„Zastánci demokracie převracejí její význam a tvrdí, že jakákoli prohra jejich strany je nedemokratická“.

Proč ti dobří stále prohrávají? Proč je demokracie na ústupu? Tak zněly některé z otázek, které si v půli května kladli účastníci kodaňského summitu o demokracii (Copenhagen Democracy Summit). Summit sledoval a nad některými z padajících odpovědí se zamyslel Walter Russel Mead ve svém sloupku v The Wall Street Journal.

Každoroční setkání inicioval v roce 2018 Anders Fogh Rasmussen, bývalý dánský premiér a generální tajemník Severoatlantické aliance (NATO). Summit o demokracii, jehož američtí spolupracovníci v minulých letech sahali od Carterova centra až po Institut George W. Bushe, představuje to, čemu se kdysi v západní politice říkalo vitální centrum.

Pro mnoho účastníků summitu, včetně Dánů rozzuřených požadavky Donalda Trumpa na Grónsko, jsou velkými globálními nebezpečími pro demokracii pan Trump, Si Ťin-pching a Vladimir Putin. Mnozí oplakávali porážku Kamaly Harrisové ve volbách v roce 2024, jiní se obávali silných výsledků stran přátelských Trumpovi ve velké části Evropy.

Pravdou je, že během posledních deseti let je demokracie na ústupu po celém světě. Joe Biden popsal globální politiku jako souboj mezi demokraciemi a autokraciemi. Z úřadu odcházel s tím, že jeho nepřátelé jsou na pochodu. Na summitu byla často citována statistika: 72 % světové populace žije v autokratických režimech.

Letošní summit o demokracii zněl místy inspirativně a nadějně, referuje Walter Mead ve svém sloupku. Projev pana Rasmussena, v němž vyzval k tomu, aby evropské výdaje na obranu dosáhly nejméně 4 % hrubého domácího produktu, byl soustředěný a jasný. Boris Johnson předložil brilantní analýzu války na Ukrajině. Promítání prvního dílu „Zero Day“, desetidílného seriálu o čínské invazi, který vznikl na Tchaj-wanu, sklidilo ovace ve stoje.

Tyto vrcholné momenty však nemohly zakrýt vnitřní slabiny, které podkopávají světové zastánce demokracie, všímá si komentář.

Příliš mnoho z nich, zejména v Evropě, si demokracii představují ne jen jako proces – tedy svobodné volby, které rozhodují o tom, kdo bude řídit danou zemi, pod dohledem svobodného tisk – ale spojují ji s výsledkem voleb. Demokratické volby definují jako volby, v nichž zvítězí ti správní lidé.

(Ano, v tomto ohledu už máme i u nás první zkušenosti, dávám v duchu komentátorovi za pravdu. Naposledy když se pan president nechal slyšet, že jmenuje ministry, jen pokud vyhrají volby ti se správnými názory…)

Podle první definice jsou každé přiměřeně svobodné volby vítězstvím demokracie, i když je vítězem nehodný člověk s nepěknými myšlenkami. Podle druhé definice jsou však volby, které by vynesou k moci nesprávné kandidáty, považovány za nedemokratické!

Volební vítězství strany, která chce potírat nelegální přistěhovalce? Selhání demokracie. Úspěch strany, která odmítá přetvořit společnost podle preferencí lidí, kteří mají pocit, že se narodili v těle nesprávného pohlaví? Vítězství autoritářství! Vítězství politika, který odmítá výstřelky zelené energetiky jako příliš drahé a nepraktické? Útok na vše, co je podstatou demokracie!

Podle takové definice se stává povinností zastánců demokracie potlačovat své domácí oponenty. Policie by měla vyšetřovat občany, kteří zveřejňují „protidemokratické“ tweety. Vlády mohou a měly by zakázat „antidemokratické“ kandidáty nebo postavit antidemokratické politické strany mimo zákon za trestný čin prosazování „nedemokratických“ myšlenek. Nezáleží na tom, zda jsou tyto myšlenky populární. Čím populárnější se „antidemokratická“ myšlenka stane, tím více je nutné potlačovat její příznivce.

Tento přístup je šílenstvím, pokračuje komentář Waltera Meada. Pro věc demokracie je to naprostá katastrofa. Demokracie je nespoutaný tygr, ne ochočená kočička. Nejde v ní o to, aby kulturní a politické preference vzdělaných profesionálních vrstev byly vnuceny i zbytku společnosti. Demokracie je o samo-správě společnosti, nikoliv nutně o dobré vládě. Je to nástroj, kterým může většina kontrolovat nároky a iluze sebestředné elity.

Alexis de Tocqueville to chápal mnohem lépe než většina současných samozvaných obhájců a zastánců demokracie. Viděl demokracii jako přívalovou sílu, která převrací tradiční hierarchie a způsoby života. Byla mocná, v dobrém i zlém. Z dlouhodobého hlediska byla neodolatelná, a proto rozvážným a přemýšlivým lidem radil, aby se s ní smířili.

Demokracie dnes nejvíce potřebuje to, v čem její vážení a úctyhodní zastánci tak výrazně selhávají: vedení. Demokratické společnosti potřebují vůdce, kteří chápou realitu své doby a dokáží své spoluobčany inspirovat k podpoře politiky, kterou jejich země potřebují. Když elity samy nedokáží vygenerovat silné vůdce, přicházejí populisté a demagogové, aby zaplnili prázdné místo.

Příliš mnoho zastánců demokracie dnes tvrdí, že to nevědomé a svéhlavé lidové masy zradily věc demokracie. To je ale výmluva. Jsou to naopak elity a establishmenty demokratického světa, kdo selhává. V době, jako je tato, kdy se v zahraničí stahují válečná mračna a doma čeří vody ekonomické a sociální změny, pak konformita, senilita a průměrnost nepomohou, končí své zamyšlení nad letošním kodaňským summitem o demokracii Walter Russel Mead.