Co jsem cítíval a víc necítím ohledně pistole, vnímá spousta dětí stejně. Asi proto, že je lidstvu vrozena agrese? „Já - chci - střílet - z pistole,“ věděl jsem jako kluk. „Mě střílení baví.“ A tím jsem žil a připadá mi zvláštní, že to nebyl citový vztah k rozpálené hlavni chrlící olovo, ale k rukojeti. K pažbě. Pamatuji si to přesně. Prahl jsem onu plastovou pažbu tisknout - a cítil se královsky s ní propojen. Nelíbal jsem ji, to vůbec, ale lítal jsem jako magor místnostmi našeho baráčku - s pistolkou v sevřené, zaťaté ruce.

Nemusel jsem ani pusou vyluzovat „dž“. Stačilo, že mám fascinující krátkou zbraň. Že ji svírám, ba objímám a nejsem díky ní tak zranitelný.

Byl to pocit a byla to - vedle lega - jedna z mých nejoblíbenějších hraček. A rozbila se, jistě, ale dostal jsem od strejdy pistoli novou. A zase praskla, protože jsem to s blbnutím na zahradě už vážně přeháněl, a líbila se mi i „pistol“ rumcajsí, s hlavní připomínající kornout. Kupodivu se tenkrát (1970) vyskytovala v prodeji a bylo možné ji zpředu pěchovat pingpongovým míčkem, jenž stlačil pero; a když jste stiskli kohoutek, trefili jste babičku.

Hned pak jsem znovu nabil, ale pero brzy pošlo. Lze podobně masakrální touhy u kluka omluvit? Určitě! A důvod vidím. Měl jsem šťastné dětství a netušil nic o hrůzách světa. Bylo již dvacet až třicet let po válce a neškolen jsem neměl ani ponětí o reálné hrůze všemožných pistolnických vražd. O bolestech. O všem, k čemu, bože, pistole a revolvery sloužívají.

Zvláštní mi připadá, že mě pušky - a jiné dlouhé kvéry - nefascinovaly. Ani bodné zbraně. Kudly přitom klukovi bývá třeba! Táta si to myslel a táta mi taky právě pěkný nůž koupil. Se želízky. A mně se ono zařízení zamlouvalo, což o to, ale co je proti skvostu pistole v ruce.

I kdyby pistole z červené umělé hmoty! Ta se nedala překonat. Já ji miloval.

Jistě: férověji se zabíjí sok při kordovém souboji. Nebo rukama. A pilot bombardéru nad Hirošimou mohl být velmi slabý a i každý uživatel pistole je s to zavraždit samotného Schwarzeneggera; bohužel. To mi ale v dětství nedocházelo a horoval jsem pro „doplnění ruky“ a prodloužení přikrčené paže a doladění své osůbky. Malý vrah. A někde tam, mezi mým šestým a devátým rokem života, se to nejinak schumelilo. Jsou mnozí kluci svíráním pažeb horoucně posedlí a vždy to nemusí být budoucí vojáci. Našli jen cit. Na chvíli k pistoli. A ne, žádný kulomet. Ne, žádný samopal. Pistole a její strohost a jednoduchost. Ryzí propojenost s krevním oběhem. „Mít pistoli a střílet nepřátele,“ uvažuje dítě nevinně a - podle mého názoru - je to třeba tolerovat a nevolat po míru. Dítě se chce vybít, tak nechť krutě střílí a huláká. Ať si lítá krajinou a ať vraždí! Protože dítě není a snad ani nebude Stalin a do Stalina má míle. Ono ještě nechápe a ještě dost nemyslí, zatímco Stalin už dospěle seděl a chladnokrevně dumal: „Pro jistotu dám Kirova taky zavraždit!“

Ale dítě smrt chápe ještě jinak a je okouzleno, když kosí figurky, aniž si představuje skutečné lidi. Ty cítící a trpící, když jsou postřeleni.

