Je to osmdesát let, co podplukovník Claus von Stauffenberg (1907-1944) málem zavraždil Hitlera. K pumovému patentátu došlo 20. července 1944. Skončila by válka dřív, kdyby Hitler taky přišel o pár údů (von Stauffenberg neměl ruku, oko a několik prstů na ruce zbývající)?

To nevíme, ale o významu atakované figurky v čele Německa sporu není. Její jméno dodnes navíc prodá cokoli, a padouchem padouchů, jenž měl být zapomenut, se straší děti. Jindy, pravda, baví. Narodil jsem se takřka devatenáct let po jeho sebevraždě a všude byl symbolem zla, i když je skutečností, že zvláště děti potřebují symbolů zla víc. Kreslil a čmáral jsem tím pádem komiksy do matčina „Učitelského zápisníku“ a vedle Tarzana, hrdiny tu kladného, tam občas řádil taky Áda, ale nejen on, i tak řečený Hajhitler, což vzniklo tím, že spolužák zaslechl nacistický pozdrav ve špionážní polské sáze S nasazením života (Heil, Hitler), o velké přestávce ta slova opakoval při horlivé pranici a já si představil, že vedle Hitlera seděl v bunkru i jakýsi jeho duchovní bratr Hajhitler.

Ten komiks je dnes jen groteskní památka na snění a dětství, ale taky v realitě byl Hitler figurka jako z grotesky, nebo do velké míry. Charlie Chaplinovi se parodoval snadno, ačkoli… Charlie Chaplin byl hezký, zatímco… „Hitler je beztvarý, téměř anonymní tváře a jeho vzezření je pouhá karikatura. Jeho fyzická konstituce jako by nebyla ani opřena o kostru, jen o soustavu chrupavek. Ve své mnohomluvnosti odporuje sám sobě a je dokonalým typem malého člověka.“ Nejinak Hitlera vylíčila jedna dáma pro americkou výzvědnou službu ještě před propuknutím druhé světové války, a když ten popis čtu, ani se nedivím, že americký herec Claude Rains napodobuje Adolfovo hlasové hysterčení v hororu Neviditelný (1933); protože taky „Führer“ byl ve spoustě ohledů jen dutý muž.

A eugenik Max von Gruber Hitlera už roku 1923 načrtl následovně: „Má zjev míšence. Nízké, ustupující čelo, ošklivý nos, široké lícní kosti. Malé oči. Určitě nebudí dojem muže s přísnou sebekontrolou a nepůsobí autoritativně, ale blouznivě. Nejblíž má k výrazu ukojené samolibosti.“

I neviditelnému panu Griffinovi z Wellsova románu stoupne moc do hlavy, a tak ve filmovém hororu chvílemi ječí, což uměl Rains zahrál skvěle. Ale Hitler měl daleko nepříjemnější hlas než Claude a - v podstatě - chvílemi skřehotal. Když se skutečně vzrušil, tahle skřehotavost přecházela až do ostří fistule. Navíc původně hovořil vskutku děsuplnou směsí rakouského a hornoněmeckého dialektu, která se dá označit knödlige Sprache. Řečník byl samozřejmě schopný, ale je to hodno obdivu? Každopádně byly jeho slavné projevy intuitivní jen do jisté míry a hodně tu je prostě vypočítáno. Už v Mém boji navíc stojí: „Duše davu je lhostejná ke všemu slabému a polovičatému, asi jako žena, jejíž citlivost je taky podmíněna touhou po podmanění. I dav upřednostňuje podlehnutí moci, ne prosebníkovi.“

A ještě jinde Hitler píše: „Lidé jsou ve většině a své přirozenosti orientováni žensky. Víc je motivují pocity. Sentiment. Ne střízlivé uvažování.“

Výstavba jeho proslovů tkvěla v laxním, pomalém začátku, aby se zločinec teprve po chvíli dokázal napojit na své posluchače a aby sál jako upír energii z publika, dokud nedosáhl extáze. „A když dosáhne,“ charakterizuje to pro americkou výzvědnou službu svědek, „kývá se klidně ze strany na stranu a posluchači s ním. Když se nahne dopředu, opakují ten pohyb, a když projev končí, zůstanou jako u vytržení.“

To potom mohl pronést ledacos a prošlo mu to. Tak například zdůrazňoval, že se nikdy neožení (Jedinou nevěstou mi je Německo), a na sjezdu v Norimberku v září 1937 bylo pod jeho ohromnou fotografií napsáno: „Na začátku bylo Slovo.“ A hamburský starosta ujistil tenkrát zahraničního novináře: „Nepotřebujeme tu kněze. My mluvíme s Bohem prostřednictvím Adolfa Hitlera a on má hodně ze schopností Krista.“

Většina lidí chce být vedena, ale jiná věc je ještě nenápadnější, překvapivější a nebezpečnější. Většinou nějak podlehneme těm, co si získají naši důvěru, a ta důvěra sice nemůže nikdy být vykřesána jen pouhou sebejistotou mluvčího, ale taky je pravda, že podobná sebejistota takřka stačí.

Zda Hitler sebejistotu pouze hrál anebo imitoval? Sotva to určíte u herce, takže tady taky stěží. Herec byl a každopádně uměl vzbuzovat dojmy. Měli jste pocit, že se umí vciťovat právě do vás, a měli jste, jak jste tam proti němu trčeli, dojem, že má o váš problém nefalšovaný zájem. Měl? Sám ministr jeho propagandy Goebbels si do deníku zaznamenal:

„Vůdce se nemění. I dnes stejný, jako když byl chlapcem.“

A můžeme se tomu smát, ale jde asi o vůbec nejpravdivější slova, co kdy pan G vyjádřil. Mladý a svéhlavý Adolf se totiž pokaždé učil jen to, co chtěl, a naopak ve škole ignoroval všechno, co ho nezajímalo. Když pak dospěl a protloukal se Vídní, líčí jeho přítel Hanisch Hitlerův postoj ke světu tak, že pokud AH náhodou prodal obrázek a měl tudíž v kapse pár floků, pokaždé okamžitě přestal pracovat. Ale je nutno uznat, že rád chodil pozorovat dění v parlamentu a že na ubytovně došlo na první jeho „přednášky“. „Nejsem žádný nádeník a musím mít volný čas,“ ospravedlňoval své jednání, a když se ho Hanisch zeptal, co vlastně čeká od života, řekl prý pouze: „Sám nevím.“ A taky to nevěděl. Stručně řečeno, vyznačoval se - Rakušanům někdy připisovanou – Scfhlamperei. Všeobjímající rozháraností.

To byl nucen změnit, samozřejmě, a jinak by ani neuspěl, ale ještě na začátku jeho politické kariéry byla tato (jistě nikoli jen rakouská) rozháranost natolik zjevná, že strana prokazatelně najala speciální administrativní sílu, která ho měla kontrolovat.

Hitler nechtěl dodržovat jakýkoli druh pracovního rozvrhu, se samozřejmostí vstával, kdy sám chtěl (například ve dvě odpoledne), a velmi nerad chodil spát, což je nejtypičtější. Rozhodně nebyl skřivan a bál se noci, ačkoli byl sova. Bál se spíše spánku jako takového než noci a bál se na spánek vázaných psychických propadů.

Charakteristické taky je, nakolik nesnášel kancelářskou práci a nakolik ho nudila rutinní politická zasedání. Když už jej na nějaké takové dostali, často zničehonic povstal a bez jediného slova vysvětlení odešel. Kam? Když si onu možnost vydobyl, většinou do svého domácího biografu.

Až náruživě taky vyhledával vlastní fotografie v novinách a americká výzvědná služba získala i následující informaci: „Vstoupí-li do místnosti pan Heinrich Hoffmann (oficiální fotograf strany) s novinami, Hitler pokaždé přeruší třeba i ta nejdůležitější jednání a noviny začne zkoumat. To ho úplně pohltí, takže často zapomene na téma přerušeného jednání. I ve všedních dnech je takřka nemožné ho přimět, aby se koncentroval na jedno určité téma, a buď se jeho zrychlené myšlení nechá unést řečí, nebo už zmíněným tiskem.“

A jiná taková zpráva: „Běžná rutina Hitlera nezajímá a začne být netrpělivý, musí-li studovat příliš detailů. Nemá rád experty a nepřikládá jejich názoru prakticky žádný význam, protože je v podstatě má za prodejné a školometské darmožrouty.“

Řeší-li se problém, obyčejně shromáždíme dostupné informace, pokud možno všechny, načež teprve sepíšeme alternativy a vyhodnotíme pro a proti. Hitler tu fázi obcházel, jak mohl, a čekal na jakési zásahy shůry, vnuknutí a doteky podvědomí. Naprosto nebyl umělec, ale nějak podobná řešení našel, i kdyby v pekle, a teprve začal přičinlivě shánět fakta, která by dodatečně prokázala oprávněnost nápadu. V pátrání byl natolik vynalézavý, že stanul-li ve finále před svými spolupracovníky, jeho vize vypadala takřka racionálně. Ještě jinými slovy: jeho myšlenkové postupy putovaly od emocí k fakticitě; naopak ne. Nebylo tak možné předvídat, jak se kdy zachová, a i ten von Stauffenberg byl tudíž v nevýhodě. Snad proto Hitler unikl celým desítkám atentátů a nikoli jen tomu Stauffenbergovu. Ostatně: udělejme někoho jako Picassa prezidentem… a dostaneme podobné výsledky.

Hitler měl prý nejradši herce a nebyl ani sám nijak špatný imitátor. Chamberlain byl pouze jednou z person, kterou velmi zdařile napodoboval, aby pobavil okolí, ale bylo typické, že zase tolik bavit neprahl a zůstával i ve společnosti odříznutý a sám. Tykal snad jen Rudolfu Hessovi a nebyl snad ani schopen běžné konverzace, protože potřeboval i v přítomnosti jediného člověka hlavní slovo; a pokud si je vzal, přednášel. A zas. Mohlo to až uhranout posluchače, ale velmi často jen parafrázoval, co už kdysi nadiktoval právě Hessovi. Do Mein Kampfu. Typické bylo i to, nakolik bohorovně si Hitler přivlastňoval cizí myšlenky.

Později zavražděný Erns Röhm si například jednou zhrzeně postěžoval: „Často dělá, co jste mu poradili, a nejprve se vám za to vysměje! Vysměje se vám, aby to sám provedl přesně tak. Podle vašeho doporučení a jako vlastní nápady. Nečestnost podobného jednání si nicméně snad ani neuvědomuje.“

Hotovým trumfem pak pro Hitlera bylo, nakolik svedl zapomínat. Takřka jako skutečná hysterka to uměl. Jako ta hysterka, která si nechce pamatovat nic. Právě hysterii Hitler využíval stejně, jako ji zužitkovává část šamanů.

Že byl rozený kriminálník, se dá dokladovat na další zvláštnosti. Neomezoval vůbec své spolupracovníky a fakticky jediným kritériem pro přijetí do strany byla oddanost Vůdci. Když jste se ptali, zda platí to samé pro vrahy a zloděje, reagoval laxně a slovy: „Jejich soukromý život se mě netýká.“

Není divu, že se nepsaným pravidlem té samé strany stalo „dělej si, co chceš, jen tě nesmějí klepnout přes prsty“.

Erich Fromm dospěl k závěru, že se Adolf Hitler během života víc a víc přikláněl k jakémusi podivnému kompromisu mezi realitou a vlastními heroickými sny. Ale trpěl velikášstvím a realitu notně ohýbal a nutil následovat své ne zcela splnitelné touhy. Současně objevil schopnost popírat vlastní, v jádru destruktivní motivaci; takže i zášť prezentoval jako ušlechtilost. Připouštěl si zvrácenost vlastních pohnutek? Sotva. Pokus von Stauffenbergovy skupiny o jeho eliminaci vrhá dnes na Třetí říši o něco lepší světlo, ale je přeceňován, zatímco Hitlerův vliv jednoduše trvá. I tak to bohužel chodí. Ale shodneme se snad, že není košer vytahovat jeho jméno nadarmo, šermovat jím jako zbraní a nálepkovat jím protivníky. Kus Hitlera je koneckonců v každém z nás a nebyl výjimečný. Vyskytl se ale na osudných místech v tragicky správném momentě.

The RUTHLESS Execution Of Claus Von Stauffenberg - The Plan To Kill Hitler - YouTube