Český občan chodí normálně do práce, za kterou pobírá plat. Má ale také živnostenský list a čas od času cosi vyfakturuje. Počátkem roku 2023 mu stát povinně zřídí datovou schránku a občas mu do ní něco pošle. Přikáže mu taky, aby daňové přiznání a různá hlášení posílal nikoliv poštou, ale povinně a právě jen datovou schránkou.

Koncem roku 2023 stát našemu občanovi pošle do datovky důležitou informaci. Informace je psána formálním a obtížně srozumitelným jazykem, našeho občana tak patřičně vyděsí. Stát mu píše, že si má od ledna 2024 zvýšit odvody na nemocenské a důchodové pojištění, a v jaké výši. Náš občan pokyny státu respektuje, a tak vyrazí do své banky, kde po složitém vysvětlování zřídí trvalé příkazy na příslušné částky. Bankovní úředník se ho nejprve chce zbavit větou „To si sám nastavte v elektronickém bankovnictví.“ Náš občan ale podobnou vymoženost nepoužívá a odmítá se jejímu ovládání na sklonku života začít učit.

Konečně jsou trvalé příkazy založeny a náš občan může v klidu přivítat nový rok 2024. Počátkem ledna se mu telefonicky ozve zdvořilá úřednice. Má na starosti jeho důchod a objevila malou nesrovnalost, která však půjde jednoduše napravit. Ona, úřednice, vyplní za našeho občana jakýsi přehled, občanovi ho e-mailem pošle, on si ten papír někde vytiskne, podepíše, naskenuje a datovou schránku pošle to lejstro zpět oné laskavé úřednici. Náš občan zalarmuje několik mladších ročníků, kteří mu pomohou lejstro vytisknout a pak zase naskenovat a datovou schránkou poslat. Podepsat náš občan na to lejstro dokáže sám, většině ostatního dění příliš nerozumí. Proč nemohl to lejstro donést úřednici, která sedí v domě o dva bloky dál? Proč je nemohl jako kdysi poslat poštou? Proč vůbec bylo zapotřebí tisknout lejstro, když je celé sakumprásk vyplnila úřednice? Proč ty údaje nemohla rovnou zanést do počítače, když přece už dávno máme eGovernement a propojené elektronické rejstříky? Občan si podobné otázky radši nechce připustit. V hospodě u piva se o ně podělí s kamarády, kteří mají podobné zkušenosti. Lahůdkou bývá daň z nemovitostí, tvrdí jeho kamarádi. To je tak složité vyplňování, že to za poplatníky napříč republikou úřednice vyplňují rovnou.

O pár dní později laskavá referentka sděluje našemu občanovi, že ohledně důchodu je vše na dobré cestě a příslušné procesy zdárně běží. Trvalé příkazy, které v bance zřídil, však byly zbytečné podobně jako jeho platby, protože náš občan není tím, kdo má povinně platit zálohy na nemocenské a penzijní pojištění. Proč mu to tedy stát oficiálně sděloval? Proč ho vystrašil oním úředním lejstrem s upozorněním? Vždyť do všech jeho plateb dobře vidí a o jeho povinnostech je zřejmě správně informován. Občan klade otázky, na které nikdo nezná odpovědi.

Občan ničemu z toho nerozumí, leč na základě pokynu laskavé paní opětovně se vypraví do své banky. Narazí na neochotnou úřednici, která by si radši hrála s telefonem. „Vy chcete zrušit trvalé příkazy? To si můžete udělat sám v elektronickém bankovnictví.“ Dlouho pak nemůže nedávné příkazy vůbec najít. Náš občan rudne v tváři, když opakuje svou prosbu a vysvětluje, že elektronické služby nechce a nepoužívá. Bankovní úřednice se ještě chvíli snaží občana odradit od požadavku a vypudit z pobočky, pak si odfrkne, vzdychne a pustí se do práce, kterou zřetelně a zjevně nemá ráda.

Občan se vrací domů a potkává samé mladé moderní lidi s pohledem do svých dlaní a obrazovek svých chytrých telefonů. Občan si naopak všímá roční doby, slunce, deště, krás, měnící se výstavby a dění kolem sebe, neboť se poněkud zastarale domnívá, že život se odehrává v hmatatelné realitě a kolem něj, nikoliv na obrazovkách digitálních zařízení.

Doma ve schránce najde dopis ze své banky. Banka se pyšní loňskými úspěchy a nabízí mu jakýsi nový produkt – úvěr, jímž vylepší svůj život a svou budoucnost. Barevný tisk na tvrdém papíře, velká obálka s drahým poštovným. Na tyhle lejstra má jeho banka dost peněz z jeho peněz.

Občan si vzpomene, kolik papírů musel vyřídit, zajistit, oběhat, ofotit a doložit, když před měsícem chtěl požádat o svůj důchod. Státní evidenci chyběla jeho střední i vysoká škola, vojna a dvě státní zaměstnání. Na stát se holt povinnosti nevztahují. Digitalizace je pro něj jen právo, důvod pro čerpání dotací a mediální prohlášení, zatímco pro občana hlavně povinnost. Potvrzení o započtení jednotlivých zaměstnání do důchodu našemu občanovi nepřijde do datové schránky, ale naprosto nepochopitelně si pro něj musí osobně na poštu – stát je totiž posílá doporučeně.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Psáno pro Deník.to