DOBA: Návod na život v době umělé inteligence
Ve Florencii jsem si koupil zápisník v koženém obalu. Na zadní straně je vyraženo:
Fatto a mano. Vyrobeno ručně.
Mám ten výraz moc rád. Skrývá se v něm docela dobrý návod na život v době umělé inteligence.
Když ten svůj zápisník vezmu do ruky, uvědomuji si zvláštní věc: většinu opravdu důležitých věcí v životě pořád děláme rukama. Nebo alespoň fyzicky, vlastním tělem.
Vaříme ve své kuchyni. Uklízíme svůj dům. Objímáme členy své rodiny. Podáváme ruku člověku, se kterým chceme spolupracovat. Na své zahradě sázíme stromy, květiny a zeleninu. Krájíme svůj chléb nebo ve své kanceláři bereme do ruky kettlebell a chvíli s ním cvičíme, protože nechceme, aby z nás osm hodin práce u počítače udělalo příslušenství kancelářské židle.
To všechno je fatto a mano.
Věci, kterých se někdo dotýkal
Hand made je dnes většinou jen marketingová informace. Má nám sdělit, že výrobek nevypadl z anonymní výrobní linky. Pro mě znamená něco víc. Je to zpráva: Tohle držel v rukou člověk.
Někdo hnětl svýma rukama hlínu, ze které vznikla vaše čajová konvice. Někdo stříhal látku na váš oblek. Někdo zadělal těsto na pecen chleba, který jste ráno koupili ve své pekárně. Někdo opracoval kůži na zápisník, který jste si přivezli z Itálie.
Úplně konkrétně. Minulý rok jsem si v Kunštátu pořídil velmi originální čajovou konvici, která byla při výrobě několik dní v ohni. Její tvůrce se keramickému řemeslu učil až v Japonsku. Když ji držím v ruce, nedržím jen nádobu na horkou vodu. Držím kus něčího života.
A právě tohle bude podle mě v době umělé inteligence nabývat na ceně. Ne proto, že by to automaticky bylo něco lepšího. AI nám přece umožňuje neuvěřitelně rychle přesouvat informace, překládat jazyky, analyzovat data, vytvářet texty, obrázky, programy a řešit úkoly, které ještě nedávno zabraly hodiny, dny a týdny lidské práce.
Čím více ale bude svět informací bezdotykový, tím vzácnější bude svět dotyku.
AI potřebuje protiváhu. Říkejme jí třeba HM — Human Made.
Dotyk není zastaralá technologie
Naše civilizace je fascinována rychlostí. Kliknout. Poslat. Stáhnout. Vygenerovat. Sdílet.
Jenže člověk není datový soubor. Má tělo. A právě tělo nás neustále vrací do skutečnosti.
Pornografie nesmí nahradit intimitu v manželství. Sociální sítě nesmí nahradit společně strávený čas rodiny nebo přátel. Videokonference nesmí definitivně vytlačit chvíli, kdy lidé sedí u jednoho stolu.
Umělá inteligence může naši práci skvěle doplnit, může ji úžasně zrychlit, může odstranit spoustu zbytečných úkonů. Ale nesmí zrušit její podstatu, spolupráci živých lidí, kontakt se skutečnou realitou.
Dotyk není nedokonalá forma komunikace, kterou jednou nahradíme dokonalejší technologií. Dotyk je technologie člověka. Možná ta nejstarší.
Dítě nejdříve poznává svět rukama. Dospělý člověk potvrzuje dohodu podáním ruky. Milenci se dotýkají. Řemeslník zkoumá materiál svými prsty. Lékař vyšetřuje pacienta pohmatem. Člověka, který pláče, obejmeme svýma rukama.
Můžete poslat tisíc emotikonů objetí. Ani jeden vás neobejme.
Čínská konvice nebo moravský Kunštát
Čajovou konvici vyrobenou v obrovské čínské továrně si můžu koupit v dánském obchodním řetězci v České republice. Za pár stokorun. Za pár minut.
Je to geniální výsledek globalizace, logistiky a průmyslové výroby. Nechci se mu vysmívat. Díky tomuto systému si dnes může obyčejný člověk dovolit věci, které byly před několika staletími luxusem.
