Před časem jsem hovořil s majitelkou malého krejčovství. Chtěla si na fasádu prodejny umístit vývěsní štít. Zjistila, že to není jen tak, že k tomu potřebuje svolení úřadu. I vydala se na úřad. A zažila kafkovský zámek. Úředníci si ji posílali z patra do patra, ani nevěděli, kdo co má na starosti. Ale když umístí vývěsní štít bez povolení, pokutu dostane samozřejmě ihned.

Pak jsem po dlouhé době musel do Prahy autem. Představuji si, že tak nějak to město vypadalo v květnu 1945: samá barikáda. Praha je tak rozkopaná, že je div, že doprava vůbec nějak funguje. Člověk by to i skousnul, kdyby to k něčemu vedlo. Ale dopravní kolaps se opakuje každý rok, a zlepšení nevidět. Dnes přišla třešnička na dortu: informace, že Strahovský se bude rekonstruovat. Rekonstrukce dvoukilometrového tunelu bude trvat pět let… V Norsku za pět let postavili nový tunel o délce téměř dvacet pět kilometrů. Česká dopravní infrastruktura nevzkvétá, abych parafrázoval klasika.

Proč to všechno píšu? Tyto zážitky dobře ilustrují velký problém naší země: státní struktury nevstřícné až nepřátelské vůči produktivním vrstvám. Nemluvím teď o sférách, kde profesní čest nedovolí zásadní selhání, typu armáda, hasiči, zdravotnictví. Mám na mysli ty, kteří mají být servisem pro podnikatele a produktivní vrstvy obecně. Jejich mindset je mindsetem rakousko-uherské vrchnosti. Čest výjimkám, které se snaží pomáhat v rámci nepřátelského systému. Doufali jsme v reformní vládu, a dočkali jsme se cimrmanovské situace, kdy očekávání střídají zklamání. Asi musíme padnout na kolena, abychom mohli mít českého Mileie.