Politici v EU se rádi stylizují do věrozvěstů svobody a demokracie. Povýšeně poučují jiné země o lidských právech, přičemž samozřejmě používají EU jako ne-li nedostižný ideál demokracie, pak alespoň příklad hodný následování.

Ale jaká je realita? Jaké jsou skutečné svobody a práva členů EU? Jak v praxi funguje evropská demokracie?

Není lepšího příkladu, než nedávný vytýkací dopis, kterým bruselská centrála vyhrožuje České republice. Pokud ČR nepřijme na základě evropské směrnice vytvořený zákon o kybernetické bezpečnosti, bude ze strany EU pokutována. Přijde vám to v pořádku? I našim zákonodárcům to přijde v pořádku? Vážně?

A můžete mi někdo prozradit, jak je vůbec možné, že takový diktát nevyvolal hlasitý odpor všech, kdo na výročí 8. května, 28. října nebo 17. listopadu pokládají kytice u pomníků a pronášejí srdcervoucí projevy plné frází o svobodě? Něco vám prozradím, hlavně vládním poslancům, kteří o tom patrně ještě nikdy neslyšeli. Zákony v této zemi přijímá český parlament a podepisuje český prezident. Jak poslanci v tom parlamentu tak onen prezident jsou volení českými voliči a jsou odpovědní občanům České republiky. Ne byrokratům v Bruselu. Ano, v evropském parlamentu máme i naše zástupce, ale těch je tak málo, že kdyby tam nebyli, nikdo by to nepoznal a nemají žádnou možnost hájit v tomto pochybném orgánu zájmy této země.

Všichni poslanci slibují, že budou hájit zájmy svých voličů. Proto je přijetí jakéhokoliv zákona spojeno s dlouhé dny trvajícími debatami na půdě zákonodárného sboru, jak tam tak v médiích se zákonodárci přou o to, zdali je takový zákon užitečný nebo naopak špatný či zbytečný a jak pomůže či uškodí lidem v této zemi. Přijatý je pak jen takový zákon, který získá podporu nadpolovičního počtu poslanců (zjednodušeně, já vím).

Jenomže se ukazuje, že to všechno je jenom taková kašpárkovina pro pitomečky voliče. Nezáleží na tom, co si přejí voliči. Nezáleží dokonce ani na tom, co si myslí poslanci českého parlamentu. Bruselští byrokrati něco nařídili a tak to tak bude. A kdo nebude držet hubu a krok, se zlou se potáže. Vítejte v postdemokratickém věku.

Ono to bylo zřejmé už v době schvalování Lisabonské smlouvy. Původně měla být přijímána referendy ve všech členských zemích EU. Jenomže voliči v Irsku hlasovali proti. Co myslíte, že se stalo? Co si řekli evropští politici? Hlas lidu, hlas boží, lidé hlasovali proti, tak to holt nebylo schváleno? Kdepak. Referendum se opakovalo. A nepochybně by se opakovalo tak dlouho, dokud by nevedlo k Bruselem naplánovanému výsledku, což se také nakonec stalo. V dalších zemích již raději o přijetí Lisabonské smlouvy nerozhodovali nedisciplinovaní voliči, ale řádně zkrocení a poslušně panáčkující poslanci národních parlamentů.

A v okamžiku schválení Lisabonské smlouvy, jestlipak existuje možnost opakovat hlasování, jako když byla na první pokus odmítnuta? Jistěže ne. Jednou jsi souhlasil, mizero, tak je to definitivní. Kdybys nesouhlasil, měl bys demokratickou možnost, ona to je tedy spíš povinnost, svůj názor změnit – tato možnost okamžikem schválení zaniká.

Bruselský diplomat chápe schvalovací proces v národních zastupitelských sborech jako jakési razítko od hasičů během stavebního řízení. Nedá pokoj, dokud ho nedostane a jakmile ho má, považuje věc za vyřízenu. A kdo mu to razítko nechce dát, je vystaven nátlaku, vyhrůžkám a trestům, protože eurobyrokrat má moc a nebojí se ji použít. Nějaký demokratický proces schvalování zákonů je mu lhostejný, udělejte si to, jak chcete, do týdne tady to razítko chci mít. Odchod.

Je možný odpor vlád jednotlivých států? Určitě je, ale bohužel od naší vlády (a to ať je v ní kdokoliv) jej nemůžeme očekávat. V moderní historii našeho státu se nestalo, aby vláda a parlament odporovaly diktátu z mocenského centra a to ať bylo v Berlíně, v Moskvě nebo v Bruselu. Přestože české či československé mýty oslavují chvíle, kdy se naše země pohla směrem ke svobodě, nikdy nebyla v tomto ději v čele pelotonu. Tolik oslavované pražské jaro nebylo prvním demokratizačním procesem ve východním bloku, naopak bylo posledním a bylo násilně potlačeno právě proto, že než se ekonomické a politické reformy prodraly přes opatrné a zkostnatělé vedení KSČ, v SSSR, kde reformní myšlenky vznikly, stačily do té doby zase zaniknout. Sametová revoluce byla moc fajn, ale přišla až ve chvíli, kdy mělo Maďarsko otevřené hranice s Rakouskem a Praha byla plná trabantů, ponechaných na místě východními Němci prchajícími do NSR. Ne, nebude to Česká republika, kdo se vzepře nikým nevoleným bruselským byrokratům a jejich nesmyslným příkazům. Naší nadějí jsou Poláci, kteří mají dost hrdosti a odvahy, aby se postavili na odpor, i když vyhlídky na vítězství nejsou zrovna růžové. My počkáme, až jak to dopadne a pak se na poslední chvíli přidáme s vlající trikolórou, jako vždycky. (V této souvislosti si vzpomínám na jeden starý vtip. Po válce se sejdou Čech a Polák a vzpomínají na dobu okupace. „My jsme během okupace útočili na četnické stanice, ničili mosty a kladli nálože na koleje,“ vypráví Polák. Čech pokýve hlavou a říká: „My jsme chtěli dělat to samé, ale bylo to zakázané.“)

Takže mám pro naše politiky takovou radu. Až budete v srpnu ronit slzy nad obětmi invaze vojsk Varšavské smlouvy, nepouštějte moc nahlas písničku Modlitba pro Martu. Ještě by někdo z Bruselu zaslechl, že se tam zpívá o navrácení moci lidem v této zemi a mohli byste z toho mít nepříjemnosti. A to vám za to přece nestojí.