Jsem ročník 1968. Celá svá školní léta jsem prožil v reálném socialismu, obklopen nástěnkami oslavujícími úspěchy zemí socialistického tábora, v médiích byly barvitě popisovány triumfy socialistické ekonomiky a utrpení nebohých vykořisťovaných dělníků (a zejména nezaměstnaných, hynoucích pod mosty) v kapitalistických zemích. Ve škole nás mimo jiné vyučovali předměty jako byla občanská výchova, marximus-leninismus, vědecký komunismus, politická ekonomie. Student se musel našprtat komunistické poučky a pak je zopakovat vyučujícímu, který jej ohodnotil, většinou známkou za jedna, občas za dvě (neboť, jak nám prozradil jeden z učitelů, celorepublikový průměr v tomto předmětu činil 1,2 a nebylo radno z něj vyčuhovat).

Přitom jsme všichni věděli, že se učíme blbosti. Věděli to i ti vyučující. Po srpnu 1968 nevěřil v komunistické ideály už vůbec nikdo, jen bylo žádoucí předstírat, že tomu věří, aby nebyl státem šikanován. I členové Lidových milicí, kteří byli ochotní střílet do demonstrujících proti komunistické diktatuře, si v soukromí vyprávěli protistátní vtipy. Všichni věděli, že základní komunistická dogmata, například že práce je přirozenou potřebou člověka, že nejefektivnější je společenské vlastnictví výrobních prostředků, že u zboží existuje nadhodnota, že to všechno je nesmysl a že uplatňování těchto pouček v praxi přináší jen ztráty a škodí ekonomice i lidem. Jen se to nesmělo říkat nahlas.

Přitom jsme chápali, že problém, který se původní ideologové socialismu snažili řešit – těžká životní situace lidí postižených hospodářskou krizí – skutečně nastal. Jenomže komunismus nebyl řešením, ve skutečnosti způsoboval větší škody, než ta původní krize, navíc dlouhodobé.

Věděli to i členové UV KSČ – když si přečtete slavný Jakešův projev z Červeného Hrádku, i tam najdete přiznání, že socialistická dogmata nefungují. V komunismus věřili snad jen někteří novináři z Rudého práva a zpravodajství ČST. Jinak to byla ideologie, kterou v běhu udržoval jen všeobecný strach z trestu, kdyby se snad člověk vzepřel a snaha zachovat si teplé místo na úřadech či pozici ve vedení státních podniků. Bylo výhodné předstírat, že je člověk podporovatelem socialismu, pokud jste zastávali místo náměstka nebo něco podobného.

Je zajímavé pozorovat, jak se současná ideologie Green Dealu blíží té normalizační. Byly vytvořeny celé instituce, bádající a dodávající podpůrné argumenty pro udržování této oficiální nauky, tisíce lidí se živí vytvářením učebnic pro školy a oslavných příruček, zpracováváním podkladů k investicím do údajně zelených technologií, vyhodnocováním dotací a vymýšlením regulací, příkazů a zákazů sloužících k zavádění povolených řešení a odstraňováním těch zakázaných – a přitom všichni vědí, že je to blbost. Ale pokud si chtějí své teplé místečko zachovat, je pro důležité, aby státy nadále financovaly Green Deal. Přitom v soukromých rozhovorech sami uznávají, že celý Green Deal je nesmysl, který stojí spoustu peněz a přírodu poškozuje více, než tradiční technologie. Ale, jak mi řekl jeden z vládních úředníků „Je to pitomost, ale EU to chce a tak to tak bude“.

Stejně jako před rokem 1990 nebylo možné zpochybnit politickou ekonomii, nemůže nyní žádný vědec, který si chce vydělat, zpochybnit tzv. obnovitelné zdroje. Proto biologové usilovně zkoumají pěstování řas produkujících biopaliva (a v soukromí přiznávají, že je to nesmysl, protože vodní plocha potřebná k vypěstování dostatečného množství řas je i v tropických zemích se spoustou slunce větší, než plocha státu), proto vládní úředníci vymýšlejí nesmysly jako je zakrývání zemědělských plodin FV panely (politicky uvědomělá rostlina k fotosyntéze nepotřebuje sluneční světlo), proto zakazují chov krav, protože trávení celulózy produkuje emise (jako kdyby ty samé plyny neprodukoval každý živočich, který tu trávu sežere, když tam ta kráva nebude, včetně hnilobných bakterií).

Podobně jako kdysi vychovávali nového člověka komunisté (měli jsme k tomu i příručku, jmenovala se Morální kodex budovatele komunismu), dnešní nositelé světla se pokoušejí o totéž. Nový, lepší člověk žije v domě z polystyrenu (aby netopil a neprodukoval škodlivý oxid uhličitý), živí se rostlinnou stravou (aby nechoval býložravce, produkující škodlivý metan), přepravuje se pomocí elektromobilů, napájených fotovoltaikou a větrnými turbínami.

Malým problémem je, že ekonomický výkon takového člověka je menší, než jeho potřeby. A stejně jako v dobách reálného socialismu to EU i nyní řeší dotováním spotřeby na úkor rozvoje a zdaněním lidí, kteří jsou ekonomicky efektivnější.

Normalizace nakonec skončila tím, že to celé prasklo. Navzdory všudepřítomné propagandě jsme věděli, že na tom kapitalistickém západě se lidé mají lépe a když ti zdánlivě socialisticky pokrokově smýšlející občané zjistili, že režim proti nim nepoužije násilí, masově vyšli do ulic a do té doby nedotknutelná ideologie přišla o vládu. Ovšem napáchané škody byly tak velké, že trvalo celá desetiletí, než se je, i za pomoci západních zemí, podařilo napravit.

Pochybuji, že až konečně skočí nesmyslná ideologie Green Dealu, bude někdo ochoten ekonomicky zdevastované Evropě pomoci. Spíše se slétnou supi, kteří si rozdělí její zbytky. Po srpnu 1968 vydali komunisté příručku Poučení z krizového vývoje, ve které popsali, jak zabránit oslabení oficiální politické nauky. Vedlo to k trvání na nesmyslných a škodlivých pravidlech, o kterých sice všichni věděli, že jsou to pitomosti, ale netroufli si je odhodit. A konečným důsledkem pak byl ekonomický krach socialistických zemí.

Neměli bychom se z tohoto poučení poučit a stejnou chybu podruhé neopakovat?