Vědci přišli na zajímavou věc: diskriminace nezačíná až před důchodem, začíná už kolem čtyřicítky. Čtyřicítka! Věk, kdy má člověk za sebou sotva první polovinu života, ale na pracovním trhu už může působit jako někdo, komu by měli dát místo v muzeu.

Možná je to projev našeho mentálního socialismu. Protože kdysi jsme měli plnou zaměstnanost. Všichni pracovali. A po revoluci jsme zjistili, že některé práce dělali tři lidé místo jednoho. Možná i proto máme dodnes problém s produktivitou. Ekonomové o tom mluví pořád dokola.

O práci se soutěží.

Pracovní trh není dětské hřiště, kde každý dostane medaili za účast. Firmy nenabírají ty, kteří jdou zrovna kolem. Vypisují výběrová řízení. Lidé se do nich přihlásí a práci dostane ten, kdo je lepší. A tak je to správně.

Samozřejmě existují hloupí manažeři, kteří vyřadí člověka jen proto, že mu je čtyřicet. Nebo padesát. Nebo se dokonce domnívají, že třicetiletý člověk automaticky znamená talent, výkon a budoucnost.

Ne, neznamená.
Mládí není kvalifikace. Sílu a energii máte ve dvaceti tak nějak z výroby. Není to žádná zvláštní zásluha. Mnohem zajímavější je člověk, kterému je šedesát a pořád mu to skvěle myslí. Člověk, který pracuje, učí se, běhá, zajímá se o svět, zvládá nové technologie, má energii a nechodí po světě s cedulkou: Na mě už je pozdě.

Takový člověk ví, že svoji fyzickou i duševní kondici, svoji zkušenost, disciplínu i schopnost učit se nové věci si skutečně poctivě odpracoval. Takže je sebevědomý, zdravý, pozitivní a připravený soutěžit o práci.

Ale ne všichni starší lidé takhle přemýšlí. Někteří si jen stěžují a opakují stále dokola jak zaseknutá gramofonová deska, že společnost musí zaměstnávat starší lidi.

Já bych to otočil.
Starší lidé by měli umět nabídnout pracovnímu trhu něco, proč je firmy budou chtít zaměstnat. Protože zkušenosti jsou fajn, ale není to zboží, které se automaticky objeví s datem narození.

Chceme-li být konkurenceschopní ve čtyřiceti, v padesáti, v šedesáti, v sedmdesáti letech, musíme na tom začít pracovat mnohem dřív. Učit se. Hýbat se. Přemýšlet. Zajímat se. Nebát se změn. Pečovat o svoje zdraví. A hlavně — nebát se jít s kůží na trh.

Protože věta v mém věku už mě nikdo nechce může být pravdivá, ale někdy to může znamenat: Už dávno jsem na sobě přestal pracovat.

Já chci být šedesátník, kterému to myslí, běhá dlouhé tratě, vychovává dítě, učí se italsky a pořád má chuť něco dokázat.

Nechci práci proto, že jsem starší. Chci ji proto, že jsem lepší.

Takové hezké slovo!
Když jsem se poprvé setkal s pojmem ageismus, chvíli jsem se domníval, že jde o nějaký filozofický směr, který fandí těm, co už mají něco za sebou. Jakože svěříme řízení světa těm starším a zkušenějším. Prostě nic nového ani překvapivého. Tak to přece bylo tisíce let. Až z kontextu jsem pochopil, že význam toho slova je přesně opačný. Ageismus znamená diskriminaci kvůli věku.

Škoda. Takové hezké slovo!

Ale tak mě napadá, co kdybychom tomu pojmu dali nový význam? Vždyť je to věc dohody, jaké významy budou slova mít, a na první dobrou v tom slovíčku žádnou diskriminaci nevidět!

Takže pak by to bylo takhle: Age as an advantage. Věk jako výhoda.

A z diskriminace uděláme přednost. Protože koneckonců: co jiného nám zbývá? Kdo jiný to za nás vyřeší? Ministr práce? HR manažeři? Akademici, kteří problém exaktně změří, popíšou a publikují?

Ani náhodou.

Změnit to mohou jenom ti, kterých se to týká. Lidé, kterým je čtyřicet, padesát, šedesát nebo víc.

A ne tím, že si budou nárokovat práci navzdory svému věku, ale tím, že budou dokazovat, že právě jejich věk je tím nejlepším důvodem, proč je zaměstnat.

Takhle by šlo porazit ageismus. Protože pokud je ageismus problém, age jako advantage by mohl být tím správným řešením.

A ještě něco.
Víte, že nový šéf Applu John Ternus si právě vytáhl z důchodu Lauru Legros? Bývalou viceprezidentku hardwarového inženýrství, svoji někdejší klíčovou spolupracovnici. Odešla do penze v roce 2022. Teď ji Ternus přivedl zpátky a bude reportovat přímo jemu. Apple zřejmě ještě nepochopil, že po šedesátce už člověk patří do starého železa.
A možná proto je Apple tím, kým je. Jednou z nejúspěšnějších firem světa.