Aby bylo hned úvodem jasno. Já komunismus považuji za totalitní nesvobodný a nepřirozený zločinecký režim. Své odpůrce nejdříve zabíjel a později zavíral. Vnucoval lidem své názory a principy snad víc, jak jiné totality. Omezil jejich svobody. Ale přesto i tehdy lidé museli nějak žít a mít děti.

I tak si řada lidí myslí, naštěstí malá, že za minulého režimu bylo lépe. Jsou to vesměs starší lidé, kteří k tomu mají nejrůznější pohnutky. A hlavně byli mladí a prožívali své lásky. Podobné otázky ztratí za pár desetiletí smysl, podobně jako jestli bylo lépe za Rakouska či První republiky.

My jsme teď svobodnými demokraty (aspoň zatím) a tak si můžeme dovolit zamyslet se i nad tím, co tehdy kupodivu fungovalo, často i setrvačností. Je to, jako když se ptáme, co bylo na té povodni pozitivního? Soudržnost lidí a potvrzení, že někde by se opravdu nemělo stavět.

Byla to především oblast školství. Zaplevelili ho samozřejmě politikou, ale podařilo se navázat na tradici všeobecné vzdělanosti i vyprodukování vynikajících technických odborníků. Také učňovské školství bylo na dobré úrovni, aby ne když dělnická třída byla to nej. Držela se tradice „zlaté české ručičky“. Nedostatek nás naučil improvizovat. Dnes máme se školstvím problémy, aby zvládalo změny v rozvoji společnosti, a podceňujeme důležitost řemesel. Jak říká jeden ředitel odcházející do penze. Dříve jsme se snažili žáky naučit co nejvíc a dnes jako by to hlavní bylo, aby se ve škole cítili dobře. Zavedla se inkluze, která všeobecnou vzdělanost jistě nezvýší, a inkludovaní žáci stejně cítí, že jsou jiní. Klesá i celková úroveň univerzitního vzdělání, až na výjimky, protože vyhoďte nepřipraveného studenta, když univerzita dostává peníze na počet studentů. Vyprodukuje se více humanitních absolventů, než společnost skutečně potřebuje. Pomalu ztrácíme schopnost pověstné improvizace.

Komunisté podporovali rodiny s dětmi intenzivněji, než dnes. Ženy neměly tolik možností kariéry a tak rodily dříve. Proto se dočkali „Husákových dětí“.

Další oblastí, s kterou byli lidé poměrně spokojeni, bylo zdravotnictví. Nemělo sice ty nejmodernější přístroje možná i léky, ale zdravotní péče byla všeobecně dostupná. Dnes máme moderní diagnostiku, s léky to občas trochu drhne, ale lidé občas marně shánějí stomatologa, pediatra či jiného specialistu. Zejména mimo větší města. Neumíme zajistit dost zdravotních sester, lékaři jsou špatně rozloženi a tak využíváme i zahraniční zdravotní personál z méně vyvinutějších zemí. Úroveň je ale stále dobrá i ve srovnání směrem na západ. Jak odborně, tak zejména finančně. Ale horší se to.

Fungovala i oblast dopravy. Komunisté sice nedokázali udržovat vedlejší komunikace a podcenili výstavbu dálnic, ale autobusy jezdily i do zapadlejších vesnic a i vlaková síť byla hustá. Jízdné bylo dotované a tedy relativně levné. Také postavit metro, nebyl špatný nápad. Jistě dnes jezdíme pohodlněji a čistěji, ale však také pár dekád rozvoje uplynulo. Ve většině vesnic byl obchod, neříkám, že nějak dobře zásobený, ale základní potraviny tam i babičky pořídily. A kde nebyl, přijela pojízdná prodejna. S tím má demokratická společnost nyní značné potíže.

Byla pracovní povinnost, a tedy nebyli nezaměstnaní a bezdomovci nebyli problémem. Nevyplácelo se tolik podpor. Sehnat byt bylo velkým problémem, ale přesto nakonec každý někde bydlel.

Asi poslední oblastí, kterou lidé kvitovali, byla nízká kriminalita. Nebyla to zásluha komunistů, spíš důsledek nesvobody. I Mussolini si uměl poradit s mafií a Stalin s lupiči. Naše dnešní kriminalita je na kapitalizmus ještě dobrá a přesunula se spíš do oblasti vyšších sfér. Přibyla internetová kriminalita.

Těch oblastí, kde lidé trpěli a byli nespokojeni, bylo tolik, že by vás to už ani nebavilo číst. A ví se o nich. Takže závěrem, díky za svobodu a že už je to pryč. Nežijeme si špatně, ani teď v krizi. Přesto přemýšlejme, ať se to nezhorší a nemuseli jsme říkat s jedním moudrým pánem: „Jo, kapitalismus je jasně lepší, než socialismus. Ale horší, než jsem myslel“.

Takové analýzy a zamyšlení jsou účelné. Ne pro nějaké vzpomínání, ale proto, abychom se vyvarovali chyb a uspořádali naši společnost stabilněji. Vzpomínám, jak se za války v zálivu jeden zajatý vyšší irácký důstojník divil, že americký velitel měl v transportéru portrét německého generála Erwina Rommela, lišky pouště. Vždyť byl vaším nepřítelem, říkal. Američan mu odpověděl: Možná, kdybyste víc studoval své nepřátele, neseděl byste tu dnes jako zajatec. A o tom to je.