení Pana Maria Vítězná, tedy přídomek Vítězná? K vítězství katolíků nad protestanty na Bílé hoře 1620. A malostranský kostel Panny Marie Vítězné? Ten si pro sebe vystavěli luteráni v letech 1611-1613; po Bílé hoře o něj přišli. Později, v době tvrdé rekatolizace českého národa, se původně protestantský svatostánek stal centrem katolické modloslužby, místem uctívání Pražského Jezulátka.

Že to katolíci myslí s modlitbou k neživé sošce vážně a že nejde o žádný protikatolický výmysl autora tohoto článku dokazuje několik fragmentů z „Modlitby klanění Pražskému Jezulátku“, které otiskl web katolického společenství Fatym.com:

– Milostné Pražské Jezulátko, klaníme se Ti a dáváme Ti své dary …
– Utíkáme se, Jezulátko, pod Tvůj plášť a pod Tvou ochranu v každém okamžiku …
– Klaníme se Ti a milujeme Tě, ó Bože, ty Maličký Všemohoucí. Amen!

Závěrečnou částí pouti jsou modlitby u Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Asi není potřeba zdůrazňovat, že tento sloup je protestanty vnímán jako symbol porážky jejich i náboženské tolerance v českých zemích, symbol kruté protireformace, potupy a ponížení všech, kdo vyznávali jinou než katolickou víru.

Ne, nevadí mi, že se tato pouť koná, ač mne v mnohém překvapuje. Jen jsem chtěl, když už ji Jiří Ovčáček z pozice mluvčího prezidenta propaguje, připomenout některé, „trochu jiné“ souvislosti.