Každá doba si myslí, že právě ona našla správný výklad světa. Dějiny však ukazují, že i ty nejpevnější samozřejmosti se časem mění.

Nedávný spor kolem filmu režiséra Wima Wenderse Chybný pohyb z roku 1975 je zdánlivě jen drobnou kulturní epizodou. Herečka Nastassja Kinski se v něm jako třináctiletá objevila v krátké nahé scéně. Po letech žádala režiséra, aby scénu vystřihl. Wenders se nakonec rozhodl stáhnout z distribuce celý film. Současně uvedl, že dnes by takovou scénu nenatočil, herečce se omluvil, ale zároveň trval na tom, že k dílům minulosti je třeba přistupovat s ohledem na dobu jejich vzniku.

Podobná otázka se nabízí i u československého filmu Valerie a týden divů, kde hrála rovněž třináctiletá Jaroslava Schallerová a kde se také objevuje nahota nezletilé herečky. Případ je zajímavý právě tím, že nejde jen o jeden film, jednoho režiséra a jednu herečku. Ukazuje obecnější problém: jak má přítomnost soudit minulost, která žila v jiném myšlenkovém a společenském rámci?

Nejde o to, že by bylo nutné obhajovat každou scénu natočenou před půlstoletím. To nutné není. Nejde ani o to, že by dnešní citlivost vůči ochraně dětí byla nesprávná. Naopak, v mnoha ohledech jde o civilizační posun. Podstatná otázka je jiná: máme se k minulosti chovat tak, jako by vznikla podle dnešních pravidel? A máme přitom předpokládat, že právě naše pravidla jsou už ta konečná?

Jednou z nejstálejších lidských iluzí je přesvědčení, že právě naše doba stojí na konci dějin. Ne nutně v politickém smyslu, jak se o tom mluvilo po pádu komunismu, ale v hlubším smyslu kulturním a morálním. Lidé mají sklon věřit, že jejich vlastní hodnoty, jazyk, instituce a společenské samozřejmosti nejsou jen dobovým uspořádáním, nýbrž konečně nalezeným měřítkem. To, co si myslíme dnes, se nám nejeví jako jedna z mnoha historických možností. Jeví se nám to jako normální svět.

Tento omyl je pochopitelný. Člověk nežije mimo svou dobu. Přemýšlí v pojmech, které mu jeho doba poskytuje, používá její morální slovník, přijímá její základní rozlišení mezi přípustným a nepřípustným, mezi pokrokem a zaostalostí, mezi rozumným a nepřijatelným. Právě proto je tak těžké vidět vlastní dobu zvenčí. Minulost se nám často jeví jako zvláštní, slepá nebo morálně nedostatečná. Přítomnost se nám naopak jeví jako samozřejmá.

Historie však ukazuje, že tento pocit samozřejmosti se opakuje stále. Každá epocha měla své jistoty. Každá měla své autority, své zákazy, svá tabu, své výklady lidské důstojnosti, svobody, rodiny, sexuality, národa, práce, umění i pravdy. A téměř každá se domnívala, že její rámec je přirozený, obecně platný a v zásadě trvalý. Z odstupu několika desetiletí však často vidíme, že šlo jen o dobovou konstrukci, někdy rozumnou, jindy omezenou, někdy slepou a někdy přímo absurdní.

Právě proto je spor o staré filmy důležitější, než se zdá. Nejde jen o to, zda by se podobná scéna mohla natočit dnes. Patrně by natočena nebyla, nebo by byla posuzována úplně jinak. Otázka zní jinak: máme kvůli tomu dodatečně zacházet se starým dílem tak, jako by vzniklo dnes? Máme na minulost přikládat současné normy bez ohledu na to, v jakém světě dané dílo vzniklo? A pokud ano, kde se tento postup zastaví?

To neznamená, že všechny hodnoty jsou stejné nebo že dějiny jsou jen libovolné střídání mód. Některé změny skutečně znamenaly civilizační pokrok. Ochrana dětí, rovnost před zákonem, rozšíření občanských práv nebo odmítnutí ponižujícího zacházení nejsou jen estetické preference určité epochy. Ale i zde platí, že konkrétní podoba morálního jazyka, kterým o těchto věcech mluvíme, je historicky podmíněná. Nemusíme relativizovat základní lidskou důstojnost, abychom si uvědomili, že naše dnešní společenské reflexy nejsou posledním slovem dějin.

Problém začíná ve chvíli, kdy současnost začne minulost soudit nikoli s porozuměním, ale s pocitem nadřazenosti. Minulé generace pak nejsou chápány jako lidé žijící v jiném světě, s jinými zkušenostmi, hranicemi a pojmy, ale jako nedokonalé verze nás samých. Ptáme se pak nikoli: proč tehdejší lidé jednali tak, jak jednali? Jaké předpoklady měli? Co viděli a co vidět nemohli? Místo toho se ptáme: proč nebyli jako my?

Takový přístup je historicky nepřesný. Ne proto, že by minulost neměla být kritizována. Kritizována být má. Ale má být kritizována historicky, ne jen mechanicky podle dnešních morálních pravidel. Máme rozlišovat mezi činem, který byl i ve své době zjevně odpudivý, a jevem, který byl součástí širšího dobového rámce, jenž se později změnil. Pokud toto rozlišení opustíme, dějiny se promění v nekonečný seznam provinění proti normám, které tehdejší lidé nemohli znát, protože ještě nevznikly.

Ještě podstatnější je ovšem opačná otázka: co z našich dnešních samozřejmostí bude za padesát let působit stejně podivně? V čem budou naši potomci — pokud tu naše společnosti samozřejmě ještě v nějaké rozpoznatelné formě budou — považovat nás za slepé? Možná se budou divit našemu vztahu k dětem, práci, stáří, umělé inteligenci, národnímu státu, právu, médiím, školství nebo biologii. Možná budou některé dnešní morální jistoty pokládat za přehnané, jiné za nedostatečné a další za výraz kolektivní hysterie. To dnes nevíme. Právě proto bychom měli být opatrnější.

Největší nebezpečí současného dodatečného kádrování minulosti nespočívá v tom, že chce chránit slabší nebo napravovat křivdy. To může být legitimní. Nebezpečí spočívá v historické pýše. V přesvědčení, že naše doba je už konečně ta, která ví. Že my už nejsme uvnitř dějin, ale nad nimi. Že naše pojmy nejsou dobové pojmy, nýbrž univerzální měřítka pro všechny časy.

Jenže právě toto si lidé mysleli vždy. Mysleli si to náboženští reformátoři, osvícenci, revolucionáři, nacionalisté, socialisté, liberálové, technokraté i dnešní kulturní moralisté. Všichni měli pocit, že předchozí doby žily v omylu a že oni sami konečně vidí věci správně. A dějiny znovu a znovu ukázaly, že i jejich vidění bylo omezené.

Z toho neplyne výzva k cynismu. Neznamená to, že nemáme žádné hodnoty, že nemáme nic posuzovat a že všechno musíme omlouvat dobou. Plyne z toho pouze skromnější závěr: máme soudit, ale nemáme si myslet, že soudíme z věčnosti. Máme bránit to, co považujeme za správné, ale zároveň vědět, že i náš vlastní rámec bude jednou předmětem historického pohledu. A ten pohled nemusí být laskavý.

Dospělá společnost se pozná také podle toho, že dokáže rozlišit mezi kritikou minulosti a jejím rituálním odsouzením. Minulost není soudní spis, který má být dodatečně přepsán podle dnešních předpisů. Je to zkušenost, z níž se máme učit, včetně zkušenosti, že lidé se obvykle nejvíce mýlí právě tehdy, když jsou si nejjistější vlastní samozřejmostí.

Možná tedy není nejrozumnější otázka, proč minulé generace nebyly jako my. Rozumnější otázka zní: v čem se dnes podobně mýlíme my sami?