Navštívila jsem tuhle seminář, který se zabýval cenzurou a svobodou slova. Promluvily na něm slovutné osobnosti, řečeny byly mnohé myšlenky. Tak třeba že se podobně jako před mnoha lety už zase zavírá za názor a že se prostý lid bojí říkat, co si myslí. Diskutující popisovali, co následuje, když na sociálních sítích odmítnou novoty, klimatický alarmismus nebo genderové šílenství. Jak se na ně vrhnou aktivisté a urážejí je pro jejich pohled na věc, dostávají anonymy a výhrůžky smrtí, jsou veřejně umlčováni, přirovnáváni k zastaralým konzervám a kdekdo je nálepkuje, kritizuje coby dezinformátory a všemožně dehonestuje. Filozofové hovořili o nové totalitě, právníci o rušení účtů, koncertů, přednášek a webů, politologové o odvaze, o správném načasování vzdoru, o demonstracích a o revolucích. A taky padala slova o strachu, o cenzuře a autocenzuře, která je škodlivější než hlasitý cenzorský škrtající úřad.
Někteří vyzývali ke společnému postupu proti nové normalizaci a tvrdili, že my píšící musíme odvážně mluvit a vytrvat, abychom těm ostatním ukázali, že bojujeme za ně, za občany.
Když všechna ta vystoupení dozněla a my se rozešli večerní Prahou, došlo mi, že možná je všechno ještě jinak.
My veřejně činní jsme možná slyšet hlasitěji, když promluvíme v televizi nebo nám vyjde článek v novinách či na známých webech. Naši čtenáři nás někdy mlčky a soukromě podporují a nejspíš si dobře uvědomují, že za své názory dostáváme zleva zprava, protože nepapouškujeme ten hlavní progresivistický a elektroklimatický proud. Jenomže to není tak, že svobodu slova si můžeme dopřát jen my, zatímco oni mohou nanejvýš jen fandit našim krokům. Kdepak.
Svoboda slova a svoboda vůbec není nástrojem jen pro veřejně působící osobnosti. Týká se i všedních životů každého z nás. Úplně každý člověk má své hřiště, kde může odehrát svůj malý soukromý boj za svobodné vyjadřování. Pak pozná, že svoboda i v těch nejmenších věcech vůbec není zadarmo. Projevování vlastního názoru s sebou i v civilním životě nese náklady, které jeho nositel musí unést, když chce žít ve shodě sám se sebou, ba dokonce chce-li žít svobodně a po svém. Ani v běžném životě, mezi sousedy nebo v práci není snadné říkat lidem nepohodlné soudy a názory. Samozřejmě že riskujete. Nebudou vás poslouchat rádi. Když to ovšem uděláte, nejenže vyčistíte vzduch, ale rozšíříte hranici možného i pro ostatní. Je na každém, zda upřímně řekne, co si myslí, a zaplatí za to, anebo smlčí. Kdo mlčí, ten souhlasí, říká se, a mlčením se ve vás něco zlomí. Za pravdu i za svobodu se prostě platí. A je na vás, zda jste ochotni náklady zaplatit a snést je. Tu odsudek ostatních, tu nálepkování, urážku na sociálních sítích či zesměšnění. Každý sám, na svém písečku, ve své práci a v rodině může či by měl zvednout tu rukavici a kvůli svobodě ty malé náklady unést. A taky kvůli upřímnosti a zdravé duši.
Svoboda totiž není a nikdy nebyla zadarmo. A kdo za ni nechce náklady platit, ten o ni dříve nebo později přijde. Protože mlčením a autocenzurou vládnoucím ukazujeme, že si ten roubík do úst rádi nasadíme sami. Za ně a zadarmo, poslušně, jako ovce. Tak si to, přátelé, nenechte líbit a svůj názor říkejte nahlas. Je totiž váš a máte na něj právo. Nemusíte ho vyslovovat v televizi ani vás nemusí tisknout v celostátním plátku. Říkejte ho tam, kde zrovna jste, žijete, chodíte a pracujete. Před dětmi a před rodiči, před sousedy a spolupracovníky. Doma, v práci, ve škole, na ulici i na sociálních sítích. Možná i trochu se strachem, co přijde. Není zbytí. Jediné, co můžete ztratit, je totiž ve skutečnosti to nejdůležitější. Není to majetek ani funkce. Nejsou to kontakty ani výhody. Jde o mnohem víc. Jde o všechno. O váš svobodný život.
Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka