Kromě progresivních fanatiků bez vzdělání věří málokdo na větrnou energii, ale politikové vytvořili náladu, že jde o nutné zlo. Nutné údajně proto, aby Česko dostalo jakési dotace od Evropské unie. Zlo proto, že větrníky hyzdí krajinu, zabírají užitečnou půdu, zabíjí hmyz, ptáky i savce, a hlukem a infrazvukem škodí lidem. Energii neprodukují, když je potřeba, ale když fouká vítr o určité rychlosti. Investiční náklady větrné elektrárny na 1 kWh jsou víc než dvojnásobné ve srovnání s jadernou energií. Aby se zajistila návratnost, byl vytvořen zákon 180/2005, který uměle reguluje ceny a zaručuje výrobcům jinak nerentabilních technologií výkup. Z ekonomického i ekologického hlediska je důležité množství energie spotřebované při budování zdroje (výroba, výstavba, získání paliva, provoz, údržba) v poměru k množství energie vyrobené daným zdrojem. Jaderná elektrárna spotřebuje 1,7 % energie co vyrobí, uhelná 3,5 % a větrná 8.3 %. Větrné elektrárny se dále vyznačují nízkou hustotou výkonu, takže větrná farma o celkovém výkonu 1000 MW (jeden blok temelínské elektrárny) zabere rozlohu stovek kilometrů čtverečních (zde).

Nejlepší evropská technická univerzita, ETH v Zürichu, zpracovala data z provozu 18 000 německých větrných elektráren (z více než 30 000), a zjistila, že většina jich je ztrátová a neživotaschopná bez trvalých dotací. Navíc narušení vzdušného proudění poškodilo v Německu mnohé ekosystémy, včetně lesů, vřesovišť, polí, luk, rašelinišť a tůní. Nikoho nezajímá, že nemalá část větrných elektráren, stejně jako polovina světové oceli, se vyrábí v Číně, která získává přes 80 % energie z fosilních paliv a víc než 50 % z uhlí (zde). Zjištění vědců, že větrné parky třeba v Německu měřitelně snižují srážky a zvyšují teplotu v oblastech za větrníky (až o 0,3C) jsou ignorována (zde). V Česku jsou navíc povětrnostní podmínky méně příznivé než v přímořských státech, takže koeficient ročního využití je menší než třeba v Německu. Stožár vysoký dvě stě padesát metrů je zapuštěn k obří desce o hmotnosti v řádu tisíců tun (zde). Větrné turbíny mají proměnný výkon i otáčky, a zfázování sítě po jejich připojení může být problematické; rozsáhlý výpadek proudu v jižní Evropě v roce 2025 toho byl ukázkou (zde).

Známý český biolog Jaroslav Petr říká, že jen španělské větrné elektrárny zahubí ročně až 18 milionů ptáků a netopýrů, včetně vzácných druhů. Velcí dravci mají tu smůlu, že za letu nesledují dráhu před sebou, jelikož se v evoluci s 200 metrů vysokou vrtulí v přírodě nepotkávali. Netopýři se sice vyhnou, ale průlet podtlakovou zónou je pro ně smrtící, zadusí se vlastní krví z těžce poškozené plicní tkáně. Větrníky mohou některým druhům zasadit poslední ránu. Infrazvuky z větrníků na mořských mělčinách mohou narušit komunikaci a orientaci kytovců. Jaroslav Petr shrnuje: „Veřejnost však o téhle krvavé stránce kšeftu s energií z obnovitelných zdrojů informována není. Proč by také měla být. Je už dávno rozhodnuto. My alternativními zdroji energie přírodu zachráníme, i kdybychom ji přitom měli zničit. Hlavně že to sype…“ (zde). Jiří Klučina, starosta obce Boreč, která je v „akcelerační zóně“, tj. oblasti určené k urychlené stavbě hyzdících obrů, si stěžuje: „Je absurdní, že v době, kdy potřebujete souhlasy dotčených i na stavbu plotu a například při stavbě rodinného domu se posuzuje i vliv na ptactvo, může vznikat legislativa, která má umožnit stavbu 250 metrů vysokých větrných elektráren prakticky bez jakýchkoliv posouzení a souhlasů“ (zde).

Do akcelerační zóny se dostaly i Chorušice, idylická vesnička blízko Kokořínska, kam jsem léta jezdil na víkend. Podaří-li se větrné mafii plány prosadit, bude krajina od Bezdězu směrem na Ještěd poseta jizvami obřích větrníků; sotva by ji Karel Hynek Mácha poznal. Starosta Chorušic mluvil i na semináři v parlamentu, který nedávno organizovali politikové z SPD. Občané z oblastí, které mají být postiženy, jsou bezmocní. Starostové dostali jen pár dní k zasílání připomínek, ty ale budou asi stejně ignorovány. Kulturními lidmi široce nenáviděný Rajchl na semináři rozumně upozornil, že by se občanům mělo otevřeně dát na výběr mezi odmítnutím evropských dotací a zničením české krajiny. Na mimořádné koaliční radě k akceleračním oblastem byl zesměšňovaný Filip Turek jediný, kdo zastával pozici, že krajina je přednější než dotace (zde). Vymezení zón má být kompromis, kterým se má nakrmit EU, přičemž se zničené oblasti snad podaří omezit jen na část krajiny (zde). Tragédií pro českou krajinu jsou hlavně politikové dvou hlavních táborů: buď mají větrníky z progresivistických důvodů rádi, anebo jejich zavádění podpoří, aby mohl Babiš dostat od Evropy dotace. Odpůrci větrníků jsou jen u těch ostrakizovaných Motoristů a SPD.

Větrní baroni tvrdí všude, kde se dá, že Česká republika přešlapuje na místě a „v rozvoji obnovitelných zdrojů nám tak utíká celá Evropská unie“. Užitečnými idioty větrným byznysmenům jsou absolventky humanistických studií, které v progresivních novinách „ukazují na grafech“, jak je velká část české veřejnosti nadšená z rozvoje větrnosti (zde), a kritizují zaostalce, kteří pokroku brání a způsobují, že Česko za Evropou zaostává (zde). Podle mnoha „výzkumů“ větrná energie nijak neškodí (zde). Takové výzkumy si aktivisté a byznysmeni snadno objednají a jejich výsledky šíří s pomocí firem PR (zde). V roce 2023 prošly směrnice EU o obnovitelných zdrojích, tzv. RED III, v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky mimořádně hladce, domácí legislativu uvádějící směrnice RED III do praxe podpořilo 140 ze 156 přítomných poslanců.

Stavět větrné mlýny místo jaderných bloků je filozofie přicházející z Německa. Dnes se to nejmenuje Rassentheorie ale Energiewende, a zase jde o strašně chytrou a zásadní přestavbu společnosti na základě nových „vědeckých teorií“, která obsahuje zavření těch nejúčinnějších a nejčistších elektráren, tj jaderných, a postavení nejdestruktivnějších a nejméně účinných, větrných. Tentokrát nejde o boj Dona Quijota proti větrným mlýnům, ale o boj Hanswursta na straně větrných mlýnů. Otázka je, zda není lepší opustit tu potápějící se loď zvanou zelená Evropa, nebo alespoň se postavit proti sebedestruktivním opatřením a strhnout další státy k odporu. Jediný, kdo alespoň slovně odpor dává najevo, jsou ty nejproklínanější a nejzesměšňovanější lidé v Česku. Na palubě českého Titaniku věnuje většina publicistů a politických činitelů všechnu energii na vychvalování svého oblíbeného komunistického agenta StB nebo svého oblíbeného komunistického rozvědčíka, a do hloubky analyzují otázku, jak dalece jsou motoristé hranatí nebo SPD japonští. Za deset nebo dvacet let budou nad troskami analyzovat, „zdalipak jsme se tehdy mohli bránit“.

Rok 1938 je passé, přicházejí nové hrozby. Zničení krajiny větrníky je jedna z nich, a diskusi, zda je třeba se proti nim bránit nemá cenu odkládat na rok 2050. Teď je ta chvíle na obranu, teď je třeba se bránit. Jacísi ochránci prostředí již zničili lesy na Šumavě tím, že je zamořili milovaným kůrovcem, teď chtějí bojovníci s klimatem po celé zemi vysadit lesy větrníků. Stromy možná časem dorostou, ale vykořenit a zlikvidovat džungli nerecyklovatelných obrů v příštích 50 letech bude mnohem obtížnější. Tragické na této nové hrozbě je to, že se o ní všeobecně mlčí. Nesmírná pozornost se věnuje tomu, kdo pojede do Ankary, co zase řekl Trump, jak dlouhé šaty měla jakási hvězda na festivalu ve Varech. Ale od plánovaného zničení české krajiny se byznysmenům podařilo zcela odvrátit pozornost úplně všech. Jako o roce 1938 se jednou možná bude diskutovat také o roce 2026. Ale možná, že je ještě čas se bránit.

Hegaion.cz