Jenže taková konvice nemá žádný můj příběh. Stejnou mají statisíce nebo miliony dalších lidí.
Anebo můžu v září jet do Kunštátu na keramický jarmark. Procházet mezi stánky. Vzít konvici do ruky. Zeptat se člověka, který ji vyrobil, z jaké je hlíny. Jak ji glazoval. Při jaké teplotě ji vypaloval. Proč má právě tento tvar.
Najednou nekupuji obyčejnou čajovou konvici. Kupuji neobyčejný příběh. A pokaždé, když si z ní dalších dvacet let naleju čaj, malá část toho příběhu se vrátí.
Tohle je podle mě jeden z paradoxů nastupujícího světa AI. Čím dokonalejší bude virtuální svět, tím větší cenu může mít skutečnost.
Čím levnější bude kopie, tím cennější bude originál. Čím snadněji půjde něco vygenerovat, tím zajímavější bude vědět, že to někdo skutečně vytvořil. A čím rychleji bude možné získat informaci, tím vzácnější bude člověk, který má vlastní zkušenost.
Zpátky k rukám
Nevolám po návratu do minulosti. Nechci zpátky psací stroje, parní lokomotivy ani kanceláře plné šanonů. Chci jít dopředu. Ale právě proto bychom měli vědět, co si při tom musíme vzít s sebou. Ruce. Tělo. Dotyk. Řemeslo. Osobní setkání. Příběh.
Immanuel Kant napsal v závěru Kritiky praktického rozumu slavnou větu o dvou věcech, které naplňují člověka stále novým úžasem: hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás. Nenechme si je vzít. Potřebujeme se pořád dívat nad sebe a do sebe. A přidal bych ještě třetí směr. Potřebujeme se také dívat kolem sebe.
Na skutečné lidi. Skutečné stromy. Skutečné domy. Skutečnou práci.
Virtuální svět bude stále dokonalejší. Právě proto musíme zůstat pevně spojeni s tím reálným.
Práce jako návrat do skutečnosti
Práce není jen způsob, jak vydělat peníze. Je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak zůstat ve styku se skutečností. Něco zvednout. Něco opravit. Někam dojít. Někoho navštívit. Něco uvařit. Něco napsat rukou. Něco vypěstovat. Něco postavit. Někomu pomoci. Výsledek skutečné práce se nedá odscrollovat. Buď je hotovo, nebo není.
Možná právě proto bychom neměli fyzickou práci ze svého života odstraňovat, ale vědomě ji v něm zachovávat. Nechat pracovat svaly, jemnou motoriku, koordinaci, rovnováhu, oči i ruce.
Tohle platí zvlášť pro lidi, které živí hlava.
Manažer, právník, ekonom, programátor nebo spisovatel možná potřebuje kettlebell, zahradu, dílnu, kuchyň nebo běžecké boty ještě víc než člověk, který celý den pracuje rukama.
Protože tělo je jeho kotva.
Human Made
Je docela dobře možné, že jednou budeme vedle označení Made in Italy, Made in Czechia nebo Hand Made potřebovat ještě jednu značku: Human Made. Vyrobeno člověkem. A nemusí být jen na výrobcích. Mohla by být i na způsobu života.
Human Made Marriage. Human Made Family. Human Made Company. Human Made Friendship. Human Made Life.
Život, který jsme nenechali za sebe odžít algoritmy. Technologie nám mohou ušetřit práci. To je skvělé. Ale neměly by nám šetřit život.
Proto budu dál psát rukou do koženého zápisníku z Florencie. Budu běhat v přírodě, budu zvedat železo, budu kupovat ručně dělaný chléb, budu vařit čaj v konvici, jejíž příběh znám, budu podávat lidem ruku na znamení dohody, budu sedět s rodinou u jednoho stolu.
A čím víc AI vstoupí do mé práce, tím víc si budu hlídat, aby HM zůstalo v mém životě.
Fatto a mano. Ručně. Fyzicky. Osobně. Lidsky.
Protože budoucnost nebude patřit lidem, kteří dokážou žít bez technologií. Bude patřit těm, kteří dokážou používat nejmodernější technologie, a přitom nezapomenou, k čemu mají ruce.