DĚTI: Každoroční výtka Evropské komise

Jako každoročně, i letos nás Evropská komise nepochválila za to, jak jsou u nás vychovávány romské děti. Prý segregované a diskriminované. Nemyslím že příliš oprávněně. Navíc problematik školství zůstává stále ve výlučné pravomoci ČR:..

Ve svém vyjádření k této správě jsem jen potvrdil to, co sdělilo ministerstvo školství ohledně nedobrého stavu pokud jde o vzdělávání těchto dětí. Vyhýbal jsem se tomu, abych potvrdl že se tak děje z důvodů segregace nebo diskriminace. Ne že by k tomu i u nás nedocházelo, ale mantra o diskriminaci, kterou používáme, kdykoliv se setkáme s podobných problémem, jen brání nejen pochopení, ale především řešení tohoto problému. Nestačí přece jen povrchně každoročně rituálně jej pojmenovávat. Ale to se ostatně netýká jen výchovy romských dětí.

Celá problematika romských dětí, nejen při vzděláváni, se nás „úředně“ začne zajímat až když přicházejí do první školní třídy . A kdo zná vyloučené lokality, snadno si představí, že problémy s dítětem, které nezná knihu, nezná hodiny a barvy a o nějakých základech čtení ani nemluvě, jsou školou těžko napravitelné. Učitelé ze škol v Mostě nebo Bílině by o tom mohli vyprávět. Jistě není a nebylo správné tyto děti označovat za nějak mentálně poškozené a takto s nimi zacházet, ale ta sociální deprivace je přece zcela zřejmá a tváříme se, jako bychom ji neviděli. Plyne z jejich dosavadního způsobu života, který zajímá málokoho. Natož aby byla ochota o tom hovořit.

Zde se setkávají tři zásadní otázky, které si musíme zodpovědět . Především je to otázka střetu rodičovských práv a obecného zájmu, aby romské děti nevyrůstaly tak, jak mnohde vyrůstají. Rodiče musí mít především odpovědnost za své děti, nikoliv stát nebo škola, jak nám ro Evropská komise „připomíná“. Jak zasáhnout do zcela zjevného nezájmu romských rodičů o vzdělávání svých dětí? S tím souvisí druhá otázka a ta se týká zájmu romských dětí o své vzdělávání. Mnohdy není velké. Kdo by se divil? Dítě, které se více méně oprávněně domnívá, že jej v budoucnu nečeká nic jiného než mizerně placená práce nebo život na sociálních dávkách a přitom vidí že generace jeho rodičů se sociálními dávkami, příspěvkem na bydlení nebo příležitostnou „šedou“ prací mají vcelku přijatelný život, příliš ambicí ke svému vzdělávání nemá. Asi11% romských žáků končí školní docházku před ukončením základního vzdělávání. A to přesto, že právě vzdělání je to, co by mohlo tuto již generační zátěž vyřešit.

A konečně je zde otázka účasti samotných Romů, resp. jejich organizací při podílu na vzdělávání romských dětí. Kolik je romských učitelů na školách v Bílině, Mostu, nebo kdekoliv jinde? Kolik vzdělaných Romů chodí do rodin a pomáhá s tím, co rodiče v této věci z mnoha důvodů nezvládají? A není příliš mnoho „neziskových organizací“, které i do zahraničí stále poukazují na tento problém, aniž by jej pomáhaly aktivně řešit?

Když jsme se před třiceti lety začali zajímat o romskou problematiku, říkávali jsme si, že se současnou generací Romů toho již mnoho nepořídíme, ale musíme začít zlepšovat tehdejší situaci jejich dětí. Dnes jsme opět tam, kde tehdy. Ale je to náš problém, nikoliv problém Evropy.

Autor je ombudsman