A zastavil jsem se a vydýchával a řekl mámě (jak si vzpomínám): „Tohle jsou zlí a tady hodní a zlé střílím.“

Řekla: „Nikdo není uplně zlej a nikdo uplně hodnej.“ A já: „Někdo je ale SPÍŠ zlej, rozumíš, a tak je zlej, a někdo je SPÍŠ hodnej.“ A tak se to dalo tenkrát rozlišit. Možná je to jen úsměvná logika pitomečka, ale bohužel měl obdobnou i ten Stalin. Navíc i možnosti. Pole. „A toho zabít ještě nenecháme, aspoň zatím,“ snil a nijak divoce neběhal. „Sice už nepohodlný začíná být, ale ještě je nepohodlný jen málo.“

Stalina jsem tenkrát neznal a infikovaly mě výhradně dobrodružné filmy. I westerny. Těch sice tenkrát v televizi moc nebylo, ale děcku stačí pár záběrů. Možná jste taky viděli klip Greenhornů k písni Říkal to Jim Bridger? Já ho jako dítě zahlédl - a stačil jednou. Jeho omamnost mě odkrouhla. Řeže s Indiány mě nadchly! A další řeže a střelby já sledoval aspoň na německých kanálech ARD a ZDF, které jsme - s potížemi - z Plzně chytali.

A prodchnul mě taky střelec, který - ve znělce seriálu Démon impéria - doskočí odněkud shora a na pevnou půdu a souběžně pálí z hlavní pistolí. Zkoušel jsem démona opakovaně napodobit a sám se jím stával. Už nevím jakého impéria jsem byl hrdina, ale Hvězdné války ještě neexistovaly.

Maketu koltu mi strejda (píše dnes knihy o zbraních) nesehnal, a tak jsem víc miloval pistole. Ale soused a kamarád Eda Babka dostal od táty-námořního kuchaře kolt na kapslíky a hú, to tedy byla věc! Ó, řachy a vůně. Záviděl jsem Edovi. Snad mě tenkrát ani vystřelit nenechal, podlý to pes! A tenkrát jsem se domníval, že je podstatou dobrého příběhu, který má lidi bavit, neutuchající kosení padouchů, a to pokud jen možno ranami pistolí. V běhu, ve výskoku, v dřepu. V socialistické televizi běžel seriál S nasazením života (“Kapitán Kloss“) a já se nesměl koukat, ale pár záběrů zahlédl špehýrkou… a polského špiona napodoboval. Jak? Před domem, kde se sušilo seno, jsem vybíhal na kopeček země porostlý heřmánkem a pálil po (jiným neviditelných) bojovnících, které jsem si živě představoval. Střílel je, mizery, a hrál i jejich pády. Mrtví se díky mě kulili z vršíku, ale opět jsem se hrnul vzhůru; což byly mé války, ty červená pistolko a kamarádko zlatá, do dlaně takřka vrostlá. Ona skutečně představovala klučičí prodloužení! Co z tebe zbylo? A jak jen seděla ve dlani. Až po letech mi tohle běsnění připomněla Kingova vzpomínka na jeho - velmi rané - psaní, kde vzpomíná: „A všechny kulky, které jsem v příbězích vyslal, nebyly nikdy kule, to musely být střely.“

A ne vždy smrtící. Vždyť Rumcajsův žalud či míček na péru hrály taky dobře - a byly tenkrát pro mě rovné oné Kingově „střele“.

Uhranutí pistolemi mi vydrželo dlouho a nerujná agresivita jakbysmet. Točil jsem se třeba okolo svislé tyče, připravené pro šňůru na prádlo, a držel se levou rukou, zatímco rukou druhou, tou pistolí prodlouženou, jsem střílel a střílel a snil, že okolo plane gigantická bitva a já udolávám a masakruji soupeře do posledního. A to mě bavilo, zatímco normálního mravence bych nezašlápl. A zdálo se mi, že se u sloupku točím hodiny a vizualizoval jsem za tu dobu román. A to nebyl sen. To se dělo.

Pak mě dovádění nenápadně opustilo. Dospíval jsem? Asi. Slast z držení pistole se nějak a postupně vytrácela; ale do té chvíle jsem disponoval mentalitou masového vraha, v podstatě, a je přece lepší, je-li kluk šílený válečník, než je-li pouze líný a vláčný Honza.

Nebo ne? Já bych řekl, že ano, a vždy jsem byl připraven střílet na obranu rodiny… a nikdo mi nikdy nevysvětlil, že bych nepochodil; takže jsem si celé dětství věřil, ale kupodivu především s imaginární pistolí ve dlani.