Česka společnost aktuálně prožívá stav jakési všeobecné „únavy Ukrajinou“. V mediálním prostoru osciluje extrémně vysoké množství informací o rusko-ukrajinském konfliktu, nemálo z nich pochází z dílny prokremelské propagandy. Hybridní válka se Rusku evidentně daří. Všimněte si, kterak dovedně je jakákoliv proukrajinská zpráva bleskově katapultována informací, která vše zpochybňuje, zesměšňuje či jinak dehonestuje. Člověk je pak protichůdnými zprávami na toto téma přesycen a dostavuje se přirozená únava a nechuť o čemkoliv cíleně přemýšlet a cokoliv složitě dešifrovat.

Mozek už je nastaven pouze na prvoplánové přijetí té nejjednodušší varianty „většinové pravdy.“ Vlastně tak nevnímáme ani zoufalou absurditu leckterých instantních sdělení a mouder. Velkým hitem jsou zejména návraty do historie, neb její fakta jsou přece neměnná a nevyvratitelná. Není to sice pravda, protože všichni víme, že i historie je disciplínou, která se vyvíjí a průběžně fakta koriguje na základě nově objevených či odtajněných informací.

Nicméně, považuji za vysoce nepravděpodobné, že někdo zpochybní ku příkladu fakt, že nás od fašistické nadvlády a tyranie osvobodila v roce 1945 před 80 lety (především) Rudá armáda. Patří jí za to nesmrtelné díky! Bohužel se tak stalo za cenu nástupu komunistické diktatury u nás a v mnoha dalších zemích tzv. Východního bloku. Ale o tom už se erudované reminiscence překvapivě nezmiňují. Další demagogicky ukuchtěné zvěstování připomíná srpen 1968 a pro změnu okupaci Československa Rudou armádou (společně s dalšími vojsky Varšavské smlouvy).

Jeden by nevěřil, že z toho lze vykonstruovat cokoliv, co by hrálo do karet Rusku - a nikoliv naopak. A vida! Dozvídáme se, že v sovětské armádě bylo tehdy více Ukrajinců, než-li Rusů. De facto nás tedy obsadili Ukrajinci! A pak, že nerostou...

Nevím, jestli autor alespoň zběžně zauvažoval nad tím, že i v onom hojně zmiňovaném roce 1945 bylo v sovětské armádě nemálo Ukrajinců. Jestliže ano, pak rafinovaný protiargument na úrovní základní školy zní – „ale v roce 68 jich tam bylo procentuálně víc!“ A co reálnějšího?

Ukrajinci nám berou práci - ne, až na výjimky neberou, neboť vykonávají především tu, kterou Češi dělat nechtějí). Ukrajinci vysávají státní rozpočet pobíráním sociálních dávek - zčásti souhlasím, i když za to nemohou Ukrajinci, ale vláda Petra Fialy. Ukrajině vládne mafie – naprosto souhlasím, z opakovaných pobytů v této zemi potvrzuji, že korupce a klientelismus jsou zde všudypřítomným a všemocným faktorem. Za peníze si tam koupíte téměř vše. Od „modré knížky“ až po vízum a novou identitu.

Jde jednoznačně o největší vnitřní problém ukrajinského státu, který bohužel podrývá i naši důvěru v něj.

S nadsázkou říkám, že z jednoho dolaru zahraniční pomoci se skrze zkorumpovanou administrativu na frontu skutečně dostane možná tak 10 centů...

Ukrajinci jsou nacisté – ano, někteří nepochybně byli a jistě ještě jsou, ale opravdu se nedomnívám, že by dnes Ukrajinci bojovali za Banderu.

Pokud se ovšem shodneme na prostém faktu, že stát, jenž je napaden jiným státem, má plné právo se bránit, aniž by byl označen za nacistický a to dokonce i tehdy, když my už jsme zatraceně „unaveni Ukrajinou“ – a chceme mít od té hloupé války svatý pokoj.

Právě toho briskně využívá prokremelská propaganda.

Že existuje také proukrajinská propaganda? Ale samozřejmě, že existuje!

Vzpomeňme nesmrtelný výrok starořeckého klasika Aischyla, že „První obětí každé války je pravda.“

Uhájit svobodu slova a objektivitu zpráv v době války je totiž v podstatě nemožné.

A přece, ač zahlcena enormním přívalem informací, je naše společnost oproti té ruské ve výhodě!

Máme totiž možnost vytvořit si názor na základě povícero skutečně nezávislých zdrojů.

V Rusku bylo již před okupací Ukrajiny svobodných médií minimum, nezávislí novináři to v této zemi nikdy neměli lehké a mnoho z nich odešlo do zahraničí. Režim navíc znemožnil lidem přístup na Facebook a Twitter, omezil Instagram a Kreml tak může šířit propagandu bez oponentního názoru a bez zpráv zvenčí. Vojenská invaze je nazývána bratrskou pomocí, zabíjení ukrajinských civilistů zase ochranou etnických Rusů na Ukrajině. Celá vojenská agrese vůči suverénnímu státu se pyšní označením „speciální mírová operace“.

V Ruské federaci je poskrovnu možností, jak si o konfliktu na Ukrajině učinit realistický obrázek. Kdo poskytne Rusům informace, když svobodná média téměř neexistují, internet je výrazně omezený a školy jsou povinny šířit státní propagandu? Kremelský infotainment kraluje.

Proto také podpora Putina téměř neklesá. A dalším důležitým faktorem je fakt, že válka se neodehrává na ruském území a že většina lidí zde stále může žít v podstatě stejný život jako před třemi roky.

Rusové sice dle posledních průzkumů podporují uzavření míru (někteří už zaznamenali důsledky ekonomického poklesu na své životní úrovni), ale určitě se kvůli tomu nebudou veřejně angažovat. Jejich pokřivenou optikou je vše v nejlepším pořádku, včetně podoby takzvaného míru, jímž hodlá Moskva zrekvírovat zhruba pětinu Ukrajiny.

Nicméně politika je umění možného, buďme tedy maximálně pragmatičtí – Krym je ztracen. Ukrajina by po mém soudu měla učinit zásadní ústupek stran tohoto sporného území, které je (byť protiprávně) součástí ruské federace už 11 let - a k jeho anexi nedošlo formou vojenského konfliktu. Dále ovšem couvat nelze. Jistě, Rusko si přece bere jenom to, co mu patří. A dáme-li mu to, už nikdy nebude nic chtít! de a od koho jsme jen tohle v historii 20. století slyšeli.

Ano, to bylo tehdy, když Británie s Francií zažívali zjevnou „únavu Československem“, které urputně vzdorovalo jejich bohulibému mírovému úsilí. Nakonec však přece jen dostalo rozum a podvolilo se vyšším zájmům.

Co by malý národ neudělal pro mír, když ho ti velcí náležitě jistí.