Pokud se týká zásadní otázky, zda se nás Rusko pokusí napadnout, tak pravděpodobnější odpověď je, že ano. Jakmile skončí válka na Ukrajině, bude mít Rusko „rozjetou“ a vítěznou armádu a ekonomiku státu, jedoucí ve válečném režimu, což jsou zcela jistě proválečné faktory. Je sice pravda, že členství v EU nás do značné míry ekonomicky zneatraktivnilo, nicméně pořád máme na našem území netěžená či nedotěžená ložiska některých pro průmysl klíčových kovů a máme i minimálně dvě ložiska vzácných zemin. To, že je z ekologických důvodů netěžíme, Rusko moc zajímat nebude. Navíc máme pořád ještě dost šikovnou pracovní sílu, která bude s to vyrábět pro Rusko atraktivní zboží. Naše obsazení by v podstatě přispělo k obnovení „nárazníku“ mezi Ruskem a státy na západ od nás. A zcela jistě by obsazení části států bývalého socialistického bloku zvedlo Rusku prestiž, což je pochopitelně neekonomický a nepolitický faktor, ale také leží na misce vah označené jako „válka“. Jakmile padne onen článek pět, třeba proto, že EU není kompatibilní s politickým systémem USA, takže nemá smysl ji bránit, bude riziko napadení vysoké. A bude i vysoké riziko toho, že se Rusko pokusí obnovit předpolí až k bývalé „železné oponě“, spolu s nějakou garancí státům na západ od ní, že napadeny nebudou.

Je třeba ovšem konstatovat, že na válku absolutně nejsme připravení, a miliardové nákupy to nijak nevytrhnou. Ty by měly být dle mého soudu až to poslední.

Diskuse o tom, jestli máme dávat na obranu dvě nebo tři procenta HDP jsou naprostý úlet vůči realitě. Bude-li třeba přípravu na útok pokrýt deseti procenty, musíme jich dát deset. Nebude-li to stačit, budeme muset dát patnáct, dvacet nebo i víc. A pokud je dát nechceme, nebo nemůžeme, pak máme jedinou rozumnou alternativní možnost, a tou je čestná kapitulace.

Faktem je, že je třeba připravit armádu, a pokud nebude bojovat celé NATO, ale jen pár států, bude nutné ji přebudovat ze specialistů na vševojskový typ, což znamená výcvik řady nových vojáků, jednoznačně mužů i žen. Bude třeba obnovit vojenské katedry na vysokých školách, nejen pro výcvik důstojníků, ale i pro výcvik ve smyslu „co má dělat odborník mé profese v civilním zaměstnání v případě války“. Další vycvičení by měli tvořit mobilizovatelné rezervy, jednak pro zvýšení stavu armády v případě nějaké krize nebo napadení, jednak pro doplňování ztrát bojujících jednotek a jejich střídání poté, co budou bojem opotřebovány.

Asi víc než nějakou supertechniku bychom měli zapotřebí na části hranice s Polskem a hranici se Slovenskem doplnit pohraniční opevnění, a na hranici s Rakouskem ke stávajícím doplnit nějaké silnější pevnosti, na jejichž výstavbu mezi anšlusem Rakouska a Mnichovem už nebyl čas. Rusko nás jistě může napadnout jednak ze Slovenska, jednak obchvatem přes Polsko nebo Rakousko. Explicitně podotýkám, že bude nutné obnovit i opevnění hranice s Německem, protože jednak Rusko může jít i přes ně, jednak jako prevenci toho, co se stalo Polákům v roce 1939, v opačném gardu. Dobrá zpráva je, že část pevnostních objektů bychom mohli použít na ubytování a výcvik vojska místo zrušených kasáren.

Je třeba připomenout, že podobné opevnění měli Poláci v roce 1939, ale jen v délce pár km, a Němci si na něm vylámali zuby a přišli i o elitní bojovníky SS. Z důvodu omezené délky ho nakonec obešli. Pokud budeme mít opevněnou celou hranici, od Aše k Aši (ale z druhé strany), bude stát proražení těchto opevnění nepřítele obrovské ztráty.

Pochopitelně, bude třeba zajistit letiště, aby se nestalo to, co v srpnu 1968, kdy u nás významná část invazních vojsk přistála transportními letadly. Ranveje by měly být podminovány, abychom je v takovém případě mohli odpálit i s přistávajícími letadly. Měli bychom být též připraveni na shozy výsadkářů. I třeba masami ohňostrojových raket, které by jim spálily padáky. Plochy atraktivní pro shoz parašutistů by také měly být připraveny na rychlé zaminování, včetně vycvičení pracovníků, třeba i místních civilů, kteří to po vyhlášení válečného stavu udělají.

Faktem je, že obrovská práce by měla být provedena v civilní sféře. Odborníci by např. měli rozhodnout, zda je ještě aktuální zatemnění, pokud ano, tak by stát musel vyrobit prostředky k jeho realizaci. Měli bychom vyrobit obrovskou zásobu maket tanků, letadel a další bojové techniky, každá bomba shozená na maketu je nepřítelova ztráta.

Města a další sídla by bylo nutno předělat na stav „bombenfest“, tedy nastavět spousty krytů, jaké se běžně stavěly např. spolu se školami a nemocnicemi ještě na přelomu 50. a 60. let. Kryty by měly být vybaveny i obytné budovy, nákupní centra a mnohé další objekty. A obyvatelstvo bude nutno vycvičit na výstražné signály s tím, že každý musí znát nejméně čtyři varianty chování při každé výstraze „doma“, „v práci“, „v nějaké veřejné budově“ a „mimo výše uvedené“. Znamená to i zajištění oken proti létání střepů (my nemáme ani ty klihové papírové lepící pásky, jaké jsou vidět ve válečných dokumentech a jejich plastové náhražky jsou prakticky nepoužitelné, nevydrží pár desítek hodin slunečního svitu).

