Čtyřicet let komunismu změnilo českou společnost hlouběji, než se obvykle připouští. Nešlo jen o hospodářské zaostávání nebo politickou nesvobodu. Režim omezil svobodnou výměnu myšlenek se zahraničím, a přispěl tak k tomu, že některé koncepce první poloviny dvacátého století u nás přežívaly jako samozřejmé i v době, kdy byly jinde zpochybňovány.

Komunismus přitom nevytvořil zcela nový myšlenkový svět. Převzal starší evropskou víru v lineární pokrok, civilizační hierarchii, vědecké řízení společnosti a bezpečnost založenou na převaze síly. Pouze místo kolonizátora postavil do role nositele pokroku dělnickou třídu a komunistickou stranu.

Civilizovaní a zaostalí
V části české debaty je dodnes přítomna představa, že evropské společnosti stojí na vyšším stupni civilizačního vývoje než společnosti mimoevropské. Z toho se snadno odvozuje přesvědčení, že vyspělejší národ má alespoň částečné právo organizovat život národa méně vyspělého. Kolonizace je pak hodnocena především podle toho, zda přinesla železnice, školy, nemocnice nebo modernější správu.

Koloniální mocnosti skutečně někde vybudovaly infrastrukturu a účinnější instituce. Z těchto dílčích přínosů však nelze odvodit právo jednoho národa podřídit si jiný. Železnice mohla sloužit obyvatelstvu, ale také odvozu surovin. Školství mohlo šířit vzdělání, ale zároveň vychovávat personál loajální koloniální moci.

Komunistický režim sice vystupoval proti kolonialismu, stupňovitou představu společenského vývoje však neodstranil. Pouze ji přepsal. Místo civilizovaných a zaostalých národů se objevily pokrokové a zaostalé třídy či společnosti, které měl vést uvědomělý předvoj. Společná zůstala představa, že ten, kdo se považuje za nositele vyššího stupně vývoje, získává oprávnění řídit ostatní.

Úspěch jako morální zásluha
Dalším rysem tohoto myšlení je sklon chápat úspěch téměř výhradně jako výsledek pracovitosti, inteligence a správných rozhodnutí. Bohatství člověka je považováno za důkaz jeho schopností, úspěch státu za důkaz vyšší kvality jeho obyvatel a technická převaha národa za známku kulturní nadřazenosti.

Schopnosti a práce samozřejmě význam mají. Jejich účinek však závisí také na náhodě, výchozích podmínkách a institucích. Jednotlivec si nevybírá rodinu, zemi narození ani kvalitu školy. Národ si nevybírá geografii, přírodní zdroje, sousedy ani historický okamžik svého zapojení do průmyslového rozvoje.

Evropská převaha proto nebyla pouze důsledkem vyšší výkonnosti. Byla také výsledkem příznivé kombinace geografie, institucí, vojenské konkurence, přístupu ke zdrojům a historických okolností. Zaměňovat úspěch za důkaz vnitřní hodnoty vítěze je psychologicky přitažlivé, ale analyticky chybné.

Poručíme větru, dešti
Heslo „Poručíme větru, dešti“ vyjadřovalo víru, že člověk vybavený vědou, organizací a silnou vůlí dokáže překonat téměř všechna přírodní i společenská omezení.

Tato víra nebyla výlučně komunistická ani nacistická. Do širšího myšlenkového prostředí konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století patřily civilizační a rasové hierarchie, sociální darwinismus, eugenika i přesvědčení, že společnost lze vědecky řídit. Eugenika tehdy nebyla okrajovou německou zvláštností, ale mezinárodně rozšířeným hnutím podporovaným částí vědeckých a politických elit.

Nešlo o jedinou souvislou doktrínu. Sociální darwinismus zdůrazňoval soutěž a výběr, zatímco eugenika a technokratické plánování usilovaly o vědomé zásahy do biologického a společenského vývoje. Spojoval je však předpoklad, že jednotlivce, skupiny a národy lze objektivně seřadit podle jejich hodnoty nebo vývojové úrovně.

Nacismus tento dobový rámec radikalizoval biologicky a rasově, komunismus jej vyjádřil prostřednictvím hierarchie pokrokových a zaostalých tříd a koloniální mocnosti prostřednictvím stupnice civilizační vyspělosti národů. Tyto systémy samozřejmě nelze ztotožňovat. Představovaly však různé podoby širšího přesvědčení, že lidstvo lze hierarchicky uspořádat a jeho vývoj řídit z pozice vyššího poznání.

Paradoxem je, že se podobná struktura myšlení vrací také do současného západního světa, pouze v jiném jazyce. Už se nemluví o vytvoření nového člověka, ale o společenské transformaci, optimalizaci, řízení rizik a překonávání omezení pomocí technologií.

Dnešní západní společnosti nelze srovnávat s totalitními režimy. Jsou pluralitnější a moc je v nich více omezena právem. Přesto se někdy vrací představa, že existuje správně poznaný cíl a společnost lze pomocí vědy, regulace a pobídek přestavět tak, aby se mu přizpůsobila.

Problém nezačíná snahou ovlivňovat klima, energetiku nebo lidské chování. Začíná tehdy, když se složitost těchto oblastí chápe pouze jako technická překážka odstranitelná větším množstvím dat a silnější politickou vůlí. Neúspěch se pak nevysvětluje chybnými předpoklady projektu, ale nedostatkem odhodlání nebo odporem nedostatečně uvědoměné veřejnosti.

Heslo „Poručíme větru, dešti“ tedy nezmizelo. Bylo pouze přeloženo do jazyka jednadvacátého století.

