Jsem přesvědčen, že od počátku střetnutí na Ukrajině, ale možná ještě mnohem dříve, se v našem mediálním světě, ale žel i v mezilidských vztazích stala zásadní chyba, která nejen rozděluje, ale řekl bych že tříští národ. Je to nejen neschopnost, a zejména neochota si porozumět. Základní poučky není zapotřebí do omrzení opakovat. Samozřejmě, že máme své zkušenosti s Rusy, tedy resp. s jejich státem, se Sovětským svazem, v podstatě Ruskou říší. Přes jejich osvobozeneckou ctihodnou a nezapomenutelnou misí je náš názor determinován mnohém více tím, co se u nás po tomto osvobození dělo. Počínaje únosy našich občanů do Ruska, kde mnozí zmizeli navždy (např. náš generál Vojcechovský a mnozí další), přes sovětské „poradce“ naší STB, kteří ji naučili mučit nejen politické odpůrce, ale i vlastní komunisty tak, že se přiznávali k neuvěřitelným věcem, přes rozvrat společenských struktur, který snad pociťujeme dodnes, až po přímé vojenské zásahy k udržení komunistických režimů v Polsku, Maďarsku a konečně i u nás. Myslí si snad někdo, že si to lidé nepamatují, nebo spíše že to nevědí? A že by si někdo přál stát, kde by toto bylo možné mít u svých hranic? Sotva.

Ale to přece není jediná pravda. Vždyť mnozí také vědí, že před agresí byla Ukrajina nejméně úspěšným státem z těch, co vznikly po rozpadu Sovětského svazu, že její velké přírodní bohatství země sloužilo, za nezájmu politiků, k rozkrádání jen korupčníkům a oligarchům, a nikoliv potřebám země. Že to byl stát, který se bez potřebného politického citu, z důvodů plynoucích z nedávné historie, se snažil odstranit ze svého území ruské obyvatelstvo, které zde samozřejmě žilo od nepaměti. Neboť se měnily hranice říší a státu ve středověku i v moderních dějinách. A část občanů si tak, možná oprávněně nemyslí, že by stát, kde se instalují sochy Stepana Bandery by mohl obohatit Evropskou unii a přispět k naší bezpečnosti.

Toto je ovšem jen pokus o vědomí souvislostí, a nikoliv proruská kampaň. Ale neodlišit tento přirozeně rozporuplný pohled na to co se kolem nás děje, ty, kteří mají své pochybnosti a vědí, jak to je, jak to bylo a jak by to nakonec i mohlo býti, nazývat proruskými šváby a přáteli agresora, je prostě nejen nepravdivé, ale i urážející lidskou důstojnost. Zejména však to je pro vzájemné pochopení a jednotu společnosti a národa zdrcující.

To se plně projevilo ve volební kampani, „Rusko pro tebe všecko“… Vytýkání si, kdo kdy jezdil do Moskvy, odhaluje malost české politiky. Jako by tam nejezdila celá Evropa a konečně i celý svět. A zcela obecné tvrzení, totiž že tato válka nikomu nic dobrého nepřinese, vydávat ve volebním klání za názor na podporu agresora, je marné. Tomu málo kdo uvěří. Nějak se zapomnělo že válka na Ukrajině vyvrátila hrozbu, která děsila Evropu v padesátých a šedesátých letech, totiž že vlna Rusých tanků a pěchoty převálcují Evropu. Hrozby, že armáda, která dobývá obtížně ukrajinskou vesnici, bude zítra před Prahou, je rovněž pro mnoho občanů málo uvěřitelné. Pomoc uprchlíkům před válkou nikdo rozumný nezpochybňuje, jen jaksi nelze s rozpaky nevidět, že tuto pomoc žádá desetitisíce bojeschopných mužů u nás, a i v Polsku. Zejména porovnáme-li to s tím, že po útoku Hamásu se mnoho občanů Izraele urychleně vracelo domů, aby pomohli bránit svoji vlast.

Je správné mít svůj názor bez ohledu na cokoliv, je možné nevidět, co vidět nechci. Ale přestaňme se vzájemně urážet! To nám v ničem nepomůže, A je to nezbytné pro náš společný budoucí život...

Autor je ombudsman