Bude nutno mít seznamy lidí, kteří budou odvedeni a kteří naopak budou drženi jako nepostradatelní odborníci ve zbrojním průmyslu. Budou muset být připraveny mechanismy, i právní, jak dostat zbytečné profese k užitečné práci nebo do armády. Bude nutno z veřejných prostor připravit k odstranění nebo odstranit potenciálně nebezpečné prvky, jako jsou některé reklamy nebo fotovoltaické panely.

Každý občan bude muset mít ochrannou masku i oděv (“atombordel“, jak jsme tomu říkali na vojně), budou muset být i pro děti a z instruktážních filmů CO si matně pamatuji, že existují i ochranné pytle pro kojence a batolata. Někdo musí rozhodnout, zda to budou občané tahat s sebou jako kočka koťata, nebo budou mít např. jednu sadu doma a jednu v zaměstnání.

Zcela jistě v přípravě obyvatel nejde jen o zásoby potravin na 72 hodin, které řeší EK. Bude nutné mít prostředky na zvýšení odběrů krve k transfúzím, protože „válka je ze zdravotnického hlediska epidemie úrazů“. Budeme-li čekat jaderný úder, měli bychom mít nachystané dárce kostní dřeně (čili mít populaci protestovanou na skupiny HLA), v případech, kde by to stálo za to, mít odebrané kostní dřeně v kapalném dusíku, aby ozářený mohl dostat svou vlastní, tedy minimálně rizikovou. Musíme mít záložní nemocnice, protože bude spousta raněných civilů, ale také vojáků, které nebude možné držet až do uzdravení ve vojenských zdravotnických zařízeních, hroutících se dodávkami dalších akutních případů. A musí být zajištěn jejich personál.

Bude nutno přeočkovat celou populaci proti všemu, co se dá použít jako biologická zbraň a existuje proti tomu očkování, od eboly po neštovice. I bez rizika války bychom měli obnovit očkování proti tuberkulóze (“geniálně“ zrušené poté, co počty nových případů začaly stoupat), protože z východu k nám přijdou statisíce uprchlíků, z nichž značná část bude nakažená.

Měly by být k dispozici pro každého občana odmořovací balíčky, jaké pamatuji z CO, včetně antidota proti nervovým plynům.

A je mi velice líto, nic z toho nemáme.

Obecně přitom platí, že budeme-li připraveni na jaderné bombardování, sníží to riziko, že budeme takto bombardováni. Budeme-li připraveni na chemický útok, bude to protivníka odrazovat od jeho nasazení. Budeme-li připraveni na biologické zbraně, zase to sníží riziko, že proti nám budou použity.

A pokud po houknutí poplachu se tatínek a maminka z běžné rodiny převlíknou do uniforem, z trezorů vytáhnou zbraně a munici, odvedou děti do připraveného zařízení pro jejich opečovávání za válečné situace a vyklušou na místo mobilizačního srazu svých jednotek, budeme patrně pro případného útočníka silně neatraktivní obětí. Pokud vedle takovéhoto biče nabídneme ještě cukr ve formě výhodné ekonomické spolupráce, bude pokus o naše napadení ještě o něco méně atraktivní.

Faktem ovšem je, že nic z toho, co jsem výše popsal, není slučitelné s Green Dealem a podobnými pitomostmi. Ten bude třeba zrušit, a to co nejrychleji a stoprocentně a ruské agenty, zelené, bude nutné v případě potřeby odradit i střelbou. Jinak nebudeme mít cement a ocel, na bunkry a kryty, ani další potřebné materiály. Rovněž musíme dostat zásobování našimi vlastními potravinami na takovou úroveň, jaká tu byla za socialismu, opět bez ohledu na „péči o krajinu“ prováděnou proruskými škůdci. V případě války bude dovoz potravin prakticky nemožný, a komu dojdou, ten válku prohraje.

Historie zaznamenala evakuaci území obyvateli vlastními auty, dokonce i odvoz celé pěší armády zrekvírovanými taxíky na frontu (první bitva na Marně), ale elektromobily se nic takového udělat nedá. Boj proti autům na benzín a naftu je jednoznačně proruská aktivita.

A faktem rovněž, bohužel, je, že pokud nás nějaká jaderná velmoc bude chtít zničit, tak to, přes veškerou naši připravenost, technicky provést může. Jediné, co pro takový případ můžeme udělat, jsou nějaké „zbraně poslední odvety“. Asi nejlepší by bylo hejno dronů se „špinavými“ náložemi, vyrobenými z odpadu jaderných elektráren, schopné dlouhodobě zamořit velká města nepřítele. Případně i pilotované ve stylu kamikadze (Rusko má „kamikadze“ ponorky s jadernými hlavicemi). I ty bude nutné vyrobit a postavit pro ně nějaká odpaliště, funkční i po jaderné destrukci našeho území (a spoustu falešných, mezi nimiž by se ta pravá ztratila). Opět - mít něco takového připraveného je jasný signál kontraproduktivity našeho napadení.

Tento text měl jen naznačit, že příprava na válku není jenom to, co si představují někteří politikové, ale je to obrovský soubor vzájemně navazujících a různě provázaných opatření (jmenoval jsem jen nepatrnou část z nich), která se týkají nejen armády, ale v podstatě celé společnosti. A pokud nebudou provedena, ztrácí jakékoli vyhazování peněz na zbraně prakticky zcela smysl.