Vymíráme. A přeme se, kdo za to může. Nepomůže bytová výstavba za peníze poplatníků, ani finanční dotace z peněz poplatníků rodičům na další děti, daňové úlevy kompenzované vyššími daněmi pro ostatní, ani zkrácené úvazky kompenzované vyššími nároky na ostatní. Pozitivní efekt, který kdekdo slibuje, ten nepřijde. Náklady na ostatní obyvatele, o kterých se nahlas nemluví, by ale přišel v každém případě. Pokles porodnosti totiž není způsoben jedním vlivem, ale je to výsledek společenského vývoje a celé řady společenských změn. Jižní Korea nebo Japonsko ukazují, jak to brzy bude vypadat i u nás. Svět plný nároků a kočárků se psy, leč bez dětí.

Nutno předeslat, že mnohé okolnosti, mající dopad na porodnost, jsou vlastně objektivní, obecné, související s civilizačním vývojem a změnami životního stylu a společenských vztahů. Tyto věci jsou umělými sociálně-inženýrskými zásahy nezměnitelné nebo změnitelné jen nepatrně a za cenu velkých původně nezamýšlených negativních efektů. Jenže negativní dopad na porodnost mají i zásahy státu, který tím obecné trendy ještě dosti nenutně zhoršuje.

Politici vymírajících států se bijí v prsa a slibují, že vymírání zastaví a porodnost znovu nastartují. A přitom to byli a jsou právě politici, veřejní činitelé, zákonodárci, kteří zhoršili situaci rodin, přispěli k poklesu porodnosti a způsobili, že mladé ženy dnes odkládají mateřství tak dlouho, až už děti mít ani biologicky nemohou. Návrhy zákonů totiž vymýšlejí, píšou a prosazují sociální inženýři. Naivně soudí, že těmi novotami vylepší lidem život. Ale nedokáží odhadnout dopad zákonných změn, nevidí nezamýšlené efekty, ignorují vedlejší příznaky.

Tak třeba manželství. Tato instituce kdysi existovala proto, aby spojovala rody, sloužila k upevnění míru, podpořila dědické vztahy a přechody vlastnictví, pomohla při výchově dětí, ale také motivovala muže, aby investoval do svých dětí. Manželství jakožto základní stavební kámen rodiny taky vždycky chránilo slabší články – matky s malými dětmi či jedince nemocné a staré. Manželství mělo ve společnosti i ve vztahu k institucím záměrné privilegované postavení. Postupně jsme ale výše uvedené funkce jako nepodstatné zatratili. A rozvod jsme zjednodušili tak, že manželé ani nemusejí přijít k soudu a soud je rozvede bez jednání. Postačí, když soudu pošlou dohodu.

Jenomže dohody nebývají rovné, čestné a spravedlivé, protože v žádném vztahu nepanuje rovnost. Vztahy jsou ze své podstaty nerovné, protože lidé si nejsou rovni. Mají odlišné dispozice, možnosti, preference, obavy, traumata. A odlišné zájmy a úmysly. Pokud namísto soudního rozhodování o dětech a o rozvodu připustíme, aby o podmínkách rozchodu vyjednávali dva nerovní lidé, výsledkem je vždy nerovná dohoda.

Zrušíme-li ochranu instituce zvané manželství tím, že omezíme soudní ingerenci při rozvodu, pak instituce původně vymyšlená na ochranu toho slabšího poskytne tomu silnějšímu víc práv. A ten silnější si vždycky dojedná výhodnější dohodu. Dříve měli lidé jen povinnosti, práv bylo velmi málo. Dnes máme společnost plnou zákonem i ústavou chráněných práv, jichž se lidé hlasitě dovolávají. V rodině je to vidět také.

Nejprve jsme zrovnoprávnili děti narozené v manželství s těmi, které se narodily z nesezdaných vztahů. Tím jsme lidem dali volbu, zda chtějí rodinu založit na manželství či mimo ni. Jenomže manželství není soukromoprávní vztah. Je to rozhodnutí, které každý z manželů musí učinit: s tímto člověkem budu po zbytek života a svým způsobem se k tomu zavazuji státu výměnou za různá zvýhodnění. To má vliv na odpovědnost za vztah i na délku jeho trvání a mimochodem i na počet dětí. Veřejný příslib ovlivní, jak se ve vztahu chováme. Feministky, které opovrhují oddacím listem coby cárem papíru, mohou sebehlasitěji nesouhlasit. Psychologie a statistika ale ví své. Nesezdané vztahy se rozpadají častěji a lehčeji. A uvnitř manželství se pořád rodí relativně více dětí než ve stejném počtu nesezdaných párů.

