S jistou nostalgií jsem si včera vzpomněl na jedno malé výročí. Je to přesně 35 let, co jsem byl v Obecním domě přítomen historicky první dražbě v rámci právě spuštěné malé privatizace. V zemi se snad nejmenším podílem soukromých živostí v celém „táboře socialismu“ tak konečně první trafiky, květinářství, papírnictví nebo řeznictví získaly své konkrétní majitele.

Vzpomínám na tehdejší boje o to, že zaměstnanci těch malých provozů by měli mít předkupní právo (proč by měli být zvýhodněni vůči jiným občanům?), že při koupi těch malých koloniálů a hospod budou použity černé peníze veksláků a pašeráků (no to je snad dobře, že tyhle peníze končily v naší reálné ekonomice a ne někde ve striptýzových barech na Riviéře!) a že by měl někdo hlídat, aby byl v každé ulici rovnoměrný počet různých služeb a obchodů (protože zákazník je asi blbec a nebude poptávat pestrost nabídky sám).

Malá privatizace nebyla prvním transformačním krokem, ale byla krokem s jistým občanským rozměrem, protože se týkala našeho denního života. Kolem nás vypukla konkurence, soutěž a snaha majitelů a zaměstnanců uspokojit primárně zákazníka, a ne nějakého soudruha na podniku.

Téhle dražbě ale předcházela ještě jedna událost, na kterou také vzpomínám hodně osobně. Druhého ledna 1991 ráno jsem byl na návštěvě u tehdejšího ministra privatizace Tomáše Ježka. Jeho pracoviště tehdy sídlilo na Senovážném náměstí. Od něj jsem (už nevím proč) přejel na Letnou. A tam jsem šel dolů ulicí Milady Horákové (pokud se tak už tehdy jmenovala). Pořád ještě bylo brzo ráno, vchody do obchodů se uklízely a špinavá voda z kbelíků vylévala na chodník. Zrovna kolem všude otevírali. První den v režimu liberalizovaných cen.

Šel jsem kolem těch obchodů a zažíval slavnostní pocit. Konečně normální opravdové reálné volné ceny, a ne ty úřednicky nařízené. Jasně, pamětníci namítnou, že tehdy během pár dnů ceny některých typů zboží přechodně vylétly až o desítky procent. Ale nějak se od socialismu cuknout muselo. A hlavně, bez tohoto kroku by do privatizace živností – spuštěné jen o tři týdny později – nikdo nešel.

Dnes volnou tvorbu cen a privátní vlastnictví v ekonomice mezi běžnou veřejností moc nikdo neobhajuje. Sílí poptávka po řízení, regulaci, pravidlech, kvótách, etatizaci. Že to je cesta k chudobě a nesvobodě, to je dnes lidé vnímají daleko méně než před 35 lety.

Na svůj slavnostní pocit při obou historických momentech si pamatuji dobře. Snad tyhle chvíle neodnese čas a nenainstaluje nám řízenou společnost 2.0. A to není žádné strašení nereálnou hrozbou. Bohužel.

psáno pro IVK