Chceš-li mír, připravuj válku
Dalším přežitkem starého myšlení je heslo „Chceš-li mír, připravuj válku“. Obsahuje racionální jádro: stát, který se nedokáže bránit, může agresora povzbuzovat. Neplatí však, že každé zbrojení automaticky zvyšuje bezpečnost. Obranná opatření jedné strany může druhá chápat jako hrozbu a odpovědět vlastními přípravami.

Původní evropská integrace se pokoušela tuto logiku překonat alespoň ve vztazích mezi západoevropskými státy. Propojení francouzské a německé výroby uhlí a oceli mělo další válku učinit nejen nemyslitelnou, ale také materiálně neuskutečnitelnou. Mír již neměl být založen jen na rovnováze sil a strachu, ale na společných institucích a vzájemné závislosti.

Po skončení studené války se otevřela možnost rozšířit podobnou logiku na celý evropský prostor. Pařížská charta z roku 1990 vyhlásila konec konfrontace a rozdělení Evropy. Ještě Zakládající akt NATO–Rusko z května 1997 vycházel z představy spolupráce, konzultací a společné bezpečnosti.

Současně se však prosazoval opačný proces. Polsko a další státy střední a východní Evropy chápaly vstup do NATO jako hlavní záruku své bezpečnosti. Polsko, Česká republika a Maďarsko byly v červenci 1997 pozvány k přístupovým jednáním a v březnu 1999 se staly členy. Polské vedení současně otevřeně požadovalo, aby se bezpečnostní prostor NATO rozšiřoval dále.

Nešlo jen o pasivní přijetí západní nabídky. Státy střední a východní Evropy přinášely do evropské politiky vlastní historickou zkušenost a s ní silný důraz na členství ve vojenském bloku, americké bezpečnostní záruky, odstrašení a přípravu na možný konflikt s Ruskem. Rozšíření NATO samozřejmě přijaly Spojené státy a ostatní členské země aliance. Východoevropské státy však byly jeho aktivními zastánci, nikoli pouze objekty západní politiky.

Od druhé poloviny devadesátých let tak vedle sebe existovaly dvě odlišné koncepce evropského míru. První stavěla na překonání blokového rozdělení, spolupráci a společných institucích. Druhá na rozšiřování vlastního vojenského bloku, bezpečnostních zárukách a odstrašení.

Obavy Polska a dalších východoevropských zemí přitom nebyly vymyšlené a pozdější vývoj je v mnohém potvrdil. To však nemění strukturu řešení, které prosazovaly: mír měl vzniknout především začleněním do silnějšího vojenského bloku a posunutím jeho záruk dále na východ.

Události let 2014 a 2022 tuto orientaci nevytvořily. Výrazně ji však posílily a postupně z ní učinily dominantní rámec evropské bezpečnostní politiky.

Neznamená to, že Evropa nemá budovat obranu. Znamená to však, že by neměla přehlížet historický paradox: evropská integrace vznikla z poznání, že samotná rovnováha sil nedokázala zabránit válkám uvnitř Evropy, zatímco současná Evropa se znovu přibližuje představě, že mír vzniká především vojenskou převahou a strachem protivníka.

Čtyři části jednoho rámce
Tyto čtyři principy nejsou souborem náhodných přežitků. Společně vytvářejí do značné míry samopotvrzující rámec.

Představa civilizační hierarchie určuje, kdo je oprávněn vést ostatní. Výklad úspěchu jako morální zásluhy tuto hierarchii zpětně ospravedlňuje: kdo zvítězil, musí být schopnější, pracovitější nebo hodnotnější. Víra v sílu vědy, organizace a vůle potom slibuje, že vyspělejší může společnost i přírodu přetvořit podle správného plánu. Zásada „Chceš-li mír, připravuj válku“ převádí obdobnou logiku do mezinárodních vztahů: bezpečnost má zajistit převaha síly.

Úspěch tak potvrzuje nadřazenost, nadřazenost opravňuje k řízení a schopnost prosadit vlastní vůli je zpětně vykládána jako důkaz správnosti celého rámce.

Pokud se projekt nezdaří, základní předpoklady se obvykle nezpochybní. Selhání se připíše nedostatku síly, rozhodnosti, organizace nebo vůle. Přetrvávající problémy bývalých kolonií se vysvětlují údajnou zaostalostí jejich obyvatel, hospodářský neúspěch nedostatkem pracovitosti, selhání technokratického projektu nedostatečnou regulací a bezpečnostní krize nedostatkem vojenské připravenosti.

Právě schopnost vysvětlit úspěch i neúspěch vlastními předpoklady činí tento rámec odolným vůči kritice. Vítězství se stává důsledkem i důkazem nadřazenosti, zatímco neúspěch vede k požadavku ještě větší disciplíny, kontroly a síly.

Nejde o čtyři totožné doktríny. Jde o čtyři části stejné logiky: svět je hierarchicky uspořádaný, vítězství dokazuje vyšší hodnotu, vyšší hodnota opravňuje k řízení a schopnost vnutit vlastní řád je vydávána za zdroj pokroku a bezpečnosti.

Staré myšlení v novém jazyce
Technická vyspělost existuje, pracovitost má význam a obrana může být nezbytná. Chyba vzniká tehdy, když se z těchto dílčích skutečností vytvoří samopotvrzující systém ospravedlňující civilizační, vědeckou nebo vojenskou převahu.

Část české společnosti uchovala starší představy v jejich původnější podobě. Západoevropské myšlení je po druhé světové válce postupně zpochybňovalo, některé jejich prvky však dnes znovu vytváří v modernějším slovníku.

Kolonialismus, technokratické řízení společnosti a vojenské odstrašení nejsou totožné. Spojuje je však sklon přeceňovat možnost řídit složitý svět z pozice převahy — civilizační, vědecké nebo vojenské.

Právě tuto společnou strukturu bychom měli rozpoznat dříve, než začneme staré omyly opakovat pod novými názvy.