K odmítání převzít odpovědnost za svůj život se přidaly i daňové zákony. Pro matku je dávkově výhodné, aby se prohlašovala za samoživitelku, protože jinak se bude počítat její i jeho příjem jako příjem na rodinu a ona možná na dávky nedosáhne. Tak daňové právo působí protirodinně. A také proti zodpovědnosti potenciálních matek. Když zákonodárci zavedou náhradní výživné, sníží ochotu otců platit i ochotu matek s otci vyjednávat.

Podobně zhoubný vliv měly na porodnost i další oblasti práva. Prodloužením školní docházky jsme posunuli mentální zralost. V době mého mládí nastávala v 18. roce. Většina lidí se vyučila, odmaturovala, udělala si řidičský průkaz, kluci byli povoláni na vojnu. Dnes se mentální dospělost posunula ke třicítce, protože i na post sekretářky se vyžaduje málem vysoká škola. Tomu odpovídá tzv. wellbeing na středních i vysokých školách. Už tedy ne přísnost a vysoké požadavky, ale pohoda a klídek. Prodloužením školní docházky, systémem následného vzdělávání, doktorandského studia, zavedením všech možných Erasmů a stáží jsme vytvořili společenský standard: nejprve studium, pak užívání a cestování, kariéra a teprve poté dítě. Jenomže nastartovaná kariéra vyvrcholí ve čtyřiceti. A to je pro mnoho žen už nenávratně pozdě. Nejenže nebudou schopny otěhotnět. Ale ani nenajdou použitelného otce.

Každé další právo ubere na plnění povinností

Politici a zákonodárci často tvrdí, že právo není koláč a že přidáním jednoho práva se práva ostatních nezmenší. Ale to je špatné přirovnání. Když podporujeme více práv a méně povinností, nebudou lidé ochotni přejímat odpovědnost. Zhoubný trend utvrzují další právní změny – rozšíření možností odstoupit od smluv, systém spotřebitelského práva, předpisy o bezpečnosti práce, atrofie individuálního posouzení rizika ve smyslu: někdo jiný nese odpovědnost za to, co se mi stalo. Dalšími zabijáky odpovědnosti jsou právně garantované mechanismy minimálního příjmu, podpory v nezaměstnanosti, oddlužení, všechna ta Milostivá léta. Podobné je to v trestním právu rozšiřováním definice nepříčetnosti a mimo právo růstem psychiatrických diagnóz, které ve svém důsledku zmenšují osobní odpovědnost jedince za jeho činy.

Ruku v ruce s tímto trendem jde i rigidní pracovní právo, které neumožňuje zbavit se špatného zaměstnance. Výsledkem je dnešní paradoxní situace: máme velmi upjaté pracovní vztahy, ale žádné volné kvalitní zaměstnance. Přitom se zaměstnavatelé předhánějí v luxusních podmínkách, aby k sobě pracovníky vůbec přilákali. A k tomu jsme přidali výhodné hypotéky a společenské klima nutící mladé páry pořídit si vlastní bydlení nadluh, ačkoliv by se klidně mohli spokojit s nájemním, jako celé generace před nimi. Jenomže hypotéka vám pak nedovolí pomyslet na dítě, protože byste neutáhli splátky.

Vše výše uvedené považujeme za kladné výdobytky pokroku, hmotného nadbytku a sociálního státu. Máme se tak dobře, že už nechceme mít děti. A máme své zvyky, které se nám nechce měnit. Nechceme obětovat vůbec nic.

Možná si politici a zákonodárci říkají, že za dnešní stav nemohou, že to je výsledek globálních společenských změn. Jenomže navrhli, prosadili, schválili kroky, které tuto situaci zhoršují. Měli by měli shodit klapky z očí, zastavit se a kriticky pohlédnout zpět. Všechny výše uvedené právní změny nejde vrátit škrtnutím pera nebo zvednutím ruky v Poslanecké sněmovně. Ale úkolem dneška je aspoň porodnost nezhoršovat. Dokážete si připustit vlastní odpovědnost, ctění kolegové?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů