Žádnej princ už není, musíš tam jít sám. To zpíval Jiří Schelinger v úspěšné cover verzi slavného hitu Deep Purple Soldier Of Fortune. Českou verzi textu napsal Zdeněk Svěrák a zpívá se v ní o tom, že princeznu dosud nikdo nevysvobodil, že to je na nás.

Volby do Poslanecké sněmovny máme za sebou, a mnozí lidé mají pocit, že je hotovo. Stará vláda padla a nová brzy vše napraví. No, to je dost naivní očekávání, a to zejména ze dvou důvodů. Příští vláda nebude mít dost sil, jednoty, podpory ani vůle udělat změny opravdu zásadní. A druhým důvodem je, že mnoho společenských jevů, které nám lezou na nervy, má kořeny mimo oficiální mocenské instituce.

Mají totiž kořeny v samotné naší společnosti. Posun hodnot a priorit, odvrhnutí starých dobrých ctností, experimentování s progresivistickými výstřelky, to nebylo výsledem nějaké vládní politiky. Vláda na těchto tendencích spíš jen surfovala, parazitovala, nebránila jim, přiživovala je a podporovala. Ale nenastolila je. Nastolila ji eroze společenské soudržnosti. Proto řešení společenské krize nemůžeme čekat od jakékoli vlády, byť by byla sebelepší (jakože ta nastupující nejspíš sebelepší nebude.)

Můžeme ji čekat jen sami od sebe. Žádný princ nepřijede. Boje o dnešek a zítřek se primárně nepovedou na ministerstvech a v parlamentech. Budou se odehrávat mezi námi, v každodenním životě. A nebude to žádná legrace. Lidé, kteří podporují liberální pokrokářství, byli dosud na koni. Ovládali politiku, média, kulturu, univerzity. Pro nás, lidi odlišných názorů, postojů a idejí, měli tihle nafoukanci zpravidla jen povýšený pošklebek. Co by s námi diskutovali a bojovali, že. Měli všechny trumfy v rukou, v jejich očích jsme byli jen hmyz, jen bizarní folklór. To se nyní dramaticky změní.

Všehoschopný člověk je celkem neškodný, pokud je najedený. Vezmete-li mu talíř, začne být zlý, agresivní, nebezpečný. Zdůvodní si každý nenávistný útok, protože cítí ohrožen ve svém monopolu na společenskou nadvládu. Ještě se budeme divit, co nám nadutí a dutí sluníčkáři, pravdoláskaři a lepšolidé začnou předvádět ve chvíli, kdy už nebude vše pojejich. Teprve teď vycení zuby a odhodí masku bohorovných konsenzualistů.

Ano, i v politice se budou odehrávat děje zásadní. Stát dnes ovlivňuje mnoho věcí, které zasahují do našich každodenních životů. Polovinu vydělaných peněž nám sebere a přerozdělí je podle různých, často velmi pochybných kritérií. Zavaluje nás mnoha novými pravidly, omezeními, příkazy, zákazy, limity, kvótami a regulacemi. Není proto divu, že se lidé o politiku, tedy o střet koncepcí, jak vést stát, horečně zajímají.

Stát je mocný. Ale není všemocný, a mnoho procesů probíhá bez něj, kolem něj, mimo něj a někdy i jemu navzdory. Jsou to civilizační a společenské procesy, které vidíme všude kolem sebe jako ve zrychleném filmu. Stát a jeho mašinérie může některým těmto procesům trochu napomoci, jiné zase trochu brzdit. Ale pro jejich vývoj je mnohem důležitější společenské klima, společenská vůle, veřejná debata a mezilidská komunikace než fungování jakékoli vlády.

Před rokem jsme sledovali velký politický zlom v USA. Ten je ale pouze vrškem příslovečného ledovce, kterým jsou živé společenské děje. Některé mají ohromnou setrvačnost a ponechají si svou dynamiku bez ohledu na změny v Bílém domě. Jiné naopak bublaly uvnitř americké veřejnosti dlouhá léta a jejich vyhřeznutí je mnohem podstatnější než výsledek amerických prezidentských voleb. Ten je jen jedním z mnoha projevů toho, co se reálně v americké společnosti děje.

Obdobné to je a bude i u nás. Dilemata kolem fungování společenských vztahů, kolem rodiny, multikulturalismu, přístupu k soukromí, k tradicím, kultům i ke všemožným kulturním faktorům, kolem životního stylu, hierarchie hodnot, ctností, zvyků a módních pokrokových a pokrokářských vln, ta si bude muset naše společnost odžít bez ohledu na to, který papaláš bude zrovna sedět ve Strakovce.

Politika rozděluje společnost. Na tom není nic objevného. Snad ještě více ostatně společnost rozdělily názory na lockdowny a protiepidemické restrikce. Společnost dělí i postoje plynoucí z rozdílných zájmů a zásad mezigeneračních, z rozdílů mezi venkovem a velkoměstem, z odlišností mezi různými společenskými statusovými skupinami.

Tomu všemu navzdory jsme dosud nejhomogennější a vertikálně nejprostupnější společností světa. U nás nemá nikdo statusový škraloup, když si sám natírá plot nebo seká trávník, jako to mají třeba někde v Connecticutu. U nás nejsou formální a neformální zcela neprostupné profesní a společenské kasty, majitel fabriky klidně může sedět v hospodě u piva třeba s hrobníkem a nikomu to nepřijde divné. To je ohromná hodnota.

Ano, nechali jsme si ji bolestně navrtat nesmiřitelnými boji kolem roušek, injekcí či názoru na toho či onoho sympatrického nebo nesympatického chlapíka v politickém divadle. Ale pořád nás drží pohromadě a nad vodou.

Tyhle volby nebyly ani poslední, ani nejpřelomovější ze všech přelomových. Život půjde dál. Ano, jaký to bude život, to bude v mnoha věcech záviset na státu, na úřadech, na rozhodnutí institucí. Ale ještě daleko více bude to záležet na tom, kam se bude sunout celá česká společnost. A aby se nesunula splašeným tempem k tomu nejhoršímu v nejhorších scénářích, ale spíše aby pomalu a rozumným krokem zrála a držela se všeho, co se osvědčilo, a zároveň se učila novému a dobrému, k tomu bude muset nějak fungovat dohromady, v našich pospolitostech, ve vztazích, ve společenském životě.

Prostě tam musíme jít sami. Princové zachraňují království jen v pohádkách.

psáno pro časopis TO