Celá řada komentátorů, aktivistů či jen obyčejných diskutérů na sociálních sítích se s oblibou stylizuje do role novodobých disidentů.

Snaží se urputně získávat lajky a sdílení díky svým ostrým nesmlouvavým „protirežimním“ výrokům, které jsou však často značně přehnané a ještě častěji vycházejí z poněkud upravené reality. Ale budiž. Lid chce být klamán a kdo by se ve zrychleném světě sociálních sítí zdržoval předkládáním faktů, že? Vládní i opoziční politici o tom ostatně vědí své.

Hlavní je přece emoce. Ideálně negativní emoce. Není nad to se pořádně rozčílit nad nějakým skutečným či jen domnělým nešvarem. Pak už jen záleží, do jakého tábora patříte.

Můžete být buď označováni za nácky, příznivce krajní pravice či rovnou dezoláty, kteří sotva vychodili základku a jsou frustrováni svým nenaplněným osobním i profesním životem.

Nebo za libtardy, eurohujery, aktivisty, případně rovnou za vyžírky, kteří vystudovali za poctivě vydřené dělnické peníze gender studies a teď si užívají zahálčivého života v nějaké neziskovce.

Jakmile se zařadíte do jednoho z táborů, lhostejno, jestli dobrovolně, nebo jste tak pouze zaškatulkováni lidmi z druhé strany barikády, přijímáte svou roli se vším všudy. To v prvé řadě znamená, že nikdy a za žádných okolností nebudete souhlasit s druhou stranou barikády. Přestáváte tak vystupovat sami za sebe, ale pouze reagujete na druhou stranu či instituce těmito lidmi podporovanými. Zkrátka a dobře, musíte být „anti“. Odhazujete tak rázem své zkušenosti, své kritické myšlení a svůj racionální pohled.

V praxi to pak vypadá tak, že pokud „libtardi“ např. podporují Ruskem napadenou Ukrajinu, „dezoláti“ musejí Ukrajinu nelítostně tepat. A kdyby náhodou jednou došlo k tomu, že by například „dezoláty“ nenáviděná (sorosovská) Česká televize (či Fialova vláda) začala podporovat Rusko, představitelé opozičních stran by rázem začali pořádat sbírky na podporu Ukrajiny a pro prezidenta Zelenského by okamžitě navrhovali jeho svatořečení.

V posledních dnech zase hýbe světem sociálních sítí údajný případ „cancel culture“ spisovatele Jan Žáčka. Jelikož si na některé pasáže knížky kdosi stěžoval, jde pro „dezoláty“ rázem o jasný případ výše zmíněného „cancel culture“. Zase už nás chtějí cenzurovat. Je to tady jako za komoušů! Volá jedna část společnosti, pro kterou je přitom paradoxně taková Kateřina Konečná fajn holka (protože planě nemoralizuje, kritizuje nezisovky a nemá ráda EU) Stejné části společnosti vadí sexuální výchova a mnohdy expresivní obrázky zejména v západoevropských učebnicích pro malé děti, ale šmírování a kuplířství v rodině je v pořádku. Hlavně je přece nemoralizovat a vůbec nevyslovovat slova jako „slušnost, morálka, zásadovost“ atd.

Jelikož někdo z opačného názorového tábora často a rád planě moralizuje, tak my se budeme morálce jako takové vysmívat a úplně ji vyřadíme ze svého repertoáru?

Ale zpět ke knížce o malém fotbalistovi. Všichni jsme přece jako malí kluci za hambáče s kolou (před sametem možná za párek v rohlíku a citronádu) kámošům ukazovali převlékající se ségru, že jo? A kdo ne, ať první hodí kamenem. Jau, jau, to bolí! Ha, ha, legrace.

Chápu, že pro celou řadu „internetových myslitelů“ je těžké rozlišovat. Hranice mezi planým moralizováním a oprávněným bojem za slušnost či klukovinou a prasárnou jsou často tenké. Průměrně inteligentní jedincí s empatií však dokážou rozlišovat. Stejně jako, když rozlišuje mezi dobrem a zlem.

Našel jsem si někde, že knížka Jana Žáčka o malém fotbalistovi „Pépim“ je podle nakladatelství určená pro děti od sedmi let. Autor coby oběť „cancel culture“ píše na svém facebookovém profilu, že tuto hranici neurčil on. Oukej. Takže tuhle knížku psal pro patnáctileté puberťáky? Vážně by ji četli? Není to spíš tak, že získal lukrativní zakázku pro časopis pro pány a spletly se mu texty? (ha ha)

Knížka o Pépim je prostě počinem pro malé kluky. Ostatně nějaký jiný díl jsem kdysi koupil synátorovi, když mu bylo tak osm let. Takže vím, jakým stylem je knížka napsaná.

