Asi každý zná Pána prstenů. V posledním díle jeden z armády skřetů podobný bramboře říká větu: „Čas lidí skončil, čas skřetů nastal“. Nejspíše silně nadčasové sdělení.

Jsme právním státem. Aspoň prozatím, přes všechny peripetie omylů, mnohdy nepochopitelných rozsudků, rozdílných trestů za stejný čin, pokud jej soudí v Ostravě nebo v Plzni. Máme trestní zákon s definicemi, co není a co je trestný čin.

K nim patří bezesporu šíření poplašných zpráv, které mohou u méně informovaných jedinců vyvolat paniku, vedoucí i k závažným činům, zneklidnit společenskou atmosféru, vyvolat třeba run na banky, vykupování potravin atd. se všemi důsledky, které by popsané jevy způsobily, jako je ztráta důvěry k institucím, následně projevy anarchie a bezvládí. Historie je plná podobných událostí, stačí si jen trochu prolistovat dějiny třeba jen 20. století.

Nepochybně k nim patří i vyhrožování jiné osobě fysickým napadením či přímo likvidací. Moderní doba navíc umožňuje rozšířit povědomí o této činnosti mezi další osoby, které se mohou k dotyčnému přidat. Ve výbušné atmosféře pak stačí, aby někdo - jako první - zvedl ze země kámen a lavinu již nelze zastavit.

V klidných časech se podobné věci buď neodehrávají vůbec, nebo jde o zcela ojedinělé excesy vyšinutých osob. V dobách turbulentních (v nichž nyní nepochybně žijeme) se začnou objevovat s rostoucí frekvencí a nejspíše i razancí. O to více vyvstává role státu jako represivního orgánu, který musí za použití všech zákonných prostředků tuto činnost sledovat, hodnotit a v případě překročení zákona a naplnění skutkové podstaty i trestat.

Zprávy o masových úmrtích po očkování proti Covid 19, statování před domem těch, kteří měli na nemoc a jeho léčbu jiné názory a veřejně pronášené výhrůžky vůči nim a jejich rodinám, byly justicí vyhodnoceny jako překročení zákona a potrestány. V normální společnosti se potrestaní buď smíří s výrokem soudu, případně se mohou odvolat k vyšší instanci.

U nás se pomalu stává zvykem, že odsouzení se nejen neodeberou stydlivě do ústraní, ale naopak začnou veřejně vystupovat, nadávat soudům, vyvolávat konfrontace v soudních prostorách, napadat média, která přijdou zmíněné soudní procesy zdokumentovat.

Poslední výstupy jisté paní Peterkové, která uječeným hlasem naplňuje soudní prostory, aby se posléze teatrálně skácela na zem, začínají nejspíše novou éru. Pro společnost už nebude příliš podstatný výrok soudu, ale události na chodbě, půtky s justiční stráží, vyvrácené dveře soudní síně atd. Je nasnadně otázka, nakolik jsou soudci odolní vůči podobným excesům, nakolik se nechají otrávit psychopaty či hůře možnými výhrůžkami, co se jim všechno může stát, pokud jejich výrok nebude „v souladu“ s míněním uřvané smečky před dveřmi. Jestli časem nezačne vítězit „zákon ulice“ nad tím, co je psáno v trestním řádu.

Řečeno ještě jinak. Jaká je hranice tolerance společnosti vůči podobným jedincům? Najde se někdo, kdo bude mít odvahu proti podobným praktikám jednoznačně zasáhnout ihned na místě a zjednat pořádek a to všemi možnými způsoby? Kdo - obrazně řečeno - místo volání záchranky vylije na hysterickou paní Peterkovou kýbl studené vody a nechá ji odvézt do Bohnic na terapii ledovou vodou, po níž by si jistě příště rozmyslela podobné divadelní výstupy?

Nebo opravdu nastává čas skřetů?