DENÍK: Dědkovy zápisky (18)
Pracovní povinnosti mě vyhnaly zase kousek do světa, tak jsem naložil jednu spolujezdkyni a jednoho spolujezdce a vyrazilo se ranním kuropěním. První zastávka Pohoří kousek za Ústím. Tak si tak říkám, na kopce se nějak dostat musím, tak na naši krásnou dálnici, směr Knínice, pak Libouchecký most, tunel Libouchec, tunel Panenská a na náhorní planině Krušných hor jsem vypadnul poslední odbočkou na území republiky na Petrovice. Od prosince roku 2006, kdy byl tento úsek dálnice zprovozněn, tady již jedu po kolikáté, ale vždycky před pány staviteli a hlavně před pány inženýry opravdu hluboce smekám, fantastické technické dílo, navíc i opravdu velice pěkně esteticky vypadající - viz první obrázek a to je jenom lávka pro pěší přes dálnici. Druhý obrázek je vjezd do tunelu Libouchec, třetí vjezd do tunelu Panenská a tunel Panenská.
Znám jednoho maníka, kterej tam celou dobu výstavby hákoval a ten je na to velice pyšnej - to jsem stavěl JÁ! A má plnou pravdu! Provoz do Němců nic moc, ale z Němců sem to velice rychle houstlo, odpoledne se to vymění. Dálnice je dost využívána a paradoxně i pro některou místní dopravu, než přejedeš Ústí skrz přes všechny křižovatky, tak jseš na druhém konci podstatně rychleji okolo.
U Petrovic se dokončuje velký související areál správy a údržby dálnice. A taky mě překvapilo docela množství Němců v místních petrovických obchodech, říkalo se, že s otevřením dálnice nebudou atd. No jó, ale voni jsou tady po dálnici daleko rychlejc a z odbočky je do Petrovic pár set metrů. Jinak ten celý den počasí jaké fík, co jako fík, jako dva fíci.
Tak dále po vrcholové silničce do Tisé, kde visí cedule "VÁŽENÍ NÁVŠTĚVNÍCI, POMALU DOZRÁVAJÍ A OPADÁVAJÍ HOROLEZCI, DEJTE SI BACHA", aspoň vod těch blbců je to vtipný. Tiské stěny jsou velice navštěvované a jsou trvalým objektem zájmu a zábavy hlavně pro děti. Nějaká svařovaná prolejzačka v parku na sídlišti, pchá, ale tady ty spousty ďourek přírodních.
Tisá taky vstoupila do povědomí minulý rok, kdy se tam natáčela NARNIE a místní strážníci hlídali neposkvrněnost sněhové pokrývky ve skalách. Letos by se asi se sněhem moc nechytli.
Okolo Turistické chaty, která je jakýmsi ukončením Tiských stěn na Sněžník. Cestou míjíš odbočku na Ostrov, známé rekreační místo, dokonce vhodné i pro MV ČR, tak to už musí bejt. Je tam pár lezeckých skal a krásné přírodní jezero a taky si můžeš skočit do Němců. Holt na Sněžníku jsem drze dojel až k rozhledně, což se nesmí, ale jedeme jako úředně a bylo ráno. Roku 1865 tu byl zřízen i hostinec, v roce 1936 proslula navíc tím, že na ní byl u nás poprvé zachycen televizní signál: z olympijských her Berlíně. Rozhledna byla potom od 70. let dlouho nepřístupná a zničená (a to včetně hospody) a opravit se jí podařilo až roku 1992, kdy byla znovu zpřístupněna. Hospodu provozuje Club Radio Děčín. Jinak výhled nic moc, bylo sice slunečno, ale jaksi kouřmo a jemně zataženo.
Tak dál a dál náhorní planinou okolo Vlčího jezera, okolo odbočky na Kristin Hrádek (na usměvavého vedoucího Pepu jsme se podívat nešli, minulý rok po zimě kvílel, jak ho bolejí ruce, letos by to bylo asi značně lepší) a dojelo se dolů k vodě labské - Děčín Přípeř, provozovna Karko - družstvo invalidů a plná lidí a všichni pilně pracují, mají najednou slušně zakázek. A to v těch teď dobách - ale zase žádnej invalidní cigán, divný docela. Proč taky!
Tam se vyřídil úřad a přes starý labský most odporným kopcem Kameničákem na Huntířov a Českou Kamenici. Furt na sever, přes Chřibskou až do Krásné Lípy. Na náměstí odbočit a krásnou kouzelnou krajinou a údolíčkem až na Vlčí Horu. Tam se také splnil pracovní úkol, kouknul na pěknou solitérní zahradu a jedeme dál - Šluknov Císařský.
Trochu se zabloudilo, což bych řekl, že je normální, a strašnou polní cestou na loveckou chatu, kterou užívá a vlastní část rodiny Bouškovic. Naprostá samota, bez elektriky samozřejmě, studánka a okolo tekoucí potok. Jinak špičkový sklep, pod ním teče kus potoka, takže všechno krásně chlazené. Já tam skoro vůbec nejezdím, mě by tam asi Káťa za 24 hodin zabila, vona je velice společenský tvor, žádná kámoška, nic a nic. Už jsem někde říkal, že na chaty a chalupy jezdí lidi, kteří nemají děti a nebo mají děti malinké, ty eště držejí hubu, krok a zákryt. Ale tyhle náctilété skoroslečny, to je někdy radost. Přežil to ovšem každej, přežiju to taky, jestli dřív ovšem neumřu, to se může stát i zejtra.
Tak jsem vyvětral, kouknul po okolí a za chvíli zase zpátky směr Ústí. Tak na Rumburk, Horní Podluží, Svor, Česká Lípa, Merboltice, ještě při cestě návštěva starého barda Jana v horách Náčkovických a do Ústí. Kousek piva na Střekově v hospodě Pod Vyhlídkou a rozchod.
***
Dorazila taky jedna mladá paní odnaproti se zajímavou prosbičkou. Dělá jakýsi přeškolovací kurz na výpočetní techniku a vůbec jí to nejde. Doma samozřejmě nic nemá a nechce v kurzu vypadat jako blbec. Tak jí říkám, žádnej problém, Kateřina to s vámi klidně zvládne. Koukala jako telík, jak to holce jde. Navíc je snad původním povolání kadeřnice a Kačena s ní ukula jakousi vzájemně výhodnou dohodu. Nesmí se holt člověk bát a nesmí se bát se slušně zeptat - tvrdím každýmu já a Kateřina to dělá. Taky jsem jí říkal, proti slušnosti není obrany.
Tak k nám bude chodit někdy dámská návštěva docela slušně vypadající. Jenom aby to nedopadlo (nebo dopadlo!) jako s kamarádem Jindrou někdy před 49 lety, jestli dobře počítám.
Že nevíte, o co jde? Před těmi lety jsme táhli partu a v ní taky Jindra, 18 let, urostlý pohledný chlapec. A ten měl naprosto vyjímečného koníčka - šití a pletení, dost nepochopitelné, ale prostě to tak bylo a snad eště je (už jsem ho tři roky neviděl, je na Moravě). V roce 1958 a poté dlouho dál vládla móda Brusel, brutální barvy, ostré obrazce, čáry a křivky.
Poznámka z pera Astona O. Neffa (2005): EXPO 58 Režim tenkrát nasadil nejlepší výtvarníky a architekty a ti opravdu vytvořili Potěmkinovu vesnici, obraz svěžího ducha a zábavných nápadů, tedy něčeho, co v komunistickém režimu fakticky neexistovalo, jen v mála izolovaných kontrolovaných enklávách a ovšem i v undergroundu, který ale neměl šanci se dostat na povrch. Nicméně režim za to zaplatil. Tím, že prorazil díru do plotu z ostnatého drátu a připustil, že Západ může být v jistém smyslu nějak snad i trošku pozitivní, vyvolal zvědavost a chuť na prorážení dalších děr. Brusel, to byl najednou pojem. Vliv bruselské výstavy na životní styl komunistického Československa byl dlouho patrný. Lidé si začali všímat designu - do té doby něco takového bylo absolutní tabu. V obchodech se objevily první moderně stylizované nábytky. Začalo se experimentovat s barvami do módy přišly "pastelové barvy", i moje maminka nechala přemalovat byt na pastelové barvy a marně jí nabízel malíř pan Kvíčala své služby mistra ve válečkovém dekoru!. A přestože uplynulo od té doby skoro půl století, dodnes vidíte mříže a ploty ve stylu "brusel" - to jsou ty naskládané trojúhelníky, svařené z armovacího drátu a podobných podřadných materiálů.
Ale to není zrovna to o čem jsem chtěl hovořit. Jindra se pustil do dívčích šatů a šlo mu to jako po másle. Zajímavé, chybělo kde co, ale látek bylo pozoruhodně dost a slušný výběr v Ústí a okolí (Vlnola, Benary a podobně). Tak tady chodily slečinky v ostře modré blůzce a červené sukni, vedle ní sličný mladík v ostře modrých kalhotách a švédské ostře červené košili. Taky jsem to nosil (vyjma té slečny).
Jindra měl byteček na Bukově vedle zbourané lékárny, jedna místnost s palandou a na ní hromada beránčích kůží (fotřík byl odněkud z JZD), topení v kamnech, no a šicí stroj a dvě dřevěné panny. Holt každá slečinka musela k němu přijít na zkouška jednou, ne-li víckrát a on toho krutě využíval, stejně každá děva už byla polonahatá, tak co. Strašně jsme mu to záviděli pacholkovi, logicky. Von teda vyjímečně šil i pro kamarády, ale to ho moc nebavilo. A v těch krásných dobách žadnej AIDS a podobné blbinky. Co by taky ženská pro parádu neudělala. Nakonec ho uhnala jedna studenta pajďáku tady v Ústí a odtáhla si ho domů na Moravu. Snad už šaty nešije, proboha! Tak si říkám služba je služba a jestli učím na PC nebo šiju šaty? Líbilo by se mi to, no jó, jen těch pouhých krátkých a docela pěkných 49 let.
Když tak se bavíme o rozhlednách a vyhlídkách, jeden můj dobrý známý o tomhle nemůže ani slyšet a každému vykládá, jaká je blbost vylejzat a štvát se na nějaké kopce jenom proto, abych seshora viděl, jak je dole krásně. Vždyť to je naprostá a logická kravina, předci.
Když je dole pěkně, proč lízt na kopce. Má snad i dokonce pravdu, si myslím já, starej muž. Zajímavá teorie, není-liž pravda? Pro něj je to ale to pravé ořechové a on se taky podle toho chová. Už tou svou nablblou teoryjí rozrejpal pár turistickejch spolků v Ústí a okolí. Von na ně dycinky čeká dole v údolí v hospůdce, kam oni samozřejmě musejí dojít. Žízeň je prostě žízeň, s tím nic neuděláš a reje potom do nich kolem dokola. Pohoda, nebolí ho nohy, nemá puchejře a psychickej zážitek z keců z vejletu má možná lepší než ti utahaní turisté.
Zase po letech za firmou CONSULT & CONSULTING. Já jim ovšem v důvěrných chvilkách říkám cecíček. Voni se vždycky naštvou, nevím teda proč. Já jenom, jak umíte krásně podojit své klienty! Takhle se okecáváme už dlouho. Před jistou dobou měli problém, lépe řečeno mají ho furt. Dva jednatelé ve firmě, jeden si vzal půjčku řádově několik melounů, zaručil se firmou a vzal dráhu někam na Hawai či co, prostě není a nejni a nikdo o něm neví. A neví o něm ani jeho manželka, která by taky chtěla nějakou tu pětku. Holt už je nějaké jiná - a budiž mu to přáno. Navíc těsně před zmizením podal návrh na rozvod a eště navíc, jak to tak bejvá, se s ním ztratila čerstvě nastoupená absolventka VŠE s perfektní znalostí angličtiny. A banka prostě na firmě chce splácet půjčku, vcelku logicky. Ten druhej jednatel se o tom dozvěděl, až když všechno bylo upatláno a ex post (krásně blbě tedy napsaná společenská smlouva), a začala zábava, která se táhne už druhým rokem. Tak jdeme s exekutorem zkoumat bonitu podniku a možná vymyslet splátkový kalendář nebo prostě něco. Ten druhej je z toho na mrtvici, on jako řádný jednatel samozřejmě ručí za závazky firmy veškerým svým majetkem. No jó, no… Láska je holt láska! A k tomu všemu jsou potřeba taky penízky. Neny penyz, neny laska - jak říká naše známá místní střekovská cikánská prostitutka. Opravdu příšerně vošklivá, síla tedy, to jen tak mimochodem.
Manželé hrají golf. Při jednom odpalu proletí míček sklem terasy přilehlého domu. Manželé, vědomi si viny, se ihned běží omluvit majiteli. Volají, ale nikdo neodpovídá. Dívají se tedy rozbitou terasou do domu a vedle rozbité krásné láhve vidí stát poměrně atraktivního muže s turbanem na hlavě.
"Jste majitelem domu?" ptá se ho manžel. Muž chvíli hledí na pár a potom odpoví: "Ne, já jsem byl tisíc let uvězněn v této láhvi a teď někdo odpálil golfový míček, míček láhev rozbil a mě samotného osvobodil."
Manžel: "Óóó, potom jste tedy duch z té láhve!" "Zcela správně. Splním vám dvě přání, třetí bych si s dovolením nechal pro sebe." Manžel si tedy rychle přeje: "Super! Takže já bych chtěl plat milión eur zdaněných ročně..." "Splněno! A druhé přání?"
Manželka: "Abychom měli stále na stole jen nejlepší jídla a nápoje." "Zajisté! No a teď moje přání," na to duch. "Tisíc let jsem byl uvězněn v láhvi a neměl žádnou ženu. Přál bych si teď užít zbytek dne s vaší manželkou." Manželé rozpačitě souhlasili, on šel zpět na golfové hřiště, ona s duchem do ložnice. Když byli právě v nejlepším, ptá se duch ženy: "Jak starý je tvůj manžel?" Ona mu říká, že mu bude 37 let. "A to ještě věří na duchy z láhve?!"
Tak v tejdnu táhnu k jedné firmě za Ústím, kousek vedle našeho špičkově vybaveného mezinárodního, mezistátního a mezikontinentálního letiště kousek pod Jedlovou horou. Hned vedle letiště vede dálnice, to taky nemá každej. Bohužel to naše travnaté a drnovaté letiště má jednu podstatnou nevýhodu, je prostě závislé na rozmnožovacím cyklu krtků, je-li přemnoženo, tak se prostě nelítá. Už se tam popralo mezi sebou několik stovek ekologů, máme jich tady dvě velké skupiny - jedna tvrdí, že krtek je užitečnej, a druhá samozřejmě přesnej vopak, jak to u nich tak normálně bejvá. Ale jednou za rok se tam konají známé Ústecké letecké dny s leteckým cirkusem, při kterých se ovšem vždy vypije neuvěřitelné množství speciálního leteckého piva Zlatopramen a Březňák.
Tak vlezu do firmy, otevře mi jedna panička a já na ni jenom zírám. Uvítala a šla uvařit kafe, vrátila se a já na ni furt zírám. Trochu nervosní se mě počala ptát, proč. Tak jsem jí vysvětlil, že ona je můj ztělesněný idól mých chlapeckýchg, mužských a snad i dědkovských snů. Nazrzlé podelší medové vlasy, pihatá, brejlatá, širší lícní kosti, pěkně posazená malá prsa a vysoká, prostě kousek k pohledání. Tak se tam chvíli kecalo a ona se pak přiznala, že jí tohle nikdo nikdy v jejích 45 letech neřekl. Asi mají pánové jinej vkus. Tak ji uvidím ještě párkrát, k mé opravdu velké lítosti jenom služebně, no jó.... Žádné sexuální harašení, jen podívání na fakticky pěknej kousek přírody. Je prostě z dobrého chovu.
Ale stejně jsem tam jako starej dědek zazářil jasným plamenem, na dvoře mají starou hasičskou ERENU a dávají jí dohromady pro jakousi výstavu hasičských vozů. Očumuju samozřejmě, a oni, že s tím nikdo neumí jezdit. Chápu docela, převodovka bez synchronizace, dost na dnešního řidiče průšvih. Starej voják zvládne všechno, tak jsem si osvěžil znalosti někdy před pomalu 50 lety - ubrat plyn, vymáčknout spojku, vyndat rychlost, pustit spojku, přidat plyn, ubrat plyn, vymáčknout spojku, zařadit rychlost, pustit spojku a přidat plyn a jedem. Za pár minut jsem s tím vozidlem klidně objel dvůr, řadil skoro automaticky jako za mlada a koukali jako vejři. Tak jsem se holt chvilku koupal v obdivu davů a taky té paničky, samozřejmě.
