Prazáklady států vznikly kdysi dávno proto, aby se lidé bránili pronikajícím skupinám spoluobčanů, které získaly dojem, že je vaše území lepší k životu než jejich domovina. Později státy bránily hranice před agresivními sousedy (to že se občas nějaký panovník rozhodl, že nejlepší obrana je útok, to už je jiná věc). Ještě později se zjistilo, že pro fungování státu je důležité stavět silnice a zajistit bezpečnost poddaných. Někdy na přelomu 18. a 19. století rozpoznali vládci důležitost průmyslu a začaly ho podporovat.

Současným státům se tyto činnosti moc nedaří. Proto to zkouší jinak. Místo obrany před emigrací přesvědčují, že jde o naši humanitární povinnost, nebo o kulturní obohacení.

Místo obrany státních hranic, což je podmíněno budováním armády, se pohoršují nad nemorálností agresora, nebo hystericky vykřikují, že my přece chceme mír.

S budováním silnic také nic moc a snad proto je otevření každého nového kilometru dálnic vydáváno téměř za vítězství pokroku.

Bezpečnost občanů? U nás zatím dobré. Je to ale spíš tím, že se k nám „ti nepřizpůsobiví“ zatím moc nehrnou. Kdyby u nás byla situace stejná jako u sousedů, pochybuji, že by s tím státní správa dokázala něco udělat.

A podpora průmyslu?!? To asi nemá cenu rozvádět.

Takže ve všech těchto prazákladních povinnostech stát hrubě zklamává. Jakékoli podnikání státu je většinou neefektivní, a pokud má konkurenci v soukromém sektoru, ukazuje se jeho neschopnost. Všechny státní projekty jsou většinou dražší než ty soukromé a aby se to vyrovnalo, je jejich realizace ještě výrazně pomalejší.

Navzdory, nebo možná díky tomu, že je státní správa v těchto racionálně řešitelných problémech neúspěšná, srdnatě se pouští do věcí podstatně subtilnějších a křehčích, které by si měl řešit každý sám. Jedná se o mezilidské vztahy, o sex a erotiku, o vztah potomků k rodičům, o způsob výchovy dětí, o mnohé další a další věci, na které universální řešení neexistuje.

Státy, nebo státní správa (je jedno jak to nezveme) se do nich pouští s razanci sobě vlastní. Snaží se řešit tyto emocionální problémy předpisy a nařízeními, které nefungovaly ani v tom prvním případě.

Takže místo toho, aby se staraly o naši bezpečnost, kontrolují, jestli výchova dětí není příliš stresující.

Místo snahy o dostavbu dálnic nám nakukují do ložnic, jestli naše erotické hrádky nejsou moc agresivní.

Místo pomoci podnikání zjednodušením stovek vyhlášek a regulací raději kontrolují, jestli manžel nezneužívá manželku, nebo je tomu naopak.

Místo snahy o zrychlení soudních řízení nás poučují, o čem se smí a nesmí žertovat, a jestli smíme přivazovat svého psa. Kdyby to celé nebylo velice smutné, bylo by to směšné.

Trochu mi to připomíná dobu, ve které jsem vyrůstal. Byla to doba rudého vládnutí. Výrobky, které se tenkrát vyráběly, nestály za moc a byly prodejné jen díky tomu, že na trhu nebyla téměř žádná konkurence ze západu. Ale čím byly větší problémy ve výrobě, tím odhodlaněji se nás vedení státu snažilo vychovávat. Nám klukům nařizovali, jak máme nosit dlouhé vlasy, mladým holkám zase jaké mají mít minimální minisukně. Poučovali nás, jaká hudba je vhodná k poslouchání a která nikoli. Zakazovali nám číst některé knihy, a jiné nás číst zase nutili. Říkali nám, koho máme mít rádi a koho nikoli. Lezli nám do soukromí a snažili se nám vnutit, co si máme o všem myslet. Možná měli dojem, že tím bojují za lepší svět, ale kdo ví.

Komunistům se takhle lepšího člověka vychovat samozřejmě nepodařilo a nakonec ten jejich úžasný sociální model ekonomicky zkrachoval. Ve finále jen všechny štvali a byli lidem pro smích.

Dnešní státy se nás už zase snaží vychovávat a dělat nás lepšími. Já jen nechápu, jak nabyly přesvědčení, že to v jejich případě dopadne jinak, než za bolševismu.

Autor je spisovatel.