Posílám trochu zamyšlení nad současností, na kterou se dá dívat z mnoha stran a hloubek a co vidím ze svých jednadevadesátin.

Je zvláštní, jak nízká je úroveň našich znalostí o našich bývalých okupantech a o současných poměrech v jejich vlasti. Sice si vzpomínáme na „zradu“ našich západních spojenců a Mnichov. Ale už zdaleka ne na Jaltskou konferenci a rozdělení Evropy na východní a západní. Naše republika se tak v roce 1945 dostala pod přímý vliv Sovětského svazu, a ačkoliv se do jásotu z příchodu „davajčasy“ vojáků občas přimísily i méně nadšené, a spíše varovné poznámky, nikdo je neslyšel. Teprve postupně se nám stávaly zjevné způsoby ovládání jejich domácích poměrů, typické pro totalitní systémy, a nám, kteří jsme prošili německým protektorátem, dobře známé. Byly ověřené mnohaletými zkušenostmi a vycházely z poznatku, že názory občanů lze nejúčinněji upevňovat, začneme-li je vštěpovat již od raného dětství, kdy jsou přijímány nekriticky, a chybí jakákoli zkušenost, která by je mohla korigovat. Takový přístup, je-li dostatečně dlouhodobý, dostatečně intenzivní, zvláště přesáhne-li víc jak jednu generaci, stabilizuje názorovou jednotu občanů a spolehlivě potlačuje jejich rozrůznění. Během své návštěvy Moskvy a Leningradu jsem se o tom mohl osobně přesvědčit. Pokud se i za těchto podmínek objeví někdo, komu se podaří vymanit se z informačního vězení a vytvoří si názory, které vybočují ze zavedené doktriny, je bez milosti odstraněn. Je to mimo jiné proto, že informace, jejich významnost, a účinnost na veřejné dění, dnes nabývají charakteru zbraňových systémů, a proto se již staly běžnými nástroji tzv. hybridních válek.

I některé současné „demokratické“ vlády evropských států, byť nejsou ve válečném stavu, začínají považovat informace za důležitou sílu, kterou by bylo vhodné ovládat.

Rusko vždy toužilo patřit do Evropy a jeho snahy jsou zřetelné již od Petra Velikého. Později, opakovaně při řadě vojenských tažení, kdy ruští vojáci nevynechávali ani naše území. V Československu se jim jistě také líbilo, a není těžké si domyslet, že nejjednodušším řešením, jak se stát evropskou velmocí, je přisvojit si natrvalo část, kterou jim Jaltská konference přiřkla. To, že se to pro odpor států, které to mohlo postihnout, nepovedlo, však zájem ze strany Ruska o opanování Evropy, neodstranil, jen znamenal jeho dočasné odložení na dobu, která bude příhodnější. Agrese na Ukrajinu ukázala, že ruské vedení se již cítilo natolik sebevědomé a mělo dost poznatků o váhavosti a sklonům evropských států k zásadě „co tě nepálí nehas“, aby zkusilo realizovat dávné touhy.

Dnešní západní svět jakoby stavu uvnitř Ruska vůbec nerozuměl. Ruští občané jsou zvyklí na státem plánované hospodářství s mnoha výkyvy, včetně dočasných nedostatků, a důsledky sankcí jim proto nepřipadají jako něco neobvyklého. A asi jim nikdo nevysvětlí, že každá válka, i ta, kterou tak nesmějí nazývat, jednou skončí a někdo bude muset uhradit válečné reparace. Obava z toho, že by to mohlo být právě Rusko, nutí Putina stále zoufaleji bojovat o vítězství. Zde se možná naskýtá právě Trumpova příležitost, aby někdo odvážný, skutečný světový vůdce, dal Rusku najevo, že už toho bylo dost. Sice se už objevují názory, že jediné trvalé řešení je vojenská porážka Ruska, ale takové řešení je bohužel nezbytně spojené se značnými lidskými ztrátami, a nevyřešenou otázkou je, jak vyléčit ty, kteří zbudou, z bludů, které do jejich mozků vnesla současná Putinova vláda. Zbylo by to na Rusech samých a třeba by se mezi nimi našlo pár takových, kteří by z tohoto národa udělali nový, který by byl pro všechny ostatní přínosem a nikoliv nebezpečným zlem, jak je tomu dnes.

Autor je vysokoškolský profesor, jeden ze zakladatelů genetiky v lékařství.