Debata o dezinformacích a cenzuře nabývá nový rozměr

Výrazným způsobem vstoupil do diskuse o svobodě slova komentátor Deníku N Jan Moláček v názorové rubrice listu ze 7. října. Rozsáhlý komentář je v závěru shrnut do tří stručných bodů. První stručně konstatuje, že politologovi Petru Drulákovi hrozí kvůli šíření dezinformací propuštění z Ústavu mezinárodních vztahů, ve kterém je dosud zaměstnán. Zato druhý bod obsahuje větu hodnou tesání do mramoru: Názory mu nikdo nebere, některé kombinace názorů a povolání ale nejsou slučitelné. Legendární veterán Rudého Práva Jaroslav Kojzar by to trefněji nenapsal. Názory můžete mít jaké chcete, ale nesmíte vykonávat povolání, pro něž jste kvalifikován. V době, kdy docenti a profesoři štípali lístky v tramvaji a myli výlohy, Jan Moláček ve svém věku asi nerozeznával, kdo je kvalifikován k mytí výloh a možná proto dnes tak lehkomyslně formuluje. Kdo ale tu dobu pamatuje, tomu při přečtení té šílené věty zamrazí v zádech, jakkoli profesoru Drulákovi mytí výloh nehrozí, v tom je přece jen pokrok. Vyhazov ano, to se opakuje. Dlužno dodat, že autor komentáře tu zdrcující tezi přece jen podpořil věcným argumentem: doktor například nemůže zastávat názor, že pití sava je léčivé, dovozuje autor komentáře.

Názor a savo
U tohoto argumentu je dobře se zastavit. Pití sava rozhodně není prospěšné a lékař, který by to ordinoval, by narazil na zákony, stejně jako chybně navigující pilot, to je další uvedený příklad. Komentátor soudí, že existují názory stejně toxické, jako je pití sava. Konstatuje, že dezinformace jsou nový fenomén, s nímž se demokracie nenaučila zacházet a nabádá k vytvoření „hygienického koridoru“ chránícího veřejnou diskusi před černou dírou dezinformačního prostoru.

Co je „savo“? Dám příklad. Zaslechl jsem takříkajíc u holiče typickou „jednu paní co povídala“, že ukrajinský prezident Zelenskyj před svým zvolením slíbil Luhansku a Doněcku samostatnost. To je nesporná nepravda, žádný takový slib Zelenskyj nedal a ani nemohl dát. Jde o lež, kolující mezi lidmi, a bezesporu ovlivňuje jejich náhled na ruskou agresi proti Ukrajině, má tedy toxický vliv. Nebo odjinud, slavná fáma o vakcíně nasycené Gatesovými mikročipy je lež, také ovlivňující postoje lidí k vakcinaci a vládním opatřením, tedy škodí.

Profesor Drulák ale žádné nesmysly tohoto druhu nešíří. Do sporu s převládajícími postoji vstoupil ještě jako náměstek ministra zahraničí kritikou slepě lidskoprávní agendy v zahraniční politice. Jako člen exekutivy bezpochyby musí své postoje sladit se směrem zahraniční politiky v souladu s programovým prohlášením vlády. Členu akademické obce obce by ale nikdo neměl právo na kritiku upírat. Když tedy profesor Drulák exekutivu opustil, své kritické postoje rozvíjel. Zaměřil se na úpadek Západu (v mnoha směrech, doložitelný daty) a vkládá naději v rostoucí roli států Střední Evropy (dlužno psát s velkým písmenem „D“). Zatím je to názor neortodoxní. Nicméně jeho pohledy na neřízenou emigraci se zvolna stávají součástí vládních programů. Přirovnání s pitím sava je, zdá se, nepřístojné.

Bez receptu
Jde, doufejme, o nedorozumění, o úlet který je v dnešní neklidné době pochopitelný. Nicméně ostře nasvěcuje jev, který si zasluhuje pozornost a diskusi. Sám pojem „zápas proti dezinformaci“ je svébytné politikum. Svou nejasností totiž pod sebe zahrnuje potřebnou, ba nezbytnou reakci na záměrné šíření lží ve prospěch dlouhodobých i krátkodobých zájmů cizí mocnosti, konkrétně převážně Ruska, jakož i neurčitou množinu názorů a postojů, jež nejsou v souladu s momentální doktrínou. Zápas se už nevede jen – obrazně řečeno – o ideové „savo“ typu „Zelenskyj zradil svůj slib samostatnosti Luhansku, ale o svobodu vyjádřit odlišný postoj. Vše je o to složitější, že vyznavači „sava“, tedy vyslovených nesmyslů, jsou velmi pevní a nedají se přesvědčit (příklad, paní u holiče moji přednášku o Luhansku odmítla, protože svoji pravdu „slyšela v televizi“) a nositelé disentních názorů se stávají menšinou, zahnanou přinejmenším do stínu. Navíc, aktéři skutečné hybridní války vědomě přisluhující cizí mocnosti pak zneužívají jejich zahánění do stínu ve svůj prospěch. Což se v případu profesora Druláka očividně děje.

Je to složité a těžko se v tom vyznat. Recept žádný. Malé doporučení: v „bizarním médiu“ (jak nazval Jan Moláček Rádio Universum) je dobře si poslechnout „plácání“ (termín J.M.) spisovatele a politika Milana Uhdeho. Na dané téma hovoří mnohem moudřeji a s větší mírou autentičnosti prožitku vlastního osudu než bych to dokázal já. Jako ukázku si dovolím jediný citát: Silná a zdravá společnost musí umět odolávat pravidelně se opakujícím snahám různých šarlatánů urvat si více moci a kontroly nad ostatními ve jménu nějaké ideologie.

I Janu Moláčkovi doporučuji, aby překonal odpor k bizarnímu médiu a Uhdeho úvahy si poslechl. Chci věřit, že jeho nadšení pro myšlenku vyhazovů za názory zeslábne.