Bloumal jsem nedávno Českými Budějovicemi, nevěda, kudy kam. Přiblížila se ke mně mladá dvojice, drželi se za ruce, moc jim to slušelo. Dívka měla sluchátka, dotaz na cestu jsem směřoval na chlapce. Nejprve se vylekal, pak začal z uší vytahovat taková ta sluchátka skoro neviditelná. „Promiňte, říkal jste něco?“ Poradil mi číslo trolejbusu a šli jsme si každý po svých. Holt už nejsem jen z generace neviditelných, ale i neslyšitelných.

Později, ve zpátečním rychlíku na Prahu, jsem si představoval, abych se nenudil, jak to ti dva dělají, když se ocitnou sami v útulném pokojíku. Když nám bylo roků jen tak tak, mobilní telefony nebyly. Chvilku jsme klábosili, přitom si nenápadně připoposedávali, pak ledabyle přehodili ručku přes opěradlo pohovky, ale tak, aby se zlehýnka dotýkala ramene, vlasů nebo poodhalené šíje dívčiny, odkud to bylo už jen na délku palce ke tváři a koutku úst. Konverzace začala váznout, došlo na první nesmělé doteky, a když nenastal signál „nesmíš“, znamenalo to „smíš“ a doteky byly smělejší a pak už se směly i nejsmělejší. Po polibku nastala fáze vzájemného odstraňování oblečení. Moje první láska tomu říkala „šmodrchání“. Nejzašmodrchanější byla vždycky podprsenka. Někdy mi od ní odpomohla sama, někdy, snad pro své pobavení z toho, jak se červenám, nechala tu lopotu mně. Když jsem konečně trošku chytil grif, milá přešla z patentek na háčky, ách jo. Z protějšího pohledu se jako problematické ukázaly pásek u kalhot a zip poklopce, který se rád zasekával. V těchto pokročilejších procesech už mírné projevy vášně byly vítány. Kromě jiného pomáhaly se přes problémy přenést.

Tak co asi ti dva z Budějovic? Sedí si vedle sebe nebo naproti. Mastí mobily. Komunikují, povídat si už není móda, posílají SMS, občas i jeden druhému, pak si vzájemně ukáží… displeje, když jeden narazí na něco zajímavého nebo veselého a chce to odkomunikovat s partnerem/partnerkou, přítelem/přítelkyní.

Cesta vlakem ubíhala pomalu, a tak jsem kousek za Táborem do děje zamontoval náhlý výpadek operátora. Způsobí to kalamitu, nebo příležitost? On opatrně sejme sluchátka své slečně z hlavy, aby ji mohl pohladit po vlasech. Ona mu smyslně vytáhne špunty z uší. Začne šmodrchání drátů, konektorů, jůesbéček, telefonních kapsiček a futrálků. Dvojice postupně přejde k odstraňování bariér, výstupům z a vstupům do komfortní zóny. Mírné projevy vášně se mísí s projevy údivu. Ne nad tím, jak vypadá ženské tělo. Obrázků má chlapec v telefonu celé cloudy (oblaky, mračna; překl.: Velký anglicko-český slovník, Academia 1984, str. 341). Údiv vychází ze zjištění, že se na něj dá sáhnout, obejmout ho, pohladit, přivonět. A že je to taková krása, kterou nelze popsat žádným 3D.

Mladík přivítá s povděkem, že slečna nenosí podprsenky, ale nedávno přešla k jinému operátorovi, což může trošku komplikovat tu komunikaci. Naštěstí už jsou ve svých zónách tak zašmodrcháni, že se přes to přenesou. A když dívka vypne funkci sledování polohy, je vyhráno. Klucí, cesta je volná!

Nemám nic proti mobilním telefonům, taky jeden vlastním. Ani proti mladými lidem, no to už vůbec ne. Jenom, ač neviditelný a neslyšitelný, se stále rád a s nadšením učím novým věcem. Chvěji se nedočkavostí, co AI vymyslí místo těch háčků?

Psáno pro Mladou frontu Dnes a všechny mé lásky. Ty se sluchátky, i ty nahoře bez.