DEMONSTRACE: Jak jsem (zase) potkal lůzu

aneb Sto tisíc proti pěti

Neodolal jsem a vyrazil jsem se podívat, jak se vyvinula lůza, o které jsem psal minulý rok a se kterou jsem se potkal během odborové stávky. A stejně jako vloni se i teď omlouvám za některé vulgarismy, které v textu padnou, protože bez nich by to nebylo ono.

Na úvod musím říct, že nemyslící dav ovládaný levicovými politiky a odborovými bafuňáři doznal mnoho změn. K horšímu. Je agresivnější, hlasitější, nabubřelejší, má mnohem víc chapadel a je podlejší. Zkrátka, lůza dozrála do puberty. Hlavně jedna z hlav, které lůzou hýbají, Zavadil (ne, nemám chuť tu osobu oslovovat jako pana Zavadila) se proměnila v něco extrémně arogantního. O Zavadilovi ale až o něco později.

Úmyslně vynechám rozbor toho, co zaznělo během demonstrace z podia, to nechám povolanějším, sám si ty hromady hnoje musím teprv pustit ze záznamu. Věnuju se jen tomu, jak akce vypadala z pohledu "druhé strany barikády".

Je smutné, když pod různými články na idnesu, novinkách nebo na facebooku čtu názory, že by se odboráři měli jít zahrabat, jak by ti, co přišli demonstrovat, měli raději makat a šetřit a ne hlásat, jakou mají bídu, a pak si autem udělat výlet do Prahy a pak vidět, že se nás v reálném, nevirtuálním světě sešla jen hrstka. Netuším, jestli kromě nás byla na Václaváku ještě jiná skupinka, ale mám neblahý pocit, že se nás proti stotisícihlavému davu lůzy sešlo jen pět. Čtyři, kteří jsme se spontánně domluvili na Facebooku, a jeden postarší pán, který vcelku neohroženě korzoval davem s transparentem v ruce.

Sešli jsme se před polednem pod koněm, od pódia nás vítal zpěv Waldy Matušky, poopravovali jsme si transparenty, protože jednomu se drobet zhroutila konstrukce a mně se nevyplatilo nastoupit s cedulí do vagonu metra, který už svážel odněkud z nádraží demonstranty. Sluníčko svítilo, okolochodící turisté se usmívali a očekávali nějakou veselou taškařici a i ti, co se chystali na demonstraci, byli sdílní a veselí. Bylo znát, že odboroví ultras jsou ještě někde na cestě a jediná hysterie zaznívala z pódia, kde Waldu vystřídala jakási nadmíru hysterická žena.

Od Hlavního nádraží se blížila první větší organizovaná skupina odborářů. Postavili jsme se na kraj magistrály, že je přivítáme klidně, tiše, jen s transparenty v rukou. Ono to ostatně jinak ani nešlo, protože slušnost musí být a na agresi a vulgarity měl dnes patent někdo jiný. Sprška kretenů, vocasů, sráčů, kalouskovo placených agentů, zasraných feťáků dopadla prakticky bez varování. Oproti loňskému roku to byl prakticky nepřerušovaný tok nadávek. Ale budiž, s tím se tak nějak dalo počítat, že se dozvíme něco o svých zkurvených rodičích, délce vlastních pohlavních orgánů a o tom, že nás vlastně oni všichni živí.

Od davu nás poměrně úspěšně oddělovalo pár policistů, kteří poté, co byli znectěni naši předci až do dvacátého kolene, dostali od jakéhosi ohvězdičkovaného šéfa příkaz, aby se od nás nehli ani na krok. K tomu se též za chvíli vrátím.

Od nádraží se začal blížit další dav, tentokrát vedený Zavadilem. Došli k nám a v tu chvíli jsem měl pocit, že sleduju novodobou předělávku Občana Brycha. Zavadil došel k policistům, ukazoval na nás a doslova prohlásil "Uklidíte je vy, nebo si je máme uklidit my?" Odpověď policisty jsem bohužel v dalším přívalu sráčů a kund neslyšel. Každopádně se dav dal opět do pohybu a my se dozvídali další pikantérie z našich životů, například to, že jsme čistě vymydlení a tím pádem určitě nepracujeme, ale okrádáme ty chudáky, co jdou demonstrovat, že by s náma komunisti zatočili, padl za vlast kolegův transparent, který se povedlo uchvátit jednomu z mnoha odborářů, kteří se na nás sypali a které policisté občas nestíhali odrážet. Zaslechl jsem z davu něco o lucernách, ale tak nějak doufám, že jen v davu byl zaměstnanec správy silnic z Ostravy a obdivoval promyšlené osvětlení magistrály. Musím ocenit, že na nás vzduchem přiletěl jen nějaký zmuchlaný papír a všichni si odplivovali na zem a ne na nás.

Každopádně lůza ukázala nejen drápy a zuby, ale předvedla, že je od minula silnější v kramflecích, že si ji odboroví bafuňáři, ruku v ruce s partou socdemáckých a bolševických vůdců, dokonale ochočili a že se z ní stává skoro poslušný a na povel vycvičený dav. Lůza se dokonce naučila poučovat o tom, jak bylo za komunistů dobře, že my o tom hovno víme, protože sme mladí cucáci a že kdybysme zažili socialismus, tak bysme věděli, jak krásný život to byl.

Davy prošly, my se odsouvali směrem k pódiu, abychom si vyslechli projevy. Jeden policista na otázku, jestli můžeme přeběhnout magistrálu, když nic nejede odpověděl, že klidně, že stejně musí s náma. S pocitem, že "kdyby něco, tak máme za sebou rameno zákona", jsme se vnořili do davu, občas lidsky podiskutovali, občas si vykoledovali zase nějakého toho vraha hladovějících Ostraváků, jakási dáma se po mně ohnala ve snaze mi asi jednu vrazit, chvílemi jsme diskutovali s oním neohroženým chlapíkem, který doplňoval náš počet na pět a který vyprávěl, že mu už kdosi nutil pětikilo, že mu určitě dá víc, než mu dává Kalousek, všechno s pocitem, že kdyby někomu ruplo v bedně, uniforma nás z toho vytáhne. Jenže chyba lávky. Policista fuč, davy okolo houstly, naše transparenty tomu úměrně šly níž a níž, pískot naopak stále sílil, a tak jsme vyklidili bitevní pole.

To vše za zvuků písní Karla Kryla, který pravděpodobně v hrobě simuloval Kaplanovu turbínu a rotoval opravdu rychle. Měl jsem tu čest si s ním před listopadem 89 chvíli dopisovat (div, že mně, tehdy šestnáctiletému fanouškovin od něj ty dopisy docházely), ale poznat se s ním i po jeho vávratu do Čech. A troufám si říct, že právě on by byl z toho, že se národ mění ve zmanipulovanou lůzu, smutný víc než kdokoliv jiný.

Postavili jsme se koni pod zadek, z projevů měli kulový, protože se tam vzadu ozývalo jen mumlání, ale užívali jsme si ten nádherný pocit absurdna, kdy pod pódiem začali tleskat/pískat/troubit/volat hanba (možno různě prokombinovat) a ta větší část davu, která prostě nemohla tušit, kdo a o čem na pódiu vlastně mrmlá, začala tleskat/pískat/troubit/volat hanba jako na povel s nima.

Dalším naprosto absurdním momentem, který ovšem nepostrádá jistou, poměrně jasnou symboliku, bylo, když se z davu nejprve vylíhla parta mladých komsomolců, která jásala a tleskala na povel a pár minut po nich početná skupina příznivců DSSS, kterým se od pleší odráželo jarní sluníčko a kteří taktéž na povel jásali a skandovali.

Než jsem vyrazil z domova, přečetl jsem si na internetu plány, že po skončení demonstrace se mají odebrat k Úřadu vlády. Proto jsme se lehce před druhou hodinou, kdy měla původně demonstrace končit, pomalu odsunuli do metra, že si cestu k vládě zkrátíme a předběhneme dav. V tu chvíli jsme zbývali jen tři, protože čtvrtého povinnosti odvelely pryč. Ale to už vlastně byl epilog za celým dnešním děním.

Před poctivě oploceným sídlem vlády jsme zpočátku byli jen my, hromada policistů a televizní dodávka. Má drahá mi se smíchem volala, že v televizi hlásali něco o třech osamocených odpůrcích demonstrace. Chvíli po uvelebení se na schodech státního zastupitelství přišel asi jediný příjemný moment celého dne, kdy nám policistka přišla oznámit, že odboráři cestu k vládě odvolali a že teda asi dojde jen pár lidí. S paní či slečnou policistkou se dalo vcelku dobře a příjemně diskutovat o politice, platech a životě policistů, kolegu Honzu znásilnila Česká televize, kde byli zvědaví, proč tam vlastně jsme, jestli jsme nějak organizovaní nebo jestli jsme tam šli sami za sebe z přesvědčení, a do toho se začaly trousit skupinky lidí z Václaváku. Většina z nich už se vymanila z vlivu kolektivni stádní psychózy a dalo se s některými debatovat, obzvlášť s chlapikem z Romské občanské iniciativy. Tam jsem zase nabyl pocitu, který jsem měl vloni prakticky celou dobu, ale dnes až na tom klidném místě před vládou, že bych s těma lidma u piva našel asi hodně společnou řeč. Trochu komicky působil pán, který se na nás vrhnul s výkřikem: "Vy sráči, měli ste s těma cedulema jít na Václavák, tam byste dostali do držky, jste poserové, tady jen děláte ramena."

Chvíli před čtvrtou jsme se rozpustili do davu a vyrazili každý ke svému domovu. Nevím, jak ostatní, ale já osobně s hodně hořkou pachutí v puse, kterou jsem musel zalejt pivem U žraloka, z toho, že jsme tam byli v poměru jeden ku dvaceti tisícům. Nechci moralizovat, nějak se stavět nad jiné, ale když čtu na blozích články těch, kteří stejně jako já odmítají tuhle podobu politického boje české levice, nemůžu se ubránit jedné, zcela zásadní otázce. Kde jste vsichni byli?

Převzato z Makovsky.blog.idnes.cz se souhlasem autora