O panu kardinálovi Dominiku Dukovi jsem napsal dva články. První vyšel téměř před deseti lety, v prosinci 2015 pod názvem Hon na kardinála s podtitulem Nová zábava našich „moralistů“?, druhý pak v únoru 2018 s názvem Místo projevu úcty žalují Vatikánu. To není mnoho, mohl by někdo namítnout. Ale pro připomenutí zřetelných postojů pana kardinála k dobovým událostem to, myslím, bude stačit. Ostatně, posuďte sami.

Ten první jsem napsal jako reakci na prohlášení historika a publicisty Putny, že se stydí za svého kardinála a na otevřený dopis několika desítek lidí panu kardinálovi za mši, kterou sloužil v lánském kostele za prezidenta Miloše Zemana a za vlast.

Krátce z prvního článku

Dominik Duka: „Nebudu zastírat, že jsem přesvědčen, že se naše země nachází ve vážném stavu. Jsme spojenci NATO, podílíme se i na vojenských operacích. To vyvolává nebezpečí, že se k nám s vlnou skutečných migrantů dostanou i nepřátelé. Víme přece dobře, jak dovedou zneužít mladých lidí, dokonce i pouhých dětí k teroristickým činům. Proto si myslím, že spolu s otevřenou náručí je na místě i ostražitost...

Jestliže někdo tvrdí, že ptát se na náboženskou orientaci těchto utečenců je bezvýznamné, nebo že se tím porušují lidská práva, pak si myslím že právo na život a bezpečí našich rodin a občanů této země je nadřazeno ostatním právům...

Pomáhat potřebným ano, ale chraňme i své blízké“. „Nežijeme ve snadné době. Je zapotřebí mít druhé lidi rád, pomáhat těm, kteří si pomoc zasluhují, ale také nezapomenout na nebezpečí a na to, že musíme chránit i naše nejbližší ...“

Autor článku: „I tento malý vzorek několika vybraných pasáží z médií mě nenechává na pochybách, jaký je pravý stav věcí. Pan kardinál Dominik Duka rozhodně, ale současně klidně a rozvážně vyjadřuje své názory, ale naslouchá i těm odlišným. Jeho racionální myšlenky výrazně přesahují duchovní a náboženský rozměr. Jsou pochopitelné a logické i pro „laiky“, kteří nemají osobní vztah k transcendentní zkušenosti a transcendentním představám.

Nezůstává jen u všeobecně známých proklamací, že potřebným je potřeba pomáhat, ale v podstatě jistě správné a vznešeně znějící křesťanské myšlenky a zásady vsazuje do současného dějinného kontextu. Důrazně upozorňuje na reálně hrozící nebezpečí plynoucí z bezhlavého, spontánního a neřízeného přijímání všech migrantů bez ohledu na jejich původ, náboženství a důvody, které je k tomu vedou, na to, že současní politici a elity tuto situaci nezvládají, někteří ji dokonce vyvolávají.

Pan kardinál Duka byl a je schopen rozumně hovořit se všemi našimi polistopadovými prezidenty. Byl spoluvězněm a přítelem Václava Havla, dovede vést dialog a nalézat kompromisy s Václavem Klausem, důstojně komunikuje i s Milošem Zemanem.“

Ten druhý článek pak jako reakci na dopis skupiny českých katolíků papeži Františkovi, ve kterém ho vyzývají, aby neprodlužoval mandát současnému pražskému arcibiskupovi kardinálu Dominiku Dukovi. V dobových zprávách se dokonce objevil titulek „Naše církev hnědne, neprodlužujte Dukovi mandát, napsali čeští katolíci papeži“.

Krátce z druhého článku

Autor článku: „To, že se někteří lidé nemohou smířit s tím, že je u nás hlavou katolické církve pan kardinál Dominik Duka je známá věc. Nejvíc jim asi vadí jeho slušnost, jeho realistický pohled na svět, jeho smířlivá povaha a schopnost kompromisu. Proto na něho neustále útočí, napadají ho a snaží se ho zdiskreditovat…

O tom, že se „kritici“ kardinála Duky neštítí prakticky ničeho svědčí i komentář Luboše Dobrovského v týdeníku Dotyk. Luboš Dobrovský mj. píše že, „jejich občasné pozitivní programové úsilí jako straně křesťanské kazí svými hrubými a ničím nepodloženými výroky vůči jinověrcům hlava katolické církve, kardinál Dominik Duka, podporující nikoliv porozumění, jak by bylo lze u křesťana předpokládat, ale nenávist podobnou té, kterou vůči křesťanům svého času provokovali komunisté nebo vůči Židům nacisté.“

A tak místo toho, aby projevili panu kardinálovi Dukovi úctu a poděkování za jeho dosavadní práci pro blaho naší země a pro porozumění mezi lidmi různých názorů a vyznání, nebo dokonce uvažovali o přání k jeho životnímu jubileu, posílají tito jediní spravedliví dopis – hanopis papeži Františkovi.

Tolik tedy několik citací z již publikovaných článků. Naposledy jsem v reálu viděl pana kardinála Duku v červenci 2024, kdy v Petrovicích u Borovan na Českobudějovicku sloužil mši u příležitosti 200 let od postavení tamní kapličky. Přestože byl v tu sobotu parný letní den, pan kardinál celý obřad zvládnul s jeho typickou vehemencí a plným nasazením. A neopomněl, ostatně tak jako vždy, ani na aktuální problémy doby, které lidi asi nejvíce trápí.

Říká se, že „nikdo není nenahraditelný“, ale v případě pana kardinála Duky se toto úsloví naplní jen těžko…