V polovině října roku 1925 skončilo ve švýcarském Locarnu jednání konference, která měla vyřešit problémy Evropy po 1. světové válce. Jednali zde představitelé tehdy vítězných mocností, tedy Francie, Velké Británie, Italie a Belgie, spolu se zástupci Německa. V podstatě šlo o pokus vytvořit záruky míru a bezpečnosti Evropy. Německo zde s konečnou platností výslovně uznalo hranice s Francií a Belgií, které mu byly vnuceny předcházející Versaillskou smlouvou. Velká Británie a Italie se ke smlouvě připojili jako garanti těchto ujednání.

O jak naivní představy šlo se svět přesvědčil již o patnáct let později, ale tehdy se zdálo, že Evropa je zalita sluncem spokojené a zajištěné budoucnosti. O „duchu Locarna“ jako představy o budoucím čase klidu a bezpečí ještě dnes můžeme občas slyšet jen ve starých filmech….

Rusko k těmto jednáním přizváno nebylo, ale to mu nevadilo. Za zády evropských mocností uzavřelo v italském Rappalu samostatnou smlouvu s Německem o navázání diplomatických styků a zřeknutí se vzájemných dluhů a pohledávek. Jakoby předzvěst budoucích časů….

V Locarnu se jednání účastnili okrajově i zástupci Československa a Polska. S nimi uzavřelo Německo tzv. Smírčí smlouvu, ve které se partneři zřekli násilné změny svých hranic. Ale německý zástupce výslovně odmítl požadavek obdobné garance smlouvy, která byla uzavřena pro západní hranice Německa, a dokonce si vyhradil právo na drobné změny těchto hranic, byť mírovými prostředky. To mělo být pro Československo varující a snad si to Masaryk a Beneš uvědomovali. Což jim ovšem nebránilo vydávat výsledky Locarna za velký úspěch československé zahraniční politiky, směřující k zajištění bezpečnosti státu. Snad se mohli spoléhat na Smlouvu o spojenectví a přátelství mezi Československem a Francii, z r. 1924, která mlhavě zavazovala obě strany „dohodnout se o opatřeních vhodných k zabezpečení společných zájmů v případě, že by tyto zájmy byly ohroženy“. Čl. 5 smlouvy o NATO, který stanoví, že „ozbrojený útok proti jednomu nebo více členským státům bude považován za útok proti všem. V takovém případě se ostatní členové zavazují podniknout kroky, které považují za nutné, včetně použití ozbrojené síly, aby pomohli napadenému státu“ je sice o poznání tvrdší a zřetelnější, ale co bude považováno „za nutné“ zatím moc jasné není. Francie později začala budovat Maginotovu linii, čímž dala jasně najevo, že bude chránit sama sebe, a nikoliv garantovat cokoliv komukoliv dalšímu.

Duch Locarna byl smeten světovou válkou a nahrazen duchem Jalty, z něhož bylo jasně patrné, že Evropa může občas něco podotknout, ale rozhodují USA a Sovětský svaz. A to tehdy přece jenom s jistými vzájemně přijatými omezeními. Rada bezpečnosti, OSN…. To je dnes pryč. Evropa sice stále vystupuje se svými „návrhy“, ale všichni uznávají, že bez Trumpa válku ukončit nelze. A opět žijeme v očekávání nových smluv o vzájemné bezpečnosti, právních zárukách a uznaných hranicích. Ale ať se někteří evropští politikové (a u nás třeba europoslanec Farský nebo bývalý ministr Dvořák) jakkoliv hystericky rozčilují, svět není takový, jaký bychom si přáli. Rusko se nevrátí ke svým „uznaným„ hranicím, pokud nebude samo chtít, a není v současnosti nic, co by jej k tomu mohlo donutit. S válečnými reparacemi, které by bezpochyby mělo Ukrajině zaplatit, to bude asi stejné. A návrat evropské půjčky z těchto reparací?

Připomínám si bonmot Václava Havla o tom, že Rusko neví, kde má své hranice. Dnes ovšem slyším, že Trump jmenoval zvláštního vyslance pro Grónsko, které ovšem patří Dánsku. Je to asi tak jako kdyby Německo jmenovalo vyslance pro Karlovarský kraj. Co s tím naděláme? Kdyby armáda USA zítra obsadila Grónsko, stane se co? Několikrát se sejde koalice ochotných, a to bude asi vše.

V jakém duchu to dnes žijeme? Rozhodně ne v duchu, který by odpovídal vánočním náladám a přáním k šťastnému novému roku už vůbec ne….