DĚTSTVÍ: Mít svýho geroje
Není na škodu mít hrdinu. Idol. Není od věci ho vydumat už v dětství. Nebo najít. Často je jím otec. Jenže otec nestačí. Zdravé dítě hrdiny přímo sbírá a tátu obyčejně převyšují a převyšují jej bez problému z toho důvodu, že bývají fiktivní. Někdy nadpřirození.
Dělají se sociologické průzkumy mezi dorostem i jikrami a zprůměrováním odhaleno, které mizery naše děti roku 2026 vzývají a zda i Batmana, ale to žertuji, protože Batman v Česku první nebude. Ani dnes a již vůbec to nemohl být Batman v časech, kdy já dospíval, a totiž za normalizace v sedmdesátkách, a kdybych se aktuálně rozhodl na Batmana zavzpomínat, byl by to věru malý ohýnek vzpomínek. Ne malý, nulový. Batmana jsem v dětství nepoznal, takže jsem rostl jako křoví u cesty, jak se říká v Rychlých šípech. Nikoli svou vinou. Batman sem nedolehl železnou oponu a připadá mi to šokující, když si dodatečně uvědomím, jakou jiskru a nesmírnou popularitu měl už od let třicátých v Americe.
A koho jsme jako ztracená generace (to je i trochu ironie) vzývali? Štrougala nikoli a Brežněva už vůbec a každý kluk to měl sunuté jinak a především je na místě se přiznat, že má dítě hlavu pěchovanou i záporáky. Krysami. Hajzly. Uličníky. A to, pěkně prosím, neznamená, že ty svině vzývá, to znamená, že jako potěr nemáme sil, abychom odolali sílám memu a legend, které se tlačí do hlaviček. Roku 1976 samozřejmě byl zrůdný Adolf Hitler jedenatřicet let po smrti, ale popularitu u dětí měl dál. Neskutečnou. Odpovědně ale mohu říct, že jsem nepoznal ani jednoho vrstevníka, který by Ádu nebral jako zápornou figuru alias ANTIHRDINU, i kreslil jsem si do zápisníku barevné komiksy a mám tam jeden s prostým názvem Hitler a titulní hrdina, padá mi kámen ze srdce, jest zmetek, ale nedělal jsem jako kluk vůbec rešerše a věděl o Ádovi kulový, a tak funguje v komiksu jako bombometčík.
Ponurý to symbol. Ale nesetkal jsem se nikdy s jeho adorováním ani u dospělých, což jsem jedině rád, ale nic to nemění na realitě, že charisma kreatury fungovalo. A to se nedá odpárat. Tak třeba babička by nerelativizovala zločiny nacismu, rozhodně nikoli, ale koukali jsme na jeden film o konci války a je tam scéna, kdy se Adolf chce odbouchnout a jaksi mu klesá vysíleně paže. Když to babi viděla, znechuceně řekla: „Neudělali ho ani tak silnýho, aby se zastřelil.“ A táta mi, když jsem byl špunt, zase pestře vykládal o začátku druhé světové války a dodám, že byl ročník 1938, takže vítězné tažení Ádových gard Evropou nemohl ještě vnímat, ale… Ale skoro ano, a když se k tomu dějepisu po letech dostal se mnou, uchopil mapu kontinentu a chronologicky líčil, jak lehko Hitler bleskovou válkou zvětšoval německý životní prostor. Jak dobyl Francii, jak obešel tu jejich zbytečnou Linii, jak se Německo rozlívalo do stran. Bylo to pro mě fascinující, ale mohu naštěstí podle pravdy dodat, že to neskončilo jako adorace. Otec byl totiž anglofil a vylíčil mi, že se Němci právě o Británii zarazili, a já byl tehdy ještě malý, takže otec ignoroval význam Churchilla a vše zjednodušil tím, že hovořil pouze o „jednolitých“ Britech. Ono to tak přesně nebylo. Otec vynechal i Hessovu podivnou „misi“ a doporučit dnes nelze nic lepšího než film Nejtemnější hodina, kde Churchilla hraje „bývalý Dracula“ Gary Oldman, přičemž česky vyšla i knižní předloha filmu, který někdo, pravda, stejně pokládá za demagogii. Já ne.
I za mého dětství taky zazníval z mnoha filmů nacistický pozdrav a dítě skutečně potřebuje hafo záporáků, i vymyslil jsem si, že vedle Hitlera existoval ještě „Hajhitler“. To jméno jsem odvodil z nacistického pozdravu a čáral komiks, který se pokusím převyprávět, protože nakreslený je mizerně. Hajhitler - s pistolí - se účastní bitvy a cítí, že to projedou. Uteče na parník. Dalekohledem pozoruje nebe. Bombardér na něj svrhne pumu. Hajhitler skočí z přídě šipku. Letadlo hází další bomby. Hajhitler plave, ponoří se, chytí se dna, postaví se, tají dech, kráčí po dně, stane tváří v tvář chobotnici a už by ho rovnou zbaštila, ale on uskočí a utíká mezi řasami a chobotnice ho pronásleduje a dohoní ho a mňam, Hajhitler kaput.
A teď nechme reálné geroje a šup do ledví fikce a dejme tomu zářily staré americké horory a sledováno jejich prizmatem, světem se motá mnoho totálně působivých padouchů a vévodí jim hrabě Dracula. Následují ho doktor Jekyll, neviditelný Griffin, Frankensteinovo monstrum, Mumie, Vlkodlak, doktor Moreau a ohyzdný Fantom pařížské Opery, a kdybych tenkrát vyrůstal v Americe, byl by to teprve začátek průvodu, ale ve zdejší kotlině mizí seznam podobných monster v mlze a měl jsem jiné hrdiny a naštěstí taky klaďasy. A když nad tím tak přemítám, absolutní byli jen dva. Tarzan a Vinnetou.
Co se Tarzana týká, byla to aliterární náhoda. Otec se totiž snažil chytat v televizi německé kanály ARD a ZDF a trochu se dařilo. Tam jsem Tarzana spatřil a byl jím Lex Barker. Otec mi k tomu udělal přednášku a první věta na nové téma často dítěti utkví, takže taky já si pamatuji, nakolik zjednodušujícím způsobem mi otec Tarzana předestřel. „A pak,“ končila ta přednáška, „se konečně střetl s civilizací a typické je, že první člověk, kterého potkal, byl zlej.“
Musím říct, že Tarzan se do mě tenkrát pěkně zatavil. Němčině na ARD jsem sice moc nerozuměl, ale tím byly ty filmy tajemnější a přitažlivější a člověk by čekal, že začnu dělat kulturistiku, ale natolik osobně a fyzikálně já hrdiny nebral a nemusím je ani dnes napodobovat. Vzývám je. Pouze jsou vzývaní - a Tarzan se mi stal zástupcem vší síly. Kreslil jsem jeden komiks s tímto hrdinou za druhým a ještě je mám schované. Kreslil jsem Tarzana mimo jiné rudou inkoustovou tužkou a vždycky nahého a to, co měl okolo beder, jsem znázorňoval jako rudý ovál. Příklad takového příběhu? Za skalkou číhají hned čtyři lupiči. Tarzan o nich neví, leze si nahoru. Třeskne výstřel z pušky. Kulka šla moc vysoko. Tarzan sebere kámen a další a metá jimi a tři chlapi jsou vyřízeni a pouze náčelník uniká, ale Tarzan ho sleduje a dohoní a vyzve na souboj a přikrčí se a kulka mu hvízdne nad hlavou a honí toho ničemu a tuší nášlapnou minu, ale odskočí a výbuch mu neublíží a běží dál a mizera dobíhá k propasti a Tarzan ho tam dohoní a shodí a lump se chytí a visí a Tarzan se po laně spustí a skopne ho a vyšplhá se nahoru a jde domů. To je celé, ale pamatuji si, že mi to připadalo jaksi obsažnější, když jsem to v sedmi letech tvořil.
Ani Vinnetou ke mně nedorazil z románů a vím, je to barbarské. Taky on přišel televizí a nelze zapomenout na chvíle, kdy jsem prvně viděl západoněmecké filmy Rudý gentleman, Poslední výstřel a Old Shatterhand. Od té doby jsem je viděl ještě párkrát a člověk by logicky čekal, že prohlédnu a identifikuji nedostatky. Možná jsem to udělal, ale původní kouzlo stejně nemizí.
Pamatuji si, že na mě zapůsobila i filmová adaptace Cooperova románu Prérie, a když se do nějakého fikčního světa dostáváte úplně prvně, stačí klidně slabší dílo a nový svět vás i tak okouzlí. I mně se to stalo, Divoký západ mi učaroval. Ty klobouky! To, s jakou samozřejmostí tam všichni střílejí, a ty uhánějící vozy s plachtami. Ty ohnivé šípy. To večerní táboření. I animák Šťastný Luke jsem prvně viděl „na Německu“ a byl to zásah na celý život; zatímco seriály o Lukovi tu nevycházely. Je to neuvěřitelné, ale ony prvně vycházejí až teď, když mi už bylo šedesát. Tarzan, Vinnetou, Lucky Luke a dalším takovým hrdinou z animovaného světa stal se Méďa Béďa. Ve filmu jsou, jak víte, písničky a člověk to taky vidí znovu a čeká, že se iluze rozplyne, ale ne - a pořád to vnímáte očima iluze.
Závěrem ještě k těm padouchům: jednoznačně tenkrát fungoval Fantomas. Ty tři známé komedie. A měl jsem na základní škole spolužáka, jmenoval se, tuším, Petr Roch. Byl trochu vyspělejší než my ostatní a možná i komunisticky smýšlející, jak si vzpomínám, ale podstatné je, že taky jemu byl Fantomas idolem. A navíc ho uměl napodobit.
Stále si to pamatuji. Petr měl zajímavé oči a bavil nás ve třídě opakovaně tím, že napodoboval Fantomasovu masku. Jak? Položil si vždycky vpředu pod límec a předstíral, že si srolovává, shrnuje a stahuje tvář-masku. Vyvalil pod ní bulvy a pak předstíral, že masku natahuje a dlouze ťapal prsty po tváři, aby sedla. Vše dělal obřadně. Fantomas si masku Petra Rocha už jen upravoval a Petr se na nás hleděl a člověk musel věřit, že nekouká Petr, ale démon. Idealizované hrdiny potřebujeme i jako dospělí a nechtěl bych být jednou hrdinou sám sobě.
Než byl Old Shatterhandem, už byl Tarzanem:
