Začínám mi být opravdu smutno. Lidem jebe.

Syn paní, co pro nás pracuje, malý ukrajinský kluk z prvního stupně na základce, který si často hraje s naším synem, spadl ve skateparku tak blbě, že si způsobil několikanásobnou OTEVŘENOU zlomeninu ruky. Crčela z něj krev, křičel bolestí a přišel k němu pán S DCEROU, prohlídli si ho... A ŠLI PRYČ. Nepomohli mu. Nezavolali záchranku. Podívali se na tu šou a šli pryč...

Zažil jsem před lety něco podobného. V noci před námi srazilo v Týništi auto cyklistu. Byl to takovej nějakej starej opilej strejc. Měl ošklivou zlomeninu nohy. Doslova mu visela v kalhotech, ale nějakým zázrakem nekrvácela. Ležel na silnici. Snažil jsem se mu pomoci, volal jsem záchranku a řešil jsem s nima co mám dělat a kolem se samozřejmě shromáždil dav čumilů. Než přijela sanitka, trvalo to skoro půl hodiny. Jeden z čumilů byl také pán s dcerou, pozoroval nás a vykládal jí, že ten týpek je v šoku a že může mít určitě vnitřní krvácení a na to umřít. A pak mi došlo, že ten zmrd je doktor. A místo aby splnil svojí povinnost a pomohl, tak ještě před zraněným vykládá, že určitě natáhne brka. Měl jsem chuť mu taky něco zlomit.

No a do třetice všeho smutného.

Jednoho mého známého, který pracoval v hospodě, kam jsem chodil, potkala strašlivá rodinná tragédie. Zabila se mu žena a on zůstal sám s úplně malýma dětma na krku. Poslal jsem mu instantně peníze a pomohl propagovat sbírku, kterou pro jeho děti vypsalo město. Nebyli jsme nikdy nějací dobří přátelé, co spolu chodí na pivo, ale byla to samozřejmost. Tento týden mě pomlouval na internetu, že prý podporuju Okamuru. Ve skutečnosti jsem kritizoval Fialu, za to, že nazývá svého oponenta v debatě holubem.

Tohle mě ve skutečnosti mrzí asi ze všeho nejvíc.

Nevím no, ať jsem jaký jsem, troufnu si tvrdit, že kdykoliv v mém okolí měl někdo někdy nějaký problém, snažil jsem se mu vždy pomoci. Jsem tak asi vychovaný nebo co. A když mi někdo v životě pomůže, tak si to pamatuji a beru to pro sebe jako svého druhu závazek, že bych to měl třeba i někomu jinému nějak vrátit. Není to tak, že by člověk nutně požadoval po někom, komu pomohl nějakou nezaslouženou loajalitu, ale prostě tak nějak lidsky bych tohle já opravdu asi neudělal.

Někteří lidé to mají evidentně jinak.

Znám spoustu lidí, kteří mají na věci radikálně jiné názory než já. S každým jsem schopen se bavit. Třebe se s ním pohádat, ale ne do takové míry abych se s ním už nikdy nechtěl vidět. Nikoho jsem si ostentativně nesmazal z přátel, protože volil nějakou stranu, co nemám rád. Z opačné strany se mi to stalo v poslední době několikrát. Většinou od lidí, kteří mi to do očí neřeknou.

Zásadní vliv na tom podle mě mají média. Ty média, co si hrají na obránce demokracie, ale v reálu neustále o někom píšou, že je nacista, extremista, populista, ruský agent a zrůda, se kterou nelze mít slitování. A to pak, když tomu člověk uvěří, s extremisty žádné slitování nemá. To samé dělají politici, co neustále straší tím, že všichni umřeme a může za to ten, kdo se nenechá očkovat, nebo kdo nepodporuje vládu a bude kvůli němu třetí světová válka, protože tím pomáhá nepříteli a vůbec nejhorší jsou ti, co si myslí, že není tisícileté sucho způsobené spalovacími motory, nechtějí větrníky a kvůli nim všichni uhoříme.

V zásadě jsou to přece všichni takoví lidé vrazi. A s těma nelze mít slitování.

Šance, že by se kdokoliv z ušlechtilých dobrodějů mýlil, je přeci naprosto vyloučená. Tohle všechno je ložené. Nelze tolerovat jakoukoliv úchylku od normy a jednotného stádního myšlení.

Kdo nejde s námi, jde proti nám.

A zároveň je lepší se starat o sám o sebe a kašlat na ostatní, však tobě by taky nikdo nepomoh mámo! Lidi sou sobci. Buď taky sobec!

Nikdy by mě nenapadlo, že to ještě zažiju v takové míře jako před rokem 1989.

Nebuďte takoví.