Když jsem dospívala, nebyl internet, pornočasopisy, erotická videa, ba ani časopis Bravo, ale erotiky bylo všude plno, i když ve slušné společnosti platil za tabu téma. Chlapci koukali po holkách od už někdy od základky, házeli jim papírové kuličky do vlasů a zlobili je tím víc, čím se jim ty holky líbily. Letní tábory sice byly označovány jako pionýrské, ale přesto vždy plné nově utvořených dvojic, které se po nocích scházely mezi chatkami. Na střední nás zase lákaly diskotéky, a když hráli ploužák a utlumili světla, tiskli se tanečníci ze všech sil k sobě navzdory učitelskému personálu, který se snažil dávat pozor a ty líbající se dvojice od sebe odstrkoval. Kdo neměl holku či kluka, ten po tom aspoň snil, toužil a nevynechal jedinou příležitost k seznámení. Kdo nevěří, nechť si pustí něco z filmové produkce z oné doby – příkladem mohou být Sněženky a machři nebo Jak svět přichází o básníky. Příležitost k seznámení totiž byla všude – na zastávce, na ulici, v obchodě, na hřišti, před paneláky na pískovišti a hlavně ve škole.

Tuhle přirozenost nikdo nepřekoná, říkal si nejspíš každý z učitelů, když ty dvojice od sebe roztrhával. Jenomže o 40 let později je všechno jinak. Mladí ven nechodí, protože sedí doma a hledí do obrazovek počítačů, tabletů a chytrých telefonů. Stydí se mluvit, stresuje je komunikace, obzvlášť s cizími lidmi, a tak nakupují online a mnohé podniky jen kvůli nim instalují objednávací kiosky, aby mládež nemusela promluvit ani na servírku či na obsluhu McDonaldu. Dříve byla svatba či soužití zamilovaných důvodem k tomu, aby člověk vypadl od rodičů do podnájmu. Jenomže proč dnes utíkat z mamahotelu? Rodiče pečují o své dospělé děti a ohleduplně o víkendu opouštějí byt či dům, aby mladí měli pro sebe soukromí. Dříve se brzy po sexu rodily děti, což ale vyřešilo rozšíření antikoncepce. Za mého mládí byla běžná svatba kvůli těhotenství, ba dokonce zplnoletňování nezletilých. Tak podobného dnes už neexistuje.

Můj otec gynekolog vždycky vyprávěl, že tělo ženy je ideálně připraveno pro těhotenství mezi sedmnáctým až dvaadvacátým rokem. Jenomže pak přišla svoboda a s ní všechny ty skvělé civilizační výdobytky – blahobyt, otevřené hranice, feminismus, kariéra, orientace na vlastní život a na štěstí. A najednou k životu není třeba sex, soužití, děti ani rodina. Co vlastně ti mladí dělají po večeřech?

Ještě v roce 2021 byla naše země na špici v prosté reprodukci. Toho roku se u nás jen za první čtvrtletí narodilo skoro 28 tisíc dětí. Jenomže od té doby porodnost padá strmě dolů - za letošní první tři měsíce klesla ve srovnání s rokem 2021 skoro o 35 procent. Staví se sice nové mateřské školky, ale brzy budeme ty nové školky i školy zavírat, protože do nich budou chybět děti.

Příčiny nebo korelace?
Že se nerodí děti, to může mít spoustu různých příčin, z nichž nejspíš každá přidá svou trošku do demografické katastrofy. V tomto neblahém osudu bohužel nejsme sami – podobná čísla vykazuje vlastně skoro celý svět. Zmiňuje se dvouleté uzavření škol v období covidových restrikcí, pokles plodnosti mladých žen po proticovidovém očkování, orientace na osobní rozvoj, neochota věnovat se tak náročné činnosti, jakou je výchova dětí. Někdo argumentuje nedostatkem bytů, proti tomu však hovoří historie. V nedávné minulosti se rodily děti i rodičům, kteří s nimi obývali i jen jednu chudě zařízenou místnost. Zdravotní péče, která z civilizovaného světa skoro odstranila dětskou úmrtnost, všude na světě vedla k redukci potomků na dva až na tři. Jenomže žádný jednoznačný důvod neexistuje pro nezájem o partnerství, o rodinu, o manželství, o sexuální život. Že by ti mladí baštili v jídle nějakou ingredienci, co v nich dusí zájem o druhé pohlaví? Že by skutečně byly vině psychická nerovnováha, antidepresiva, deprese, nespavost a nadváha, jimiž dnes mladí trpí v míře dříve nevídané?

Zeptat se mladých lidí a dospívajících nepomůže. Říkají, že rodinu i jedno až dvě děti chtějí, jenomže spíš později, až přijde ten pravý čas. A pak se jejich plány kříží s realitou. Ženy budují kariéru, a když si těsně před čtyřicítkou uvědomí, že čas běží a jejich tělo stárne, nenajdou správného partnera, nebo to už nejde. Muži by rodinu chtěli mnohem dříve, ale s mladší ženou, která se však kolem pětadvaceti ještě nechce vázat.

Navzdory obecně omílaným tvrzením o nutnosti menších pracovních úvazků a většího zapojení mužů ani tyhle důvodu nebudou hrát zásadní roli, protože porodnost stejným způsobem klesá i v severských státech, které už dávno své prostředí upravily velmi komfortně pro mateřství. Ale nebezpečný svět na kraji katastrofy určitě nemůže být tím hlavním důvodem, proč nemít děti. Jediný moderní stát, který se zdravě produkuje standardem tří vlastních dětí, je totiž Izrael – a právě tam přece žijí mladé ženy i mladé mužové každý den tváří v tvář vyhlazení a smrtelnému nebezpečí.

Člověk je tvor sociální, a co vidí kolem sebe, to má tendenci napodobovat. Když otěhotní jedna z kamarádek, velmi brzy přijde do jiného stavu i kamarádka další. Podobné sociální šíření vidíme i na pracovištích. Jenomže mít dítě dneska není in. Na Twitteru se totiž lze dočíst, jak vám dítě zničí postavu i kariéru, jak porod bolí a jak se už kvůli prckovi nikdy nevyspíte, jak ztratíte nejlepší léta a uteče vám pracovní uplatnění. A taky si každou chvíli kdekterá celebrita veřejně stěžuje, že jí nenechali kojit na veřejnosti nebo se na ni někdo škaredě podíval, když s řvoucím miminkem letěla patnáct hodin přes oceán.

A tak se nám na rozdíl od těhotenství šíří jako sociální nákaza rozpor s vlastním pohlavím a strach mít děti v době, kdy hrozí zánik naší planety. Mladé slečny odmítají roli ženy a matky.

Jako zákonodárce už dva roky přemýšlím, zda přijmout nějaká propopulační opatření. Zcela zjevně jsou někdy efektivní, jak můžeme vidět na Husákovu babyboomu v 70. letech minulého století nebo jak vidíme v dnešním Maďarsku. Tam se pokles porodnosti podařilo zkrotit. U nás to ale nikoho příliš nezajímá. Vláda neplatí youtubery, aby se rozplývali nad tím, jak je fajn vidět, že váš život nebyl marný, protože ve vašich dětech pokračuje. Naopak nám pořád někdo nutí umělá témata kritizující muže coby toxická stvoření, která ženy pravidelně znásilňují.

Inu, to se pak nelze divit, že se chudinky mladé holky bojí po chlapcích toužit, chlapce milovat a porodit jim děti. Tak mi jen, prosím, vysvětlete, proč se o právě o tom stále točí filmy, malují obrazy a píší knihy?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů