Rodí se stále méně dětí, říkají statistiky a sociologové, demografové, politici i rodinní odborníci se mohou přít, co je příčinou tohoto jevu. Není to jen problém České republiky. Stejnou situaci hlásí skoro všechny země světa, dokonce i ty nejlidnatější – Čína nebo Indie, jak si lze přečíst zde nebo zde. Otázka zní, co s tím a zda se o podporu větší porodnosti má postarat či vůbec starat stát.

Kdekdo volá, že mu po tom nic není. Že člověk je tvor svobodný a má právo na vlastní cestu ke štěstí, jak mu dovoluje občanský zákoník. Jenomže stát je tvořen občany, kteří platí daně, z nichž se financují nemocnice, školy, silnice a důchody. A když daňoví poplatníci vymírají, bude méně peněz na všechny úkoly státu i na další vymoženosti, které stát svým občanům, firmám, neziskovkám poskytuje.

Možná bychom problém poklesu porodnosti mohli porovnat s globálním oteplováním. Tvrdí nám, že za globální oteplování může člověk, a tak se v posledních 30 letech přijímá řada opatření, investují se miliardové částky, parlamenty všech evropských zemí schvalují jednu regulaci za druhou, stát podporuje společnosti, které jsou šetrnější k planetě, a všem ostatním ukládá povinnost různých monitoringů a omezení. Těm, kdo přišívá víčka k lahvím, kdo recykluje a jezdí na elektřinu, sype stát desetitisíce. To vše činí jen proto, aby přístup obyvatelstva k životnímu prostředí změnil. Další miliardy vydává nejen náš stát na opatření, které zmenší ozónovou díru a sníží oteplování planety.

Stát pochopitelně vynakládá spoustu peněz i na další kampaně, kterými chce ovlivnit názory a pohledy svých daňových poplatníků. Příkladem může být komunikační kampaň ke 30. výročí existence České republiky (viz zde), kampaň Pracuj bez úrazů (zde), kampaň ke zvýšení povědomí o duševním vlastnictví (zde) nebo k očkování proti rakovině děložního čípku (zde). Stát podporuje kdejakou cizí firmu státními pobídkami (viz třeba zde), přispívá ke vzniku různě kvalitních filmů a rozdává dotace, které se posléze ukazují neúčelné (viz třeba tady nebo tady).

Nástroje tedy máme a náš stát je zhusta používá. Je proto na místě, aby se stát pochlapil a začal konat, k čemuž ho tímto zamyšlením aktivně vyzývám.

Vždyť k čemu nám bude další oslava státu, když nebudou občané, kteří by si výročí připomínali. K čemu filmy, když nebudou diváci, kteří by na ně chodili. K čemu podpora bytové výstavby, když nebudou lidé, kteří by v nich bydleli.

Vážený státe, milá vládo, začni otevřeně říkat, že rodina je od slova „rodit“, že účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí (jak stále ukládá § 655, věta druhá, platného občanského zákoníku). Že mít děti je výhodné nejen pro stát, ale i pro rodiče, pro děti samotné a pro celou rodinu. Že nic jiného člověku tolik nenaplní život, nepřinese mu fůru zábavy i poučení a nezajistí ho na stáří tolik jako potomci. Že je pro všechny výhodnější mít děti v plodném věku, a nikoliv až po čtyřicítce. A že nejlepším zázemím pro děti je úplná rodina (jak si lze přečíst třeba zde).

Život totiž není hra a hlavním účelem života není štěstí. A stát nemá podporovat nezodpovědné sobce, neúčelné neziskovky, nekvalitní filmy či knihy nebo neefektivní projekty – ti všichni se mají o sebe postarat sami. Stát má podporovat, co jemu samotnému i občanům pomáhá a společnosti přináší prospěch. A to je dospělost, odpovědnost, starostlivost, péče o druhé, děti a rodinný život. Prostě život a jeho udržitelnost. Pojďme na rodinný život vynaložit aspoň tolik peněz, podpory, obav a komentářů jako na globální oteplování. Dokážeme-li zpomalit oteplování zeměkoule regulacemi, uzavřením dolů, povinným zateplováním a elektromobilitou, nešel by smutný trend vymírání zastavit minimálně stejně efektivně?

Rodinné listy č. 1/2025

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů