Prý potřebujeme změnu režimu. Téma se před několika týdny vynořilo na politické scéně našeho předvolebního Česka a docela rozvířilo hladinu.

Myšlenka, že u nás potřebujeme „změnit režim“, tedy nějakým podstatným způsobem změnit způsob vládnutí, se zrodila, celkem pochopitelně, nejspíš kdesi v kruzích mimoparlamentní opozice.

Nechci se přít, kdo „první vyslovil to slovo“, nicméně zdá se, že to mohli být lidé ze spolku Svatopluk v čele s trojicí Petr Drulák, Michal Semín, Ilona Švihlíková, kteří ze změny režimu učinili téma. Svatoplukovci podnikli řadu „výjezdních“ seminářů na různých místech republiky, na nichž téma změny režimu v různých souvislostech rozvíjeli.

Tématu změny režimu se dotkla i konference Patriots for Europe: Conservative Crossroads, kterou svolal europoslanec Filip Turek a nemohl se mu vyhnout ani nedávný Konzervativní kemp, organizovaný počátkem května Společností pro obranu svobody slova (SPOS).

Co se vlastně myslí „změnou režimu“?

Obvykle se míní radikální změna způsobu, jak je stát spravován a řízen, tedy v podstatě přestavba způsobu vládnutí a vládních institucí. Poslední „změna režimu“ v tomto smyslu proběhla v letech 1989-1990 a znamenala konec totalitní vlády systému „jedné strany“ a obnovu konstitučně – demokratického parlamentního režimu.

Změnu režimu však lze chápat i méně radikálně, jako reformu institucí a přesun pravomocí v rámci ústavního systému. Má být režim parlamentní, nebo prezidentský? Má být volební systém poměrný, nebo většinový? Pro obojí lze najít dobré důvody. O tom všem lze legitimně diskutovat a toto vše lze legitimně – tedy zákonným postupem v souladu s ústavou – měnit.

Potřebujeme změnu?
Potřebnost případné změny vyvstane, pokusíme-li se popsat současný stav. Spokojíme-li se s konstatováním, že jsme demokratická parlamentní republika a funguje u nás liberální ústavně – demokratický režim západního střihu, opírající se o systém základních lidských práv a svobod a stojící na svobodných volbách, pak, věru, mnoho důvodů ke změně režimu asi neuvidíme.

Připustíme-li však, že náš demokratický režim je v té či oné míře zkorumpován, pokažen či deformován a své funkce neplní ideálně, hle, prostor pro případnou reformu se nám může otevřít. Naléhavost takové reformy a její hloubka se odvíjí od toho, jak kriticky nynější situaci nahlížíme.

Vězme tedy, že někteří kritikové mají za to, že u nás, stejně jako na celém Západě, sice dosud existují ústavní a demokratické instituce, ale parlamentní volby přinášejí jen střídání loutek, v lepším případě výměnu jedné politické garnitury za jinou, neboť politický trh je ovládán několika názorově téměř neodlišitelnými stranami, podporovanými státními médií a ovlivňovanými silnými ekonomickými hráči, tedy „malým českým deep statem“.

Míra, v jaké považujete toto hodnocení za pravdivé, bude zřejmě souviset s mírou vaší blízkosti či přímo zapojením do „systému“. Když to trochu zjednoduším: Předpokládám, že přívrženci vládní koalice budou horlivě nesouhlasit, stoupenci parlamentní opozice budou alespoň z části souhlasit a neparlamentní opozici nejspíš nebude taková kritika připadat dost řízná…

Pro někoho bude možná přijatelnější, když si situaci vyskládá z euro-pojmů jako: demokratický deficit, krize legitimity, úpadek společenské důvěry, nedostatečná transparentnost, úbytek občanské participace.

Myslím však, že jako soudní lidé se shodneme, že jako Západ na tom nejsme vůbec dobře a je toho dost k řešení…

Jakou změnu režimu mají na mysli čeští konzervativci?
Zkusme uvažovat dál: Je-li onen kritický popis alespoň do jisté míry pravdivý – pak jakou změnu náš režim vyžaduje?

Zdá se, že na skutečnou změnu režimu pomýšlí z opozice málokdo. Zmiňovaní Svatoplukovci mají svou vizi nejpromyšlenější: uvažují o zrušení Senátu, snížení počtu poslanců, zavedení pětiletého funkčního období jednokomorového parlamentu, posílení pravomocí prezidenta, minimalizaci prostoru pro soudcokracii, zkrocení moci politických neziskovek včetně zprůhlednění jejich financování…

Realizací těchto kroků – došlo-li by k nim ústavní cestou, jinou nepředpokládám, nemyslím, že profesor Drulák sní o vojenském převratu – by u nás byl nastolen režim v podstatě presidentský, něco jako ve Francii či Spojených státech. Tedy žádná hrůza, žádná diktatura, režim možná o něco svižnější, dynamičtější, v něčem akceschopnější, než je ten náš dnešní, často těžkopádný se svými troj-, čtyř-, pětikoalicemi. Tedy legitimní námět k úvaze, ač se dnes zdá neprosaditelný.

Liberální kritikové varují, že taková změna by znamenala odstranění ústavních pojistek – nu, ano, znamenala by úpravu těch stávajících, jejich přenastavení v souladu s nově nastolenou rovnováhou mocí. V čem je problém?

Máme se tedy takových plánů a úvah děsit?

Já bych se ptal spíše jinak – a bude to stačit? Stačily by tyto změny na nápravu nešvarů nynějšího režimu?

Trump jako zrcadlo
Donald Trump byl zvolen, protože něco se prostě změnit muselo, jak připouštějí i jeho kritikové; status quo byl z mnoha důvodů neudržitelný, míra odcizení elit neúnosná, nastřádaný lidový hněv neudržitelný.

Trump přináší svého druhu revoluci – nebo spíš kontrarevoluci? V každém případě usiluje o zásadní a hluboký rozchod s politikou, ale i mentalitou, idejemi, narativy, svých předchůdců.

Dochází však ke změně režimu? Trump se netají ambicí přetvořit federální vládu a na ní navázané struktury a instituce. Zmiňuje se občas o posílení pravomocí presidenta podle „teorii jednotné výkonné moci“. Nicméně vše, co dosud činí, se odehrává na půdorysu platné americké ústavy. Vidíme změny v oblasti migrační politiky, zahraniční politiky a obchodních vztahů, v plánu je zreformovat federální vládu a „vrátit“ pravomoci jednotlivým státům unie, přepracovat daňový systém, zrušit regulace v oblasti energetiky a omezit existující sociální programy, dotace a granty.

V mnoha ohledech je to změna kulturně – civilizační, spíše než institucionální, ale možná o to hlubší, změna na úrovni „narativů“, změna na úrovni „řádu“ světa.
Ale ta je možná podstatnější, než změny zákonů a ústavy. Konzervativci, co vy myslíte?
Není pochyb o tom, že Amerika Donalda Trumpa se radikálně liší od Ameriky Joea Bidena. Znamená to, že je možné změnit zemi k nepoznání i beze změny režimu?

To, co se před našima očima odehrává, to, co bylo díky Trumpově nástupu uvolněno, co se dalo do pohybu, to je skutečně v jistém smyslu změnou „řádu“. Myslím, že součástí té změny, která vibruje světem, změny mentální, psychologické, možná duchovní, je i jakási vlna naděje, že změna je možná, že k ní může dojít, že věci je možno změnit, že i člověk jako Trump může být nástrojem i k čemusi dobrému… možná, že taková změna je nejdůležitější.

„Hlavní změna spočívá v mobilizaci společenské energie“, podotýká k úvahám o změně režimu profesor Drulák. „V tom, že národ povstane…“ I Svatopluk tedy připouští, že změna režimu sama o sobě není všechno, že, tak nějak po Trumpovsku, „základní východisko je národ“.
A změna tedy zřejmě nenastane, dokud se národ nevzpamatuje…
Potřebujeme tedy změnu režimu?
Myslím, že především potřebujeme změnu smýšlení.
Jedna stará moudrá kniha tomu říká: Metanoia. Tedy: Pokání.