Není klima jako klima. Často skloňované je to ekologicko-udržitelné. Ale pro koho vlastně, pokud je nebude mít kdo tvořit, kdo udržovat? Známe strategii jednoho švédského obchodního řetězce, který klimatem, příznivým k rodinám, vytváří vlídnost a vítanost. Cítíme, že tam se s dětmi a rodinami počítá. Je dostačující snižovat emise skleníkových plynů, aby nám spolu bylo dobře a aby nás bylo dost? Tyto a podobné otázky si kladla konference „Opomíjené otázky pozitivního demografického vývoje“, která proběhla 8. dubna 2025 na půdě Senátu a která se pokoušela nahlédnout z mnoha stran neradostný fakt, proč se u nás dětí příliš mnoho nerodí…

° ° °

Konference, která se věnovala otázkám kolem našeho neradostného demografického vývoje, se konala ještě před zveřejněním oficiálních statistik o vývoji obyvatelstva v roce 2024. Některé příspěvky byly velmi zajímavé, proto si dovoluji nabídnout několik svých postřehů s komentářem.

Demografka Jiřina Kocourková z Přírodovědecké fakulty UK otevřela z našeho pohledu zásadní téma. Řekla, že demografové se začínají, dodejme konečně, zamýšlet i nad tím, jaký vliv na demografickou křivku má hodnotové přenastavení dnešních mladých lidí. A mluvila také o tom, že cestou ke zlepšení je to, aby politika cíleně směřovala k demografické udržitelnosti. K čemuž je podle ní třeba posílit a veřejně lidem sdělovat, jaký je význam rodiny pro jednotlivce a zároveň ocenit přínosy reprodukční funkce rodiny pro celou společnost.

Což je přesně to, co naše politika bohužel dlouhodobě vůbec nedělá. Na rodinu se pohlíží hlavně jako na sociální problém, média se jí dlouhodobě věnují hlavně prizmatem sociálních dávek a rozvodů slavných a porozvodové péče o děti. Rodina se tak v očích mnoha mladých lidí stává něčím, na co zkrátka vůbec nemají dobré vzpomínky, ani chuť něco takového zkoušet. Tady je třeba říci, že už dovozujeme něco, co v přednášce nezaznělo.

V této souvislosti bylo zajímavé, že z publika zazněla otázka, která se vlastně sama nabízela, totiž proč nedávná reforma školních vzdělávacích programů, která měla plná ústa toho, jak je třeba reagovat na aktuální výzvy společnosti, význam rodiny a rodinných hodnot vůbec neakcentuje, naopak v mnohém podrývá. Nejen, že témata typu „péče o rodinu“ nejsou zahrnuty ani v nějakých obecných cílech vzdělávání, na rozdíl třeba od „péče o planetu“, ale absolutně chybí i v konkrétním učivu, nic nenajdete ani v očekávaných výsledcích učiva. Pokud nevychováváme a cíleně nevedeme děti k rodinným hodnotám, můžeme se pak divit, že některé naše děti už vlastní děti ani mít nechtějí? Skutečně je to něco, co by mělo demografy a jiné odborníky překvapovat?

Redaktorka Eva Mošpanová z Deníku N hovořila o tom, co – na základě ankety čtenářek těchto novin – ženám brání mít děti. I v této specifické čtenářské skupině nepřekvapivě hrály velkou roli ekonomické důvody, tedy převážně nedostupné bydlení, které je reálným problémem při zakládání rodin, o kterém se sice pořád mluví, ale nikdo zatím u nás neměl odvahu jít cestou bezúročných půjček na bydlení pro rodiny, které, když lidé budou mít více dětí, stát časem odpustí, jako viditelné ocenění péče o děti. Tak daleko samozřejmě ani redaktorka Deníku N nezašla. Ale připustila, že se bohužel ukazuje, že ekonomická nejistota, hlavně ta ohledně bydlení, vede k odkládání rodičovství, a tudíž tady je přesně ten prostor státu, kde je velká možnost chování lidí ovlivnit. Navzdory tomu, že z médií jinak často slyšíme, že penězi demografii neovlivníme. Tak tady to ale zrovna neplatí.

Profesorka Lenka Šulová z Pedagogické fakulty UK pak skvěle shrnula politické i ideové příčiny daného stavu. Zmínila například chybějící protirozvodové bariéry (ano, bohužel další usnadnění rozvodů z pera ministerstva spravedlnosti psaném ve spolupráci s poslankyní Evou Decroix je na spadnutí ve 3. čtení), nepřiměřený paternalismus ze strany státu vůči rodinám a celkové zaměření společnosti na zájem jednotlivce na úkor celku a mnohé další. Zmíněno bylo, že roli hrají i otázky kolem znejišťování pohlaví, tedy to, že dnešní rodiče si nejsou jistí svou mateřskou a otcovskou rolí. A že to stále nejsou a nikdy nebudou zaměnitelné kategorie. Tento příspěvek byl suverénně nejlepší na celé konferenci a moc doporučujeme jeho shlédnutí.

Zajímavý byl také vhled do situace v sousedním Německu, kterou představili hned dva zahraniční hosté. Německo má ohledně demografie ještě smutnější prognózy než my. Mladí lidé, a hlavně rodiny s dětmi, nesou na sobě obrovské náklady na zelenou politiku, což v Německu vyvolává silné volání po mezigenerační nikoliv už solidaritě, ale přímo spravedlnosti. Už dnes je významná část německých důchodců bezdětných a náklady na jejich důchody, sociální a zdravotní péči nesou a ponesou děti někoho jiného. Zároveň u lidí s dětmi nejsou zohledněny náklady na výchovu dětí, což je prostě neudržitelné a prorodinné organizace v Německu na to podávají žaloby. Z nichž některé zaznamenaly úspěch u tamního Ústavního soudu, protože ale nedošlo k žádoucí nápravě, bude v brzké době tyto věci řešit Evropský soud pro lidská práva, což i pro nás bude zajímavé sledovat.

Na závěr vystoupila ještě docentka Michaela Hřivnová z Pedagogické fakulty v Olomouci. Hřivnová přiznala, že dosavadní školní plány se možná až příliš zaměřovaly na prevenci předčasného, a tudíž nechtěného těhotenství, což zřejmě mělo i jiné efekty. Dále představovala výsledky svého výzkumu ohledně rodičovství, kde se mladých mimo jiné ptala na umělé oplodnění a náhradní mateřství. V minulosti se Hřivnová podílela na tvorbě rámcových vzdělávacích programů pro základní školy, možná i proto se trochu pokusila obhájit ty nové s tím, jak je úžasné, že se poprvé v nepovinných částech vzdělávacích programů objevují i témata s odkládaným a pozdním rodičovstvím. Člověk se skoro chtěl zeptat: A není to málo Antone Pavloviči?

Tento poslední příspěvek v podstatě ilustroval určitou nemožnost nápravy, pokud se o ní budou pokoušet ti samí lidé, kteří nás tak nějak do daného stavu v podstatě zavedli. A to teď vůbec není myšleno na konkrétní paní docentku, ale na všechny tvůrce nových rámcových vzdělávacích programů, kteří ve snaze inovovat vzdělávání a takzvaně ho převést do 21. století vůbec nepočítali s tím, že aktuální výzvy budou hodně jiné, než si oni sami představovali. A návrat ke konzervativnějším hodnotám jako je rodina, která má děti, nebo třeba potřeba bránit svou vlast je pořádně zaskočil. I proto je třeba, aby politika začala naslouchat i hlasu zdravého rozumu, který se nevyhřívá v rámci současného mainstreamu za štědré podpory z grantů veřejných rozpočtů a soukromých nadací. Realita je jiná a stačí už jen pár let, abychom v Evropě prozřeli, co jsou skutečné problémy budoucnosti. Například to, že dle odhadů Eurostatu bude v roce 2053 v Česku 50,3 % populace starší, než je neproduktivní věk. Kdo zajistí jejich důchody a sociální stát, jak ho dnes známe?

° ° °

Výstupy a doporučení z XXIV. mezinárodní konference o demografii (zpracoval Rodinný svaz ČR):

• Úhrnná plodnost je závislá na počtu a věkovém složení žen v reprodukčním věku (15–49 let). Zejména je zásadní věk prvorodiček. Je důležité, aby se první dítě narodilo před 30. rokem života matky (Kocourková). Výzkumy u studujících VŠ (Hřivnová) ukazují, že je nedostatečná znalost o klesající přirozené schopnosti otěhotnět po třicátém roce věku při odkládání rodičovství. Neznalost působní negativně na realizaci jinak velmi vysokých rodičovských přání: 97 % žen a 88 % mužů se chce stát matkou/otcem. Např. pravděpodobnost otěhotnění při ovulaci mladé ženy (18 – 30 let) se pohybuje mezi 10-19 % v jednom cyklu. Tuto informaci správně určila pouze necelá 2 % žen a necelých 7 % mužů. Zřejmý důsledek dosavadní praxe, která se téměř výlučně věnuje prevenci otěhotnění.

Posílit edukaci na základních a středních školách o významu včasného rodičovství i s ohledem na biologické danosti.

• Reprodukční plány se nesnižují, je dominantní dvoudětný model rodiny, ale plány se daří naplnit jen ze 2/3.
• Roste ale nejistota v reprodukčních plánech mladých lidí. To ukazují např. odpovědi na výzkumnou otázku, zda „žena potřebuje mít děti k naplnění svého života“ – respondentky ve věku 18 – 29 let: pokles kladných odpovědí z 65 % v roce 2005 na 22 % v roce 2020-2022. To znamená, že mít děti už není norma ani povinnost.
• Obvyklá opatření na podporu harmonizace rodinného a profesního života nestačí těm, kteří se rozhodují nerealizovat svoje rodinná přání. Tyto páry zmiňují absenci širší pomoci, odrazují je příklady v okolí a chybějící psychická podpora pro rozhodnutí mít dítě či děti. Poukazují také na osobní negativní zkušenost s mateřstvím (Mošpanová).

Posílit význam rodiny (partnerství, dětí) pro jednotlivce. Podpora partnerských vztahů a hodnoty rodiny.

• Narození prvního dítěte a dětí vyššího pořadí předchází důkladná reflexe podmínek, zejména materiálního zajištění páru: bydlení, příjmu a nákladů (Kocourková, Chaloupka).
• V diskurzu o významu daňových slev na děti a zohlednění dětí při výpočtu důchodu se často uvádí jako argument, že „peníze nezvyšují porodnost“. Založit rodinu a vychovat dítě je náklad, jehož výše je odhadována na 1,8 milionů korun (Mošpanová). Daňové slevy a další dávky nejsou proto u rodin s dětmi podporou v pravém slova smyslu, ale částkou, která velmi nedokonale vyrovnává náklady (Chaloupka). Proto i otázka, nakolik peníze na vyrovnání nákladů rodin působí na vyšší porodnost, je zavádějící.

O stimulaci porodnosti by se dalo mluvit teprve tehdy, pokud by finanční plnění od státu převyšovalo náklady rodin. K tomu nedochází nikde na světě.

• Neobvyklý pohled přinesla vystoupení jednatelů dvou největších rodinných svazů: hovořili o mezigenerační spravedlnosti. A to jak s ohledem na nutnost zavádění opatření na ochranu klimatu pro budoucí generace, která nebudou svými náklady padat na bedra rodin (Dantlgraber), tak s ohledem na financování odvodů na sociální pojištění a pojištění na péči (Heimann). Oba svazy se dlouhodobě snaží, aby byly v odvodech zohledněny náklady na výchovu budoucích daňových poplatníků. Zatím dochází ke dvojí diskriminaci:
• stejné odvody na sociální pojištění odvádějí jak dětní tak bezdětní, přičemž důchod matky se třemi dětmi je o 26 % nižší než bezdětné ženy,
• dětní musejí odvádět, byť sníženou, částku na pojištění na péči.

Pro ČR to znamená počítat s přínosem rodin při úvahách o zavedení pojištění na péči.

Zohlednit význam reprodukční funkce rodiny pro společnost při stanovení výše odvodů na sociální pojištění a stanovení výše daňové slevy na dítě minimálně ve výši životního minima dítěte.

• Dosud neprobádaným faktorem demografického vývoje je důvěra. Je v jistém smyslu srovnatelná s porodností. Analogicky s tvrzením, že instituce, které mají důvěru, lépe zvládnou problémy (obojí Müller), se nabízí otázka, zda se rodině dostává ze strany společnosti dostatek důvěry. Přitom rodina je jeden z hlavních generátorů důvěry, protože v rodině dítě získává sebedůvěru, která je základem pro navazování vztahů (Müller).
• V této souvislosti je závažná jakákoli paternalistická snaha státu na úkor společenské podpory vztahových kompetencí, které jsou zásadní pro autonomii rodiny. V tomto ohledu jsou překážkou rozvody, jejichž řešením není ani tzv. střídavá (společná) péče, protože dítě nemůže zažívat součinnost rodičů (Šulová).

Faktory ovlivňující funkčnost rodiny je nutno rozvíjet nejen na materiální, ale i na vztahové úrovni.