Autor v jedné pasáži knížky píše: „Jako každý kluk jsem nenápadně koukal holkám pod sukně. Většina nosila takový trenky nebo spoďáry, zkrátka nic moc. Ale Hanička měla kalhotky hedvábné jako úplně dospělá ženská. A ty kalhotky nebyly přes celý její zadeček, malé kousíčky půlek byly vidět, když se ohnula.“

Kdyby něco podobného napsal autor či snad politik neoblíbený u tábora, který nyní volá o „cancel culture“ a masivně se Žáčka zastává, byl by označen přinejmenším za uslintaného starého impotenta, přinejhorším za uslintaného starého impotentního pedofila. Chápu, že si to autor ve svých dvaašedesáti letech už nepamatuje, ale osmileté kluky vážně kalhotky spolužaček nezajímají. A snad většinu nezajímá ani to, že by za ukázání nahé ségry mohli získat hambáče s kolou či jiné požitky.

No jo, rozlišovat je někdy složité.

V těchto případech pomáhá si představit, jak bych reagoval, kdyby něco podobného udělal můj syn mojí dceři. Byla by to klukovina? Nebo spíš prasárna na pár facek?

Je úplně jedno, že zase jiná část společnosti někdy jindy schvalovala či dokonce urputně prosazovala učebnice sexuální výchovy s expresivními obrázky pro nejmenší, to přece neznamená, že se nyní zase opačná část tábora bude rvát do roztrhání těla za trapné pasáže o holčičích kalhotkách a ještě trapnějším prodávání nahé ségry za kus žvance. Tohle prostě není klukovina, ale prasárna, za kterou by každý takový „vykutálený bráška“ dostal od každého táty co proto. Na to nemusí být člověk žádný feminista, který by pravidelně močil v sedě a pohoršoval se nad vtipy o blondýnách.

Na druhou stranu chápu jistou frustraci lidí, kteří se nyní Žáčka tak vehementně a nekriticky zastávají. Je téměř jisté, že kdyby tito lidé protestovali u Albatrosu kvůli nějaké takové knížce o sexuální výchově s expresivnímu obrázky a podobně pedof…trapným textem jako u Žáčka o holčičích kalhotkách a prodávání nahé ségry za kus žvance (a zápletkou typu, že tatínek ukazuje fotky nahé maminky kolegům v práci, protože ho vzrušuje a dává ji to tak najevo před celým světem, což je přece v otevřené moderní společnosti žádoucí), Albatros by se na ně vykašlal. Naopak by ještě možná dalo nakladatelství prostor různým pokrokovým sexuálním koučům či dětským psychologům, kteří by hovořili o nutnosti vnucovat dětem sexuální výchovu nejlépe od kolíbky.

V každém případě by mělo nakladatelství Albatros autorovi uhradit vzniklé ztráty a zamyslet se nad tím, co s financemi, které za knížku obdrželo. Pokud nakladatelství skutečně souzní s názory kritiků knížky a knížku nestahuje „jen, aby se neřeklo“, nemělo by si peníze v žádném případě ponechat.

A jinak jasně, není to všechno úplně fér, protože pokroková část aktivistů má oproti konzervativním aktivistům mnohem větší podporu. Ale ani to přece není důvod, abych bagatelizoval Žáčkovu „sexualizaci dětství“, která mi může vadit například u sexuální výchovy pro malé děti.

Stejně jako není důvod, aby někdo bagatelizoval kroky Putinova Ruska (především) v posledních třech letech jenom proto, aby se náhodou neshodl s někým, kdo má jinak na většinu celospolečenských témat odlišný názor.

Být vždy a všude „anti“ prostě není cool ani snad známka punku. Být za každé situace „anti“ je smutným a nedůstojným důsledkem toho, že jsem se vzdal vlastního kritického myšlení a rezignoval na veškeré morální zásady.

P.S. O Rusko, Ukrajinu či Jana Žáčka (mj. tomu přeji úspěch v další tvorbě a právě teď, ať mu Albatros do poslední koruny uhradí potenciální vzniklé ztráty) a skutečnou či domnělou „cancel culture“ však v tomto textu primárně nejde. To byly jen dva příklady toho, že skutečně žijeme ve světě, kde „anti“ až příliš často vítězí nad racionalitou a morálkou. Mnoho dalších příkladů si jistě čtenáři vybaví i bez velectěného autora tohoto textu.