Je fascinující, jak rychle může obyčejný rozhovor odhalit hlubokou trhlinu v realitě. Ráno jsem seděl s dlouholetým přítelem Rainerem, oba jsme si dali kávu – a po hodině bylo jasné, že i když sedíme u jednoho stolu, žijeme v úplně jiných světech.

On měl své informace, já své. Oba jsme si stáli za svým. A co bylo nejděsivější – oba jsme měli „pravdu“, jen z úplně jiného vesmíru.

Nešlo o to, že by jeden z nás lhal nebo byl manipulovaný. Šlo o to, že jsme každý krmeni jinými algoritmy, jinými kanály, jiným výběrem „důvěryhodných zdrojů“. Algoritmus ví, co chceme slyšet – a naservíruje nám to s přesností švýcarských hodinek. Ve výsledku se pak ani neshodneme na definici reality.

Kdybychom nebyli přátelé, možná bychom si dnes už nevolali.

Algoritmický apartheid jako nová norma
Už to není o politických názorech, ale o kompletně oddělených realitách. Jedni žijí v CNN, druzí v Telegramu, třetí v TikToku. Všichni si myslí, že jsou „informovaní občané“. A všichni mají pocit, že ti ostatní jsou zmanipulovaní idioti.

Tohle už není pluralita názorů. To je algoritmický apartheid – digitální segregace podle preferencí, nikoliv pravdy.

Dříve jsme měli média, kterým šlo (alespoň částečně) o hledání pravdy. Dnes máme systémy, které maximalizují čas strávený na obrazovce. A pokud k tomu vede vztek, úzkost a polarizace – tím lépe pro engagement.

Zmizení nástrojů, které patřily nám
Vzpomeňte si na lokální vyhledávání na počítači jako byl Google Desktop. Lokální, rychlé, soukromé (možná). Skvělý nástroj, který zmizel bez rozloučení. Proč? Protože nevydělával na reklamách.

Podobně mizí další „infrastruktura pro myšlení“. Místo nástrojů, které slouží uživateli, dnes dostáváme platformy, které slouží samy sobě. Ať už jde o „chytré“ AI agenty, nebo „intuitivní“ aplikace, které vám raději něco nabídnou, než abyste to mohli skutečně najít.

V čem je problém? Pokud nástroje přestanou být naše, přestaneme mít kontrolu nad tím, jak přemýšlíme. A když ztratíte kontrolu nad svým myšlením, ztrácíte i demokracii.

Chybí nám něco zásadního
Když se nad tím zamyslíme: Chybí nám něco jako veřejnoprávní rozum (neobhajuji ani nemám na mysli zkorumpované instituce jako jsou česká televize či BBC).

Ne nová platforma. Ne lepší feed. Ale institucionální forma myšlení, která se nenechá ohnout kliknutím, trendem ani grantem.

Dřív tu byli editoři, kteří vybírali texty podle obsahu, ne podle algoritmu. Byli tu novináři, kteří chtěli porozumět, ne vyvolat hádku na X. A byli tu čtenáři, kteří hledali informace, ne potvrzení svých předsudků.

Dnes? Pokud se náhodou setkají dva lidé z opačných informačních bublin, je to skoro zázrak. A pokud se nesežerou během prvních tří vět, měli by si dát kafe. Jako my s